Letošní Jizerskou 50 zahájil na slavnostním večeru i současný nejznámější český horolezec Radek Jaroš. A nepromlouval jen k davu, ale sám si i zazávodil na třicítkové trati. Dojel sice s časem 1:44:50 až na 166. místě, ale nic si z toho nedělal. Důležitější pro něj bylo, že se na start vůbec postavil.

Letošní závod volnou technikou na 30 km se totiž poprvé běžel jako Memoriál Zdeňka Hrubého, kolegy Radka Jaroše, který v roce 2013 tragicky zahynul na Gašerbrumu. „Zdeněk byl můj parťák, takže jsem rád, že závod je pojmenován právě po něm. Často na něj vzpomínám. Celá tahle akce je vlastně na počest horolezců, kteří tragicky zahynuli, které si vzaly hory. Sám vím, jak málo stačí, aby se člověk nevrátil," řekl Jaroš při zahájení.

Deset dní ve stěně

Jaroš rovnou připomněl, že i on má s Huascaránem, kde kamenná lavina pohřbila v roce 1970 české horolezce, svoje zkušenosti: „Na Huascaránu jsem byl naposledy před půl rokem, byla to moje čtvrtá cesta do Peru. Byli jsme tam v rámci přípravy na K2 a bylo to strašný. Na vrchol jsme se nedostali. Spali jsme ve stěně jižního Huascaránu několik dní, bylo to ve výšce 6400 metrů, ale počasí bylo takové, že se ta hora nedala slézt. Musím říct, že jak dává počasí zabrat tady na Jizerské padesátce, tak tam je to to samé."

Huascarán je podle něj strašlivě nebezpečná hora a je rád, že ji pokořil alespoň v roce 1999. „Pokaždé, když tam jsem, tak zamířím i k pomníku, který tam naši kluci mají po tragédii v roce 1970, protože zdolat Huascarán je opravdu skoro nadlidský výkon," líčil své zážitky Jaroš. Jeho slova potvrdila i horolezkyně Blanka Nedvědická, v téhle chvíli ředitelka Nadace Euroregionu Nisa.

„Zúčastnila jsem se výpravy na Huascarán v čistě ženském složení. Bojovaly jsme s tou horou deset dní. Je opravdu záludná. Hodně zledovatělá a dost tam padá kamení, je to opravdu nebezpečné. Vlastně se do dneška divím, že jsme se odtamtud vrátily živé," řekla Nedvědická.

V noci mi spadl snubní prsten

Na své manžele, kteří pod Huascaránem v květnu 1970 zemřeli, zavzpomínaly i vdovy Eva Novotná a Milada Raslová. „Můj muž byl sekretářem celé výpravy, sháněl peníze na výstroj. V té době tady nic pořádného nebylo, takže to bylo dost těžké. Sháněl ty peníze kde se dalo. Původně měla výprava jet na Aljašku, na tu kluci trénovali a k tomu všechno směřovalo. Jenže, když se to dozvěděli komunisti, tak se zhrozili, že by expedice měla jet auty přes celou Ameriku, to bylo pro ně z ideologických důvodů nepřijatelné. Takže narychlo rozhodli, že se pojede do Peru v rámci právě navázaných vztahů. V té době se vůbec nevědělo, jak moc je ta hora nebezpečná a že tam jsou tak často zemětřesení," vzpomíná Milada Raslová.

O tom, že tam spadla kamenná lavina, se dozvěděla z rádia, nemohla tomu uvěřit. „Ale že se něco stalo, jsem poznala už předtím, protože mi v noci spadl z prstu snubní prstýnek, ráno jsem ho už na ruce neměla," prozradila. V té době jí bylo 28 let a měla ročního syna a pětiletou dceru. „Bylo to těžké, ani nevím, jak jsem to všechno zvládla," dodala.

Na startu Jizerské 50 stála Milada Raslová pětatřicetkrát: „Teď už nezávodím, a v tomhle počasí už vůbec ne. Ten déšť stopy úplně zničí a pak je to spíš trápení než závodění." Na startu ale nechyběla. Přišla jako fanynka.