Tvrdit o sobě, že jsem čistokrevný Slovan, je u Čecha ošidné. Díky naší poloze v Evropě lze směle tvrdit, že jsme jeden velký „mišuňk“. V žilách tak máme nejen slovanskou krev, ale také překvapivě dost stop po jejich předchůdcích – Keltech. Ti se v české kotlině objevili v 7. – 5. stol. před Kristem a vydrželi tu vládnout až do přelomu věků, kdy je převálcovali Germáni. I po odchodu části Keltů zde ale část jejich populace zůstala jako otroci nových pánů. Právě z nich máme dodnes stopy v naší DNA, které nám ovlivňují povahu, tak podobnou třeba skotské nebo irské.

Kdo byli čeští Keltové?

První keltské stopy se v Evropě objevují kolem roku 750 př. n. l. Řekové nazývali Keltoi kmeny z Alp, podle Tita Livia byla ale jejich domovinou Gálie, tedy Francie a Benelux. Keltové žili také v Británii, Irsku a pod jižními svahy Alp, kde mezi jinými kmeny najdeme i pro nás důležitý kmen Bójů. Stopy po Keltech ale nacházíme i ve stepích východní Evropy, Přední Asie, stejně jako na pouštích Afriky a mrazivých pláních Skandinávie. Později jsou ale Keltové zotročeni nastupujícími Germány a Římany. Právě před nimi musí z Itálie do povodí Dunaje, Vltavy a Labe k nám do Čech ustoupit i Bójové. Už před nimi zde žijí kmeny Tektoságů a Venetů, kteří pod Krušnými horami razili i mince.

Válečníci českých Keltů, zvaných Bójové, byli pověstní svou bojovností a tím, že do bitev nastupovali nazí. Věřili totiž, že pokud je božstvo bude chránit, nepotřebují brnění. Až na vlasy a vousy byli také všude oholení, někteří si navíc potírali tělo barvami. Pohled na takto pestrobarevné, nahaté, řvoucí a k boji nadržené chlapy musel být pro jejich protivníky noční můrou.

Bójové byli také součástí keltské armády, která dobyla roku 386 př. n. l. Řím a o sto let později s úspěchem proháněla Řeky. Když roku 218 př. n. l. napadl Hannibal Řím, velkou zásluhu na jeho úspěších měli opět Bójové. Po jejich příchodu do Čech začíná proces jejich smíšení jak se zbytky původního obyvatelstva, který vedl záhy k vytvoření velké říše, sahající od maďarské nížiny až do Bavorska a Rakouska. Po Bójích dostává i své jméno, ze kterého vzniklo slovo Bohemia- Čechy.

Na svém území budují Keltové oppidy chráněnou síť obchodních cest, dnes z části totožnou s trasami mezinárodních tahů. Od 2. stol. př. n. l. ale začínají na naše území vlnami útočit germánské kmeny. Ve velké bitvě roku 113 př. n. l. , která je první písemnou zmínkou o naší zemi, jsou první z nich – Kimbrové – na hlavu poraženi. Triumf nad nimi je ovšem pro české Bóje labutí písní. V letech 45 – 40 př. n. l. totiž musí v Podunají čelit kmenu Dáků, obývajícího původně Rumunsko – a prohrají. Jak o tom svědčí nálezy ze Sitna a Banské Štiavnice, kde měli Keltové už tehdy doly a pohřebiště, drželi ale Bójové i po porážce Moravu a část Slovenska.

Jejich pozice se však brzy stává nestabilní, a když záhy přichází další germánský útok, vedený proti severu Čech tentokrát Hermundory, nedokážou už oslabení Bójové vzdorovat. Postupně tak dochází k obsazování Boiohaemum, přičemž poslední stopy samostatného keltského života na našem území se datují kolem roku 6 před Kristem. Zánikem říše Bójů bylo naše území kulturně vrženo naráz o půl tisíciletí zpátky.

Keltské osídlení v severních Čechách

Z praktických důvodů stavěli Bójové svá sídla u potoků nebo řek. Kromě pitné vody tehdy řeky sloužily také jako významné obchodní cesty. V našem regionu se dosud podařilo objevit mnoho stop po keltském osídlení. Většinou se jedná o hroby a nálezy na místě vesnic, např. pod hradem Klapý nebo na místě, kde kdysi stály Hrbovice. Keltské vesnice byly tvořeny ze samostatných podzemnic, srubů a jedné větší stavby, obydlí náčelníka klanu. Někde se vyskytují i zemljanky nebo patrové domy, které měly pod obytnou částí sklady a dílny.

Výjimky tvoří lokality v lesích, které fungovaly jako lovecké osady a druidské svatyně, popřípadě pohraniční pevnosti. Jednou z celnic na obchodní cestě s jantarem mezi Boiohaemum a Germánií byla skála, na které dnes stojí hrad Sloup. Zájemci o zhlédnutí toho, jak vypadala keltská osada, to mají z našeho regionu nejblíže do Mladé Boleslavi, kde vznikly archeoparky Altamira a Keltoi. Bójské stavby lze spatřit také u hájenky Na Rovinách u Domoušic.

Oppida doplněná svatyněmi

Kromě vesnic a kultovních míst jsou dnes nejviditelnějšími stopami po keltském osídlení oppida doplněná svatyněmi. Tyto předchůdci hradů byly budovány na vrcholech výrazných kopců a byly obehnány často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka dosahovala až 20 metrů. Zbytky jednoho z nich jsou patrné nad Stradonicemi na Lounsku. Nedaleko odtud, u Oplot, se našel keltský poklad, 250 gramů těžký zlatý nákrčník, tzv. torques.

Prastará Brána  do Čech

Severní Čechy byly před příchodem Germánů chráněny zejména oppidem na náhorní plošině vrchu Hradišťany v Českém středohoří. To mělo za úkol bránit nejen osady podél Bíliny, ale také keltské doly v Krušnohoří a výrobnu mlýnských kol (žernovů) v Oparenském údolí u Porty Bohemiky a osídlení na území dnešních Lovosic a Litoměřic. Některé nedodělané mlýnské kameny, které zde před dvěma tisíci let nahrubo opracovaly ruce keltských řemeslníků, jsou dodnes vidět ve zdejších skalách. „V podstatě se jedná o vůbec první historicky doloženou fabriku na našem území. Odtud se pak tyto kameny dostávaly s karavanami kupců nejen do celé Evropy,“ řekl Deníku historik Jan Střelka. Vesnici pod údolím se dodnes říká po těchto kamenech Žernoseky.

Tři kříže na místě Hrádku

Kaňon Labe v těchto místech navíc krylo před nájezdy germánských tlup od Děčína, kde už začínalo jejich území, významné oppidum Hrádek s dosud až 18 metrů vysokými valy. Tyčí se na skalním vrchu Kalvárie, osazeném třemi kříži a jeho hlavní funkcí bylo střežit jeden z mála převozů přes Labe pod Žernoseky. (Další byl až u Krásného Března, který střežilo postavení na střekovské skále). V našem regionu najdeme také hustou síť keltských oppid kolem „českého Carnaku“, legendárních Kounovských řad, jižně od Žatce. V této oblasti se našel unikátní bójský kalendář, tvořený destičkou s 28 vrypy. Vůbec nejsevernější keltský hrob u nás byl objeven v Chlumci v Krušných horách. Zbytky velkého oppida se nacházejí i nad Ohří v Hradci u Kadaně.

CO NÁM KELTOVÉ ZANECHALI?

Je toho hodně. Ty čtenářky, které teď chtějí znechuceně odložit noviny s poznámkou, že jsou přeci Slovanky a že raději půjdou umýt nádobí, by měly vědět, že slovo saponát znamená keltsky mýdlo. Jejich protějšky, pivní tatíky s úctyhodným pupkem, bude jistě zajímat, že Keltové jsou vynálezci pivního sudu.

A takových geniálních věcí naši předci vymysleli mnohem víc. Bójové nám také zanechali mnoho odkazů v naší řeči. Všechna jména našich významných řek jsou keltského původu. Tak např. Jizeře se za Bójů říkalo Isara- Rychlá řeka. Labe bylo Albis, Bílá řeka, Krkonoše a Jizerské hory se jmenovaly Korkonti- Kamenné hory. Daksa- močál, dal zase název Doksům, kde byl až do 14. stol. velký močál.

Luna bylo keltské sídliště, dnešní Louny. Ještědu zase říkali Askkét, Jasanový les. Po Bójích zůstalo i mnoho pověstí a pohádek, například o dracích nebo skřítcích. Ryze keltskou legendou je také pověst o Blanických rytířích, kteří spí v nitru hory a vyjdou odtud zemi na pomoc, až bude nejhůře. „Opět jasný důkaz jednoty keltského světa, který dal základ evropské civilizaci,“ tvrdí historik Petr Úpický.