Které pojmenování je vám nejbližší: Evropan, světoběžník, vlastenec, lokální patriot?

Ani jedno! Chci být především člověk a dobrý člověk, který má úctu ke svému okolí. Je to proces dlouhodobý, který vás provází od vašeho útlého mládí, které je vždy ve svém projevu radikálnější, až po uvážlivé stáří. Stále by se měl člověk kontrolovat! Sám jsem bez vyznání a nesvírá mě žádná ideologie. Ale ani nejsem surový pragmatik! O to těžší je dopracovat se k nějakému životnímu názoru. To víte, že to nebylo bez omylů. Také jsem, zejména v mládí, začal něčemu věřit, a on to byl nakonec veliký omyl. Proto to byl u mne běh na dlouhou trať.

Snad je dobré, když každému dopřejete říci jeho názor a pozorně ho vyslechnete a když neděláte někomu něco, co by bylo nepříjemné vám. Nehrajme si na hrdiny a předpokládejme, že naše okolí i správcové naší společnosti se zachovají stejně tak!

Můžete vyjádřit váš vztah k rodné České Třebové? Návštěvníkům minulých výstav jste ho demonstroval například finančním darem domovu důchodců nebo darováním obrazu městskému muzeu…

Jestli si dobře vzpomínám – je tomu už dost let – tak při četbě pamětí mého velmi oblíbeného autora Stefana Zweiga (Svět včerejška) jsem četl větu přibližně tohoto znění: „Až budeš kdekoliv, vzpomínej na své rodné město v dobrém. Vždyť v něm jsi prožíval své první životní zkušenosti, a budeš-li mít možnost, tak se vynasnaž odvděčit se mu dobrým skutkem!"

Naše rodina se v roce 1945 přestěhovala do Prahy. Sice v České Třebové stále žil se svou rozvětvenou rodinou můj bratr Jaroslav, a posléze i mí rodiče byli pochováni na místním hřbitově, ale já už i svou existencí patřil Praze. Teprve když jsem přestal pracovat a mohl jsem využívat beze zbytku své volné dny, den co den jsem byl blíže ke svému rodnému městu. A ono mi šlo také vstříc! Celých šedesát let jsme na sebe čekali. Nadcházející, už třetí výstava fotografií v Kulturním centru, má také dokumentovat, že jsem snad nežil marně a svým způsobem jsem byl i pilný člověk.

A o těch dárcích ani nemluvte. Věděl jsem, že budou prospěšné a že potěší. Bohužel se mi nepodařilo v tomto roce dokončit monografii o českotřebovském rodákovi Vladimíru Páclovi. Snad Třebováci kladně přijmou sdělení, že sběr dokumentů a svědectví o této osobnosti se mi podařilo dokončit a já snad už mohu začít psát. Sběr materiálů byl skutečně náročný. Ještě v pátek navštívím v Itálii pana Franca Nonese, vítěze v běhu na lyžích na 30 km na ZOH v Grenoblu v roce 1968. A to bude v mém sběru skutečně ta poslední tečka. Snad v příštím roce svou práci dokončím.

Část dětství jste prožil v budově českotřebovského nádraží, zanechalo to ve vás nějakou stopu, například obdiv k technice?

Nezanechalo! Moje zaměření bylo a vykrystalizovalo v oboru humanitním spíše než technickém. To už jsem byl dávno po maturitě a můj bratr byl učitelem v autoškole. Vzpomínám na jeho větu: „Jestli tohodle kluka naučím jezdit, tak to bude moje maturita jako kantora v autoškole". Dočkal se. Dokonce jsem se, jako řidič taxi, tímto povoláním živil. A dost dlouho. Dokonce po převratu si mě najímala firma Eurocar k různým příležitostem. A tak jsem mohl poznat arcibiskupa z Cantenburry a jeho tajemníka, členy ochranky prezidenta Clintona či pana majordoma holandské královny. Ale vraťme se.

Byl jsem dítětem nádraží. Do naturálního bytu jsme se přestěhovali patrně v roce 1936. Okna z kuchyně i z pokoje byla hned nad plechovou střechou prvního nástupiště. Tu jsem někdy používal jako atletickou dráhu. Běhal jsem až k poště a nazpátek. Co tomu říkali ti, co stáli na peronu, nevím… Ale příjemné to asi nebylo.

Mám však i jiné vzpomínky! Dodnes si pamatuji zoufalý jekot vězňů, které Němci převáželi v otevřených vagonech, tuším v lednu 1945, směrem k Ústí nad Orlicí. A já jsem ty lidi viděl a viděl jsem je z nadhledu. Jen kolik jich vyhladovělých mrtvých lemovalo okolí tratě!

Byly i momenty příjemnější. Viděl jsem, když projížděl Českou Třebovou do Prahy rumunský král Carol se svým synem Michalem na návštěvu k prezidentovi Dr. Eduardu Benešovi. A našeho druhého prezidenta jsem viděl, když se 16. května 1945 vracel se svou paní Hanou z exilu do našeho hlavního města. Nezapomenu na uvítací projev, který měla při této příležitosti Sokolka paní Skálová. Kdepak ho měla asi přes válku tajně uložený?

A nejhezčí vzpomínku mám, když se připravovala výzdoba nádraží při příležitosti desátého sletu Sokola. Všechny manželky šily prapory, praporky a ozdoby… To byla nádhera! Za protektorátu se něco schovalo, anebo z tohoto materiálu se dorůstajícím dětem šily trenýrky, ubrousky… Vlajky se schovaly. Ta jedna z nich se také vyvěsila 5. května 1945 na přední budovu nádraží zásluhou tehdejší domovnice paní Špičkové. Jen za hodinu však byla nucena ji sundat a počkat…

Vaše následující profesní dráha byla zajímavá. Vystudoval jste knihovnictví, pracoval jste v České televizi. Kde jste se cítil nejlépe?

Když prominete, tak začnu od konce. Nejlépe se mi dařilo, když jsem čtyři roky pracoval jako řidič tramvaje v pražském dopravním podniku. Zde jsme měli opravdu dobrou partu. Kdo si co odpracoval, to také dostal zaplaceno. Rozdíly v platech mužů a žen neexistovaly. Nikomu nevadilo, že někdo má základní vzdělání a druhý že je vysokoškolák. Přišli jsme na základě náboru, složili zkoušky a jezdili. To bylo údobí, kdy jsem musel opustit Československou televizi, kam jsem nastoupil v roce 1958. Před tím, po ukončení vojny, jsem pracoval na úseku lidových knihoven a v Ústřední vojenské knihovně, kterou jsem musel opustit v roce 1957. V televizi jsem začínal jako manipulant ve fonotéce a končil jsem jako vedoucí programových fondů a jako externí redaktor a režisér ve sportovní redakci. Své vysokoškolské vzdělání jsem dokončil dálkově a doktorát jsem složil v roce 1982 jako taxikář. To už jsem získal změněnou pracovní schopnost a jezdil jsem v družstvu invalidů.

Teprve od roku 1984 jsem zase pracoval ve svém oboru: knihovnictví – informatika. A ani mi nebylo šedesát a já šel do důchodu a podnikal. Když tak o všem dnes přemýšlím, tak mi jistě dáte za pravdu, že můj život byl takový „pestrák".

Na vás je obdivuhodné, že jste po světě začal cestovat až v důchodu, zkraje devadesátých let. A cestujete dodnes. Mnozí senioři by do takového dobrodružství nešli. Situace je na mnoha místech ve světě vyhrocená. Vy nemáte obavy?

Ne, nemám! Především necestuji tam, kde není bezpečno. Ono stačí, když jste na Srí Lance a projíždíte územím, kde se ještě před několika týdny bojovalo! Ano, byly případy, kdy jste večer byla raději pro všechny případy doma. Ale zatím, kromě nešikovného úrazu 150 metrů pod vrcholem Uhuru, se mi nic nestalo, co by stálo za řeč.

A co se týče věku a schopností? Člověk by si neměl přiznat, že už je tak starý. I když stárneme a máme stále více rádi pohodlí. Mně se také někdy nechce, 26. září mi bude 84 roků, ale musím se přinutit. Také mám stará kolena a z toho mám polovinu umělou. Ale jak říká profesor Pafko: „Člověk má tři hlavní nepřátele: auto, manželku, která dobře vaří, a pohodlný fotel před televizní obrazovkou!" Tak pozor na to!

Procestoval jste čtyři kontinenty, nahlédl tam, kam se běžný turista nepodívá, poznal jste obyčejné lidi, proto se vás musím zeptat na váš názor na současnou vlnu imigrantů mířících do Evropy.

Máte pravdu. Nerad cestuji prostřednictvím nějaké cestovní kanceláře. Vše si zařizuji sám a nejraději až na místě. Tím je moje spektrum poznávání daleko širší, než kdybych byl ubytován ve čtyřhvězdičkovém hotelu někde u přitažlivé pláže a měl předplaceno „all inclusive". Také mé cesty nejsou nějak striktně časově omezeny. Viděl jsem vily miliardářů v USA i ubohá obydlí v Bangladéši. Viděl jsem nevkusný přepych i velkou bídu. Stačí, abyste popošla kousek dál od hlavní ulice a tam teprve začíná realita života. A to ještě nemluvím o slumech třeba na okraji Limy. A všude žijí lidé! Někteří to přijímají jako neměnnou danost. Ale to je pouze dočasné. Každá nastupující generace se chce mít lépe než ta současná. A to je dobře!

Nedovedu však pochopit, když tyto poctivé snahy jsou systematicky podlamovány občanskými nebo náboženskými třenicemi. Lidé jsou vyháněni z domovů a hledají útočiště v táborech. Kdy jsou borceny památky starověkých civilizací jenom proto, že teď „můžu". A svět si to nechá líbit. Kdy jsou oslavovány vraždy a mučení! A to vše si vymýšlí člověk na člověka. Co těm lidem zbývá? Opustit svou vlast a hledat útočiště tam, kde by mohli lidsky žít. Anebo zajistit jim podmínky k návratu do jejich, i když polorozbořených domovů. A když to nedokážeme, pak je povinností nás všech se o tyto lidi postarat a natolik je hmotně podpořit, aby mohli začít žít jako lidé! Respektujme kategorie jako lidství a lidskost! Kdysi kdosi řekl: „I slovo je čin". Ale to už dnes nestačí. Zasaďme se, aby už žádní lidé nemuseli z obavy o svůj holý život utíkat ze svých domovů!

Jaké jméno má Česká republika ve světě a mění se její obraz, ať k lepšímu, nebo k horšímu?

Československo a následně i Česká republika má ve světě dobrý zvuk. Pravda, například v některých vesnicích musíte lidem vysvětlit, že v roce 1993 došlo k rozdělení a nyní už přes dvě desítky let existují republiky dvě. Řeknete-li však, že na našem území je Praha, to se setkáte nejenom se sympatickým úsměvem, ale hned vám chtějí říci, co všechno o té Praze znají.

Asi před patnácti lety jsem navštívil Yossemitský národní park. Odbočil jsem z chodníku a chtěl jsem se vyšplhat na zajímavou skálu, ze které byl nádherný rozhled. Na zpáteční cestě mě však potkala nebývalá průtrž mračen. Ukryl jsem se pod masivním skalním výstupkem, a co čert nechtěl, za pár minut přiběhli dva turisté z Jižní Ameriky. Dali jsme se do řeči a když se dozvěděli, že bydlím v Praze, byl jsem velice překvapen jejich znalostmi. Velkou touhou jednoho z nich dokonce bylo na vlastní oči vidět to nádherné „pražské baroko".

Jste na safari v Keni nebo v Tanzánii, a ti lidé vědí o nás až překvapivě mnoho! Hlavně abychom si tu dobrou pověst co nejdéle podrželi!

Když zdravíte ženu, připojíte „rukulíbám". Má podobná galantnost v dnešním světě místo?

V určitých situacích to neposuzuji jako pouhou galantnost, ale výraz velmi milého pocitu, že mám příležitost alespoň touto formou říci, že jsem velice rád nebo že jsem byl velice rád, že jsem se s touto ženou mohl setkat a bylo mi v její společnosti dobře. Nebo že očekávám, po zkušenostech z minulých setkání, že i toto setkání bude takové, na které si i zítra rád vzpomenu, protože jsem byl obohacen. Určitě jste si všimla, že slovo „rukulíbám" neužívám vždy a všude. Kdybych tak činil, ono by z toho mohlo být klišé a někdy by to mohlo mít i nádech určité pejorativnosti. Přiznávám se, že během svého života jsem několika ženám tu ruku opravdu i políbil!

Ale zpět k vaší výstavě, jež nese název Dobré jitro z Bali. Jitra jsou tam nejkrásnější? Čím vás tento ostrov okouzlil? Co vše jste na svých snímcích zachytil?

Ten název či pozdrav „Dobré jitro z Bali" by měl mít trochu jiný smysl. Bali se probouzí. Bali znatelně spěje k lepšímu životnímu standardu! Sice mezi severem a jihem jsou citelné sociální rozdíly, ale i na ten chudý sever už proniká stále se zvyšující životní úroveň a modernizace života. Můj název má vyjádřit, že Bali prodělává i velkou změnu sociální. Bali je sice nejnavštěvovanější ostrov v celé Indonésii, ale drtivou zásluhu má na tom především jeho jižní část. Ani byste neuvěřila, jaký je rozdíl mezi severem a jihem. Sever vám zatím nějakou velkou turistickou atrakci nenabízí. Tam máte příležitost se seznámit někdy s podmínkami velmi primitivními. Neexistuje skoro žádná mechanizace, řemesla se dělají na zemi, ručně se obhospodařuje půda a tak dále. Věřím však, že dojde k vyrovnání. Měl jsem příležitost také pobýt ve škole mezi žáky v Ubutu.

Ta chtivost vědět a zároveň disciplína, ta zdravá chlouba, že jsem se něco naučil a něco vím. To je záruka rozvoje severu. Proto si říkám, že za jednu generaci bude i na severu podstatně líp. Mimochodem jsem něco podobného zažil v zapomenutých vesnicích v Nepálu, kde, díky Hillaryho nadaci, vám malé školačky, které mají den či dva pěšky do školy, v sedmi letech čtou. A nezřídka, jako desetileté, s vámi hovoří v čisté školní uniformě plynulou angličtinou a informují vás o další cestovní trase.

Máte nějaký cestovatelský a fotografický sen? Kam byste se chtěl podívat?

Mám! A mám jich ještě několik! Musím se však přiznat, že každá „vášeň" také stojí nějaké peníze! To mi potvrdí třeba různí sběratelé. Nikdy nebudou mít 100% komplet. Proto jsou sběratelé! A aby mohli sbírat, musí mít peníze. Mám průměrný důchod a z toho by se těžko daly financovat mé cesty a vše, co je s nimi spojeno nebo na ně napojeno. Proto jsem musel pracovat až do svých pětasedmdesáti let a mám to štěstí, že vlastním řadový byt, který jsem dlouhodobě pronajal. Proto, když k tomu přidám peníze, které jsem si našetřil, si mohu těch několik svých snů převést do reality. Před několika lety bylo mou velkou touhou navštívit Velikonoční ostrov a projet Chile od severu na jih, nebo obráceně od Ushuai až po hranice Peru. Měl jsem být ve společnosti člověka nadmíru zasvěceného, pana Pavla Pavla. Ne všechno se však uskuteční…

A co by mě dneska lákalo a láká? Určitě Island, Aljaška, Chile. Jsou to krásná místa s nádhernou přírodou a pro fotografa kouzelně se rozprostírající přírodní divadlo, kde osvícení přírodních motivů vás natolik přesvědčí, jak velikou dámou je sama příroda. A kam bych se chtěl znovu podívat? Určitě do Peru a počtvrté do Nepálu. Ale mám i druhý velký sen a věřím, že se jistě opravdu uskuteční: prochodit si poznovu okolí České Třebové a celé Orlickoústecko. Zkrátka můj rodný kraj.

Dobré jitro z BaliVýstavní síň KC Česká Třebová
Vernisáž 16. 9. od 17 hodin
Výstava potrvá do 4. 10. 2015.
Otevřeno: denně 9 – 12 a 14 – 17 hodin