Je sobota, skoro jedenáct dopoledne a parkoviště před přerovským zámkem je zaplněno desítkami aut. Jejich majitelé s rodinami však určitě nemíří do nepřístupného zámku před nimi, ale do sousedního skanzenu. I počasí napovídá, co se dnes děje: začíná tradiční a návštěvnicky velmi oblíbená výstava Jaro na vsi.

Kdo nikdy v přerovském skanzenu nebyl, pak ho slůvko „výstava" může trochu mást. Jedná se v podstatě 
o uměle vytvořenou vesnici 
s chalupami, návsí, zvonicí, hřbitovem, stodolou, obecnou školou a dalšími staveními, které si člověk představí na českém venkově přelomu 19. a 20. století. „Vidíš ty děti a vepředu pana učitele? Takhle tam kdysi stával a učil děti i Jára Cimrman," vykládá otec zhruba desetileté dceři a ukazuje dovnitř třídy obecní školy. Část Čechů prostě berte Cimrmana za skutečnou historickou postavu, a snad je to tak i dobře.

Ale to jsme přeskočili. Obecná škola je při dodržení směru prohlídky až úplně na konci. A my stojíme teprve mezi vraty vedle chalupy, kde je pokladna a v ní příjemná žena. „Od rána už přijelo odhadem 250 lidí. Ale po obědě to bude ještě větší nával. A nejvíc lidí přijde ve čtyři, v čase posledních prohlídek. Oni se naobědvají, dají si siestu a pak vyrazí na výlet," říká zkušená pokladní.

Už když si prohlížíme první chalupu, dáma z pokladny ještě běží za námi. „Nezapomeňte se pak na konci stavit tamhle v tom stavení. Vyrábí tam úžasné dobroty, můžete ochutnat," říká nadšeně paní a mně se v tu chvíli vybaví vzpomínka na loňskou návštěvu při prvním dnu výstavy: báječné koláčky, jejichž chuť se prostě popsat nedá. Nejradši bych se rozběhl rovnou za šikovnými pekaři, ale nakonec se ovládnu a udržím správný směr prohlídky.

Chalupy představují život tehdejších početnějších rodin a jejich tradiční řemesla. Asi nemá smysl tady jmenovat, co všechno je v chalupách a jejich okolí k vidění. Výstava teprve začala a nebudeme kazit budoucím návštěvníkům možný pocit překvapení a jedinečnosti poznání.

Snad můžeme prozradit, že malé děti zaujme zručnost kovářů, kteří v improvizované kovárně pod širým nebem předvádí řemeslo dnešní době už zcela cizí. Trocha patiny chybí novým stavením ve spodní části, ale to přijde s časem. „Ještě nejsou kompletně vybavené, ale i na tom se pracuje," ubezpečuje nás paní 
z pokladny.

Po procházce spodní částí vesničky a po návsi kolem zvoničky se blížíme zpět nahoru. Ano, člověk se tu skvěle uvolní a lehko propadne dojmu, že se pohybuje po skutečné vesnici bez asfaltových silnic, parabolických antén a pitoreskních butiků. Zato 
s vůní sena, dřeva a pocitem vzájemné pospolitosti. Postavy uvnitř chalup jen promluvit.

Ale to už jsme u stavení, kde dávná řemesla představují současní lidé, někteří v historických oblecích. Ovšem na dveřích je obrázek přeškrtlého foťáku, proto můj vstup do místnosti s přístrojem na krku budí nepříliš milou reakci. Přadlena mi hned ukazuje na zákazovou cedulku. Jdu tedy k ní s omluvou. „Nezlobte se, já to mám do novin, ne pro sebe," usmívám se na ní, což hned vyvolá úsměv na její tváři a pózování s kolegyní 
i momentálním návštěvníkem. 

Jelikož je před Velikonocemi, nesmí chybět ani dáma malující úchvatné kraslice. Vedle ní chlapík plete klasický koš, proutky mu v ruce jen hrají. A už je cítit nějaká dobrota ze sousední místnosti. Neomylně jdu po čichu. Tentokrát se nabízí slané pečivo, ale mohu potvrdit, že takové 
v obchodě nekoupíte. Ještě pohled do na začátku zmíněné třídy obecné školy a jsme na konci.

Snad ani není třeba dodávat, že výlet s celou rodinou do skanzenu stojí za to. Pročišťuje mysl báječně, opravdu.