A tady můžete narazit. I kdysi vyhlášené hotely se někdy propadnou do kulinářského pekla, což je třeba příklad hotelu Grand v Jindřichově Hradci, kde v plné sezoně nabízejí pár jídel, která se nedají příliš požít, a na kvalitní víno rovnou můžete zapomenout. O to větším šokem je, když přejdete náměstí a otevře se vám jiný svět, zvaný Penzion Kasper. Dokonalá souhra barev, světel a materiálů vás pohltí už ve vjezdu, natož pak v kavárně, restauraci, hale a pokojích. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř a ihned měla pocit, že odtud už nikdy nechci odejít. Kdo za tím vším je, ptala jsem se v duchu.

V tu chvíli se objevil šlachovitý muž s příjemným hlasem a chlapeckou touhou v očích. Milan Kasper je totiž člověk, který si vysní nemožné a do několika let to přetaví v realitu. Požádala jsem ho, ať se na chvíli zastaví od rozdělané práce na svatebním apartmánu a povykládá mi, jak se to všechno seběhlo.

Původním povoláním jste zootechnik, po revoluci jste začal podnikat v jiném oboru. Jak jste se dostal k pohostinství?
Oba rodiče v něm pracovali, tatínek byl číšník, pak vedoucí v hotelu, maminka mu později pomáhala v kuchyni. Ale ty kořeny sahají mnohem hlouběji. Můj prapradědeček měl od roku 1872 tady na náměstí hotel Kasper dnes je to Grand. V tom pokračoval i jeho syn a vnuk. Dědeček v roce 1939 hotel prodal.

Proč jste na rodinnou tradici nenavázal?
Táta mi pohrozil, že mi přerazí ruce a nohy, jestli půjdu do hospody. Nechtěl, abych strávil život jako číšník. Řekl mi, že když se tak dobře učím, půjdu na školu. Tak jsem šel na střední technickou zemědělskou. Na vysokou jsem se jít ani nepokoušel, protože jsem neměl dobrý kádrový profil, z jedné strany jsem měl hoteliéry, z druhé kulaky.

Po roce 1989 jste využil své technické znalosti a rozjel železářský byznys, tak co vás svedlo na jinou cestu?
Vždycky mě lákalo dělat ještě něco dalšího, ne pro peníze, ale pro radost. V roce 2002 se mi naskytla příležitost vydražit v exekuci polorozpadlý penzion na náměstí. Přestavěl jsem ho a teď je v něm osm pokojů. Letos jsem dal dohromady druhý penzion s dvanácti pokoji, dvěma saunami, kavárnou a recepcí.

Když jsem v červenci náhodně nakoukla do tohoto ještě nedokončeného penzionu, napadlo mě, že tak nějak by to mělo vypadat všude. Útulná kavárna, barevná restaurace, originální interiéry. Kde jste k těm desítkám artefaktů, obrázků a předmětů přišel?
To musíte mít v sobě, někde uvnitř ve vás dřímá touha, vize, kterou naplňujete, i když vlastně ještě nic nemáte. Před patnácti lety jsem byl třeba ve Francii, tam jsem viděl půvabné obrázky, a tak jsem si je koupil. Říkal jsem si, že se jednou můžou šiknout. Postupně jsem se tak obklopil věcmi, které se mi líbí.

Většinou se vážou k cyklistice. To má nějaký důvod?
Kolo mě provází celý život. Jezdil jsem závodně, dělal jsem trenéra žáčků, syn se od deseti let věnoval cyklokrosu. Úplně logicky jsem tedy chtěl udělat něco pro cyklisty. V roce 2002 žádná taková móda nebyla, zadarmo jsem třeba díky tomu získal doménu cyklopenzion.cz, která by dnes stála pár desítek tisíc. Začal jsem s půjčovnou kol, jejich uskladněním, praním dresů, poradenstvím. Později jsme začali nabízet cyklobalíčky a máme dokonce vůz rychlé cyklistické pomoci.

Co to je?
Když už nemůžete dál nebo zůstanete někde trčet v bouřce, zajistíme vám odvoz, protože máme i autodopravu. Nebo mi někdo zavolá, že jedou do Českého Krumlova a byli by rádi, kdybychom jim tam dovezli bágly, tak to uděláme. 

Není divu, že vašemu penzionu dominuje zavěšené kolo v hale a fotografie úctyhodných pánů v buřinkách. Kdo na ní je?
Tu jsem dostal od babičky, původně měla rozměry 13 x 18 centimetrů. Rozhodl jsem se ji zvětšit na 2 x 3 metry a zarámovat ji. Na fotografii z 22. července 1902 je 115 lidí, vpředu je 15 cyklistů. Je to snímek z výletu velocipedistů, kteří měli kola s převodem, což tehdy byla velká atrakce.

Pro vás je ovšem cenná i tím, že na ní měl být zachycen váš pradědeček.
To jsem věděl od počátku, ale netušil jsem, který z těch pánů to je. Až letos přišla jedna stará tetička a ukázala mi ho tady na kraji. To je můj pradědeček Antonín Kasper, který byl nejen majitelem Grandu, ale i toho drahého bicyklu. U něj v hotelu byla dokonce klubovna Klubu velocipedistů Čechie Jindřichův Hradec.

S tím souvisí i historie zavěšeného kola v hale?
Ne, to je to dámské kolo, které rezavělo u mého kamaráda. Jakmile jsem ho viděl, řekl jsem si, že je pěkné a bylo by zajímavé z něj udělat veterána. Rok a půl nám trvalo, než jsme ho celé rozebrali, poniklovali a uvedli do současného stavu. Pochází z firmy Lněnička a syn ze Strakonic, která vyráběla jízdní kola od roku 1930 a po válce zanikla.

Pro své hosty chystáte příjemné povyražení, totiž vinný sklípek, což v jižních Čechách není úplně obvyklé. Jak vás to napadlo?
Dobré víno mě zajímá dlouho. Proto jsem se rozhodl, že kavárnu, kromě kávy a čokolády, postavím na víně. V jižních Čechách jsou k mání spíš sudovky a v restauraci vám akorát sdělí, že mají bílé nebo červené. Málokde vám nabídnou pět nebo šest druhů přívlastkových vín. Proto jsem si řekl, že se vydám tímto směrem. Dneska tam mám asi 27 šarží vína, beru od moravských vinařů, ale mým snem je dovážet červená vína z Itálie.

Sklípek působí velmi útulně, je tam i skoba na maso. To jste si zase celé dělal sám?
Vlastní ruce by na to asi nestačily, pomáhali kamarádi. Je to gotický sklep z 15. století s kamennými klenbami. Chci ho provozovat jako vinařskou samoobsluhu pro hosty. Když se lidé po vyjížďce a večerním koncertě vrátí do penzionu, určitě budou mít chuť na dobré vínko. Mohou tedy zajít do sklepa a vzít si láhev, kterou ráno zaplatí na recepci. 

Který z vašich artefaktů je pro vás zvláště cenný?
Možná jste ve výloze zahlédla vysoké kolo. To je moje srdeční záležitost. Je to replika vyrobená pro dítě ve věku šest až osm let a myslím, že je jediná v republice. Dělal ho pan Měsíček na Moravě a čekal jsem na ně dva a půl roku. Podobně vysoké kolo mám deset let, občas na něm i jezdím, jeho velikost je 52 palců. Tenkrát se každé kolo vyrábělo na velikost postavy, protože neexistovala posuvná trubka pro pohyb sedla. Vzdálenost sedla a pedálu se určovala velikostí obruče.

Vymyslel jste i lehkou zlomyslnost pro dámy a radost pro pány, když jste v penzionu umístil hanbaté obrázky cyklistek. Jak vás to napadlo?
Měl jsem je v prvním penzionu a nějaká silně věřící paní mi strašně spílala, že bych to neměl mít takhle volně přístupné. To mě inspirovalo k tomu, že jsem vzal 300 let staré kované dveře a pověsil je na bílou zeď. Za ně jsem přibil tyhle obrázky a na dveře dal cedulku Mládeži do 18 let otvírání zakázáno.

Penzionu věnujete skoro všechen svůj čas. Co vás popohání?
Mě vždycky bavila práce. Je fakt, že teď jsem tam dvanáct třináct hodin denně. Já ale nespím víc než šest hodin, tak mám pořád rezervy. Představa týdenní dovolené někde u moře je pro mě za trest. Když jsem tři dny pryč, už jsem nervózní, nevydržím nic nedělat. Vždycky mě něco napadne a mám strašnou chuť to zrealizovat.