Vychází mu tak plán, podle kterého počítal, že na cestě stráví rok a půl. Nevzdal se ani poté, co mu italští policisté oznámili, že bude muset svoji pouť ukončit. V rozhovoru pro Deník Ivan Mitrus vypravuje o tom, jak do jeho putování zasáhla globální koronavirová pandemie, o krušných chvilkách pod Etnou, jelení říji v Dánsku, oblíbeném spaní pod širákem nebo o tom, jak se mu myši prokousaly do batohu a vyzobaly zásoby.

Kde se momentálně nacházíte?
Ve Švédsku v osadě Tivedstorp, která leží nedaleko národního parku Tiveden, stále ještě na jihu Švédska. Pracuji zde jako dobrovolník v kempu společně s dalšími dobrovolníky z různých koutů světa.

Proč jste zastavil ve Švédsku a nepokračoval do Norska? Budete chtít svůj plán dokončit?
Můj cíl zůstává pořád stejný. V cestě budu pokračovat na jaře, jakmile mi to počasí umožní. Hlavním důvodem přerušení cesty právě ve Švédsku jsou uzavřené norské hranice kvůli pandemii koronaviru. Dalším z důvodů je blížící se zima a zcela upřímně řečeno i potřeba odpočinku.

Na cestě jste od ledna. Které okamžiky byly nejhorší?
První krušné chvilky jsem si zažil už na Sicílii, kde jsem se pod Etnou brodil hlubokým sněhem. Ujít pár kilometrů mě stálo mnohem víc sil, než jsem byl do té doby zvyklý. Nejhorší okamžik však nastal, když mi policisté v Itálii během koronavirové krize oznámili, že budu muset svoji cestu ukončit a vrátit se do Česka. Hodně to se mnou psychicky otřáslo, protože jsem si takovou možnost do té doby nepřipouštěl. Po telefonátech na ambasádu, a především díky ochotě místních obyvatel, se tento problém, za cenu dvoutýdenní karantény v místní tělocvičně, podařilo vyřešit.

Zvažoval jste někdy, že se na to vykašlete a pojedete domů?
Přemýšlel jsem nad tím, co by se asi stalo, kdybych cestu nedokončil. Došel jsem k závěru, že vůbec nic. Reálně mě ale nikdy nenapadlo cestu ukončit předčasně. Každý problém, který nastane, se snažím řešit a beru ho jako výzvu. To mi jeho řešení dost usnadňuje.

Zkomplikovala vám situaci hodně globální pandemie koronaviru? Kdo vám v těch chvílích nejvíce pomohl?
Koronavirus mou cestu vážně ohrozil v Itálii. Když už to vypadalo, že se budu muset navrátit do své vlasti, tak se objevil Ital s českou matkou jménem Francesco, se kterým jsem mohl komunikovat česky a snažil se najít řešení. Nabídl mi prostory tělocvičny, které má za normálních okolností k dispozici k tréninkům karate. Tam jsem zůstal čtrnáct dní v karanténě a Francesco mi byl nápomocný i nadále, když mi chodil na nákupy a občas přinesl i jídlo z jeho kuchyně.

Po skončení karantény jsem se mohl přestěhovat k Francescovi domů, kde jsem zůstal do doby, než byla opatření zmírněna a já mohl znovu pokračovat. Další problém nastal po přejití Dánska. Ve městě Grenå mi nebyl umožněn vstup na trajekt bez dopravního prostředku, což bylo také jedno z opatření proti šíření nákazy. Tento problém jsem vyřešil cestou autobusem, který mě do švédského města Halmstad také dovezl. Ve Švédsku nejsou opatření tak přísná. Je zde však problém sehnat placenou práci. I proto jsem přistoupil na dobrovolničení.

Kde jste na cestě nejčastěji přespával?
Dokud bylo v noci teplo, velice rád jsem přespával pod širým nebem. Velice často jsem využíval turistické přístřešky, kterých je ve Švédsku spoustu a jsou i velice pěkně udržované. Stan jsem využíval pouze v případě, že nebyla jiná možnost.

Na co nejraději vzpomínáte? Co naopak byl špatný zážitek?
Velice rád vzpomínám na každé setkání s místními lidmi. S mnohými z nich jsem zůstal v kontaktu a občas si napíšeme, co je nového a jak se daří. Nerad bych však nějaké setkání vyzdvihoval před jiným, protože všechna pro mě mají obrovský význam. Velice silným zážitkem byla jelení říje v Dánsku.

Jelení troubení se mnohdy ozývalo ze všech stran. Špatných zážitků příliš nemám. Jmenovat můžu například ráno, kdy jsem zjistil, že se mi v noci myši prokousaly do batohu a začaly si pochutnávat na mých zásobách. Samozřejmě jsem měl i několik krizových dní, kdy se mi chodit příliš nechtělo a nic se mi nedařilo. To naštěstí nikdy netrvalo dlouho a po většinu času jsem si cestu náramně užíval.

Poznal jste více národů a krajin, která země na vás nejvíce zapůsobila?
Pokud bych měl jmenovat jednu, tak to byla asi Itálie. Lidé byli neuvěřitelně pohostinní a apeninská příroda mě svou rozmanitostí velice překvapila. Každá země však měla něco do sebe. Švýcarské Alpy jsou všem moc dobře známé. Výhledy, které nabízejí, jsou nádherné, ale nebylo to pro mě nic nového.

V Německu jsem si chvílemi připadal jako doma a to nejen díky podobné přírodě, ale i podobné mentalitě lidí. Dánsko jsem vnímal jako vstupní bránu do Skandinávie, což byla pro mě jedna z největších met celé cesty. Švédská příroda je krásná. Místní lesy jsou protkané přírodními jezery a čistota odráží vztah místních lidí k přírodě.

Jak jste vycházel s penězi?
S penězi jsem velice opatrný. Pokud však budu žít spořivě jako dosud, měl bych bez problému vyjít. Teď navíc ušetřím za jídlo a ubytování, což je obrovská výhoda.

Už se těšíte domů?
Samozřejmě. Doma je doma. Poznat zblízka skandinávské země a dokončit cestu je pro mě ale prioritou.