Kdy a jakým způsobem vaše atypické muzeum vzniklo?

Bylo založeno v roce 2007, poté, co se zde uvolnila budova přes sto let staré školy. Pronajal si ji Klub Asia Pražská jurta s tím, že tu vybuduje společenské centrum a Malé Asijské muzeum.

Co zde najdeme?

Je zaměřeno především na moje milované Mongolsko, ale i Vietnam a Čínu. Kromě bohaté odborné knihovny a řady materiálů v muzeu pořádají přednášky, vyučují mongolštinu, čínštinu a připravují různé kulturní programy, v nichž seznamují zájemce s kulturou a životem obyvatel uvedených zemí. Muzeum je ve stádiu dalšího získávání a shromažďování materiálů, historických dokumentů. Stojí zde také trvale dvě mongolské jurty, v nichž si může návštěvník prohlédnout zařízení i originální nástroje denního používání. Jeho ředitelkou a skvělou průvodkyní je Ariundzul Balandordž.

A novinkou je?

Otevíráme postupně jednotlivé části muzea, tak jak se nám daří shánět materiály. Nyní se chystáme k otevření druhé části. Ta se bude týkat stopy Čechů, včetně legionářů, od Ukrajiny přes Ural. Budeme mapovat celou jejich anabázi přes Dálný východ až do Vladivostoku. Materiály sbírám už od studentských let. Literatura legionářská je velice bohatá a stále získáváme nové a nové informace, protože i na přednáškách, které děláme, se vždy objeví někdo, kdo řekne: „Můj dědeček byl na Bajkale" nebo „Můj pradědeček byl na Sibiři…" Stále obohacujeme naše muzeum o informace o našich lidech v těchto zemích.

Setkal jste se určitě s řadou zajímavých příběhů…

Mohl bych uvést i příklady některých legionářů, kteří zůstali po válce v cizině. Většina přeživších se samozřejmě vrátila ve více než 40 transportech, ale někteří zůstali a usadili se dokonce i v Číně, Japonsku či na Dálném východě. Vzali si manželky většinou to byly Rusky. Patřil mezi ně například jeden náš rodák, legionář z Mladé Boleslavi jménem Bohuslav Kočí. Mladý sochař. Ten se rozhodl usadit v Číně. Když zemřel první čínský demokratický prezident Sunjatsen, současník T. G. Masaryka, byl vyhlášen v Číně konkurz na jeho katafalk. A tento konkurz vyhrál právě Bohuslav Kočí. Mauzoleum najdete na východním předměstí města Nanjingu, v překrásné krajině Zvonových hor. Areál zabírá plochu přes 133 hektarů. Byl postaven roku 1929. Stavba je kombinací západních a čínských architektonických stylů. Mauzoleum jsem také navštívil a představte si, že sami Číňané říkali, že Kočí byl Japonec. Já si ale všiml, že je nad „c" háček, a tak jsem našel dokumenty v dobových novinách z dvacátých let, že se opravdu jedná o Čecha, sochaře Bohuslava Kočího.

Pátrání po podobných osudech musí zabírat dost času…

Je to hobby, a to, že zabírá dosti času, mi nevadí. Jsem už v důchodu a v knihovnách a archivech pracuji nejraději. Stále sebe i muzeum obohacuji informacemi, a to mě naplňuje.

Největší problém jsou tedy asi jako všude finance. Udržet muzeum v chodu…

Ano. Zřizovatelem muzea je občanské sdružení, ale v podstatě jsme na to s manželkou sami a financujeme jeho chod ze svého. Proto stále hledáme nějaké sponzory. Doufáme, že do budoucna se situace zlepší.

Top expozice?

Dokumenty. Není to typické muzeum, jaká známe. Náplní našeho muzea jsou právě dokumenty, které se snaží dokumentovat české stopy v jednotlivých oblastech od Ruska až po Vietnam prostřednictvím dokumentů, fotografií, korespondence, zkrátka vzpomínek všeho druhu. Čím starší dokument najdeme, tím je pro nás takový artefakt vzácnější.

Sedíme v muzeu, které je pojmenováno po Tomáši G. Masarykovi. Co pro vás osobně Masaryk znamená?

Vážím si ho jako zakladatele našeho státu. Byl jednou z nejvýznamnějších osobností naší země. Já osobně si pak vážím také toho, že v muzeu máme knížečku o Masarykovi, který vyšla v Číně. Byl také symbolem. Velice obdivuji legionáře, kteří odcházeli do války z Rakouska Uherska. A když se v zahraničí dozvěděli, že vznikla Československá republika, dělali všechno pro propagaci nově vzniklého, masarykovského státu, pro propagaci masarykovských ideálů. Ovšem, všichni víme, že ideály jsou vždy něco jiného nežli realita. Ale stejně je to krásné a obdivuhodné.

V jakém jazyce hosty provádíte?

Také v ruštině, čínštině a mongolštině.

Povězte nám ještě něco o sobě…

Po studiu na střední jazykové škole jsem absolvoval obor sinologie a etnografie s folkloristikou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako první český student jsem byl vyslaný na studium mongolistiky a sinologie na Státní univerzitu v Ulánbátaru. V roce 1964 jsem zde obhájil diplomovou práci. Také jsem například pracoval jako tlumočník na českém velvyslanectví v Číně a také jako vedoucí vědecký pracovník Orientálního ústavu Československé akademie věd. Dále jsem třeba externě vykládal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na katedrách českého jazyka pro cizince, etnografie a folkloristiky a věd spojených se zeměmi Asie a Afrika. Založil jsem klub přátel Asie Pražská jurta, v němž rozvíjíme kulturní, vědecké a cestovatelské aktivity, vyučuji češtinu, mongolštinu a čínštinu. Jsem také soudním překladatelem a tlumočníkem mongolštiny a čínštiny. Absolvoval jsem několik stáží v Mongolsku. Roku 1990 jsem inicioval Společnost přátel Mongolska a stal se jejím úplně prvním předsedou. Pomáhal jsem zakládat i Česko-čínskou a Česko-vietnamskou komunitu.

Čím pro vás Mongolsko je?

Mongolsko patří k zemím, kam za minulého režimu jezdily tisíce českých specialistů. Spolupráce začala koncem 50. let, ale v 60. letech to byl největší rozkvět. Budovala se tam velká cementárna, závody na zpracování kůží, Vědecký ústav kožedělný, obuvnický průmysl. Východní Asie a zejména Mongolsko mě zajímaly už od středoškolských studií. Když byla možnost získat stipendium na Mongolskou státní univerzitu, měl jsem velikou radost a díky Mongolům jsem se naučil mongolsky rychle. Byl jsem jediný Čechoslovák na univerzitě, a tak jsem byl neustále zván do rodin. Lidé tam jsou prostě fantastičtí. V minulosti jsem také působil v Mongolsku jako velvyslanec.

Mongolsko je podle mongolisty, orientalisty a sinologa Jiřího Šímy nádherná země, která rozhodně stojí za poznání.

Mongolsko je podle mongolisty, orientalisty a sinologa Jiřího Šímy nádherná země, která rozhodně stojí za poznání.