Více než půl století leze po skalách, má za sebou několik tisíc prvovýstupů, poznal hory na několika kontinentech. Ačkoliv je Karlu Bělinovi sedmdesát let, rozhodně nehodlá pověsit lezecké boty na hřebík. Naopak připravuje další projekty a chystá se na další skály. Nedávno jej za celoživotní práci ocenila i děčínská radnice Cenou města.

Kdy jste se poprvé dostal k lezení?
To bylo v roce 1962 s bráchou v Tisé. Tam nás sundavali horolezci, nebo snad i horská služba. Jako kluci jsme totiž vylezli na skálu a nemohli jsme dolů. A potom o rok později jsem začal natvrdo, kdy jsem vstoupil do horolezeckého oddílu. Hned první víkend jsem jel do Holan, Zahrádek. Všichni tři, co tam se mnou byli, již nežijí.

Zkušený horolezec Karel Bělina.Lezl jste jen na pískovcích v okolí Děčína, nebo jste jezdil 
i jinam?
Začínal jsem na pískovcích, kde jsem udělal prvovýstupy. Pak jsem jezdil Bořeň, do Německa, do Vysokých Tater jsme jezdili v létě, v zimě. A pak, když padl režim, tak jsme mohli jezdit i ven. Mám hodně vylezeno v Dolomitech v Itálii, v Rakousku v Alpách, v Jugoslávii. Jednou jsme byli měsíc a půl také v Sierra Madre v Mexiku, kde jsme vylezli šest vulkánů včetně Popocatépetlu.

Kam nejvýše jste vylezl?
To bylo právě v tom Mexiku, kde jsme vylezli na 6 000 metrů. Zároveň to bylo asi nejvzdálenější místo, kde jsme lezli.

Potkali vás při lezení po horách nějaké nepříjemnosti?
Jednou jsme sjížděli na lyžích Elbrus. Tehdy jsme byli na lyžařském zájezdu a já měl s sebou lano, co kdyby náhodou. Jenže jsme bez dovolení opustili zájezd a nakonec nás na asi tři dny zavřeli. S námi na tom zájezdu byl kulturní referent, který to řídil. A tehdy v Sovětském svazu si nemohl někdo odejít, kam chtěl. A my jsme utekli, takže nás zalochovali. Ale nic se z toho nakonec nedělalo.

Vidíte rozdíl mezi dnešními horolezci a těmi třeba před třiceti lety?
Se staršími horolezci to bylo takové kamarádštější, lidé k sobě měli blízko. A byla i taková dost vyhraněná pravidla. Ten starší horolezec byl pan někdo, zkušený lezec. To jsem kolikrát dostal troje pohory na vyčištění, protože staří lezci řekli: „Tady tyhle pohory vyčisti". Já jsem nemohl odporovat, protože jsem tam byl nováček.

Mluvil jste o prvovýstupech. Je nějaký, který byl obzvlášť těžkZkušený horolezec Karel Bělina.ý, nebo jste na něj obzvlášť pyšný?
Já jsem prvovýstupů udělal pět tisíc. Takže to není žádná legrace vybrat ten jeden. Když se otevřelo hraniční pásmo v Ostrově, tak na věže vedly jedna nebo dvě cesty. A pořád se dělaly nové výstupy. Jinak, těžký… ono stačí málo 
a člověk je na zemi. Někdy takové chvíle byly, třeba v horách se zvrtne počasí. Když padne mlha, tak člověk vůbec netrefí. Tomu se říká bílá tma. To má člověk docela nahnáno, protože neví, kudy kam. To jsme byli v Itálii, sestupovali jsme v noci. Tma, k tomu mlha a vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Já klečel na kolenou a sahal jsem, jestli ty kameny jsou placatý a je to turistická cesta nebo jsem už v suti. Teprve po půlnoci jsme přišli na chatu. Neměli jsme tam objednaný ubytování, to jsme měli úplně jinde, ale tam bychom nedošli. Tak nám chatař dal suchý deky, protože jsme byli úplně promočení. A hned nám poslal dvě láhve vína na stůl, ať se zahřejeme. A vůbec nic nám nepočítal.

Před časem jste vybudoval děčínskou via ferratu na Pastýřské stěně, která se stala obrovským hitem. Jak jste se k jejímu budování dostal?
S tím přišel Jindra Hudeček, který mne požádal, jestli bych mu s tím nějak nepomohl. Tak jsem si to slanil, proměřil, abych zjistil, jestli tam nejsou nějaké volné kameny, jak by šly udělat směry. Původně měly být jen dva směry, to by ale vůbec nemělo smysl. Protože by na ty dva směry bylo hrozně moc lidí. Tak jsem rovnou udělal pět směrů. Když jsme ji stavěli, tak se Jindry Hudečka někdo zeptal, jestli to bude bezpečné. A on odpověděl: „Pánové, nestavíme tu dětské pískoviště, my stavíme ferratu. To víte, že bude nebezpečná". Ale na druhou stranu, pokud člověk dodržuje bezpečnostní pravidla, tak je bezpečná. Za ten rok se tam stal jeden vážnější úraz. A pak jsme sundavali jednoho Němce, který se sklouzl. A jak letěl, tak se chytl kramle a vytrhl si rameno 
z kloubu. Slanil jsem k němu, věděl jsem, že mi lano stačí 
k té lavici. Nejprve jsem si ho cvaknul do karabiny a uřízl jsem ho. Následně jsem ho spustil až na zem.

Zkušený horolezec Karel Bělina.Čekal jste, že bude mít děčínská ferrata takový úspěch?
Já jsem věděl, že tam bude nápor. Ale že to bude takový nápor, to ne. Tam bylo plno každý den, prostě tam pořád někdo lezl. Neustále mraky lidí, to bylo neuvěřitelné.

Děčínská via ferrata nebyla první, kterou jste dělal…
Kdysi jsem dělal třeba odjištění cesty na Vrabinec, jehož střední část jsme odjistili. A je vidět, že je to využívaná cesta. Lidé tam píší do knihy, že je to velice krásné. Pak jsem dělal třeba pro Řehlovice. Byli jsme tam na jedné akci a mne tam zaujal sedmimetrový kříž z traverz. Když jsem přijel domů, tak mne napadlo, že by jej bylo dobré zrenovovat. Nakonec jsem to tam i prořezal, aby bylo vidět údolím Labe na všechny strany.

Plánujete další podobné projekty v nejbližší budoucnosti?
Já teď stavím ferratu ve Slaným. A není to vůbec špatný terén. Je to sice čedič a vrtá se tam hůř než tady, protože je to tvrdé. Ale půjde tam udělat i lanový most. Byli za mnou tady, byla zrovna neděle a říkali, že jsou rádi, že mne chytli. A že by chtěli udělat ferratu a jestli bych měl čas tam zajet. Tak říkám v pondělí v devět hodin. A oni, které pondělí, tak jsem jim odpověděl, že zítra je pondělí, tak zítra. Když chcete ferratu, tak musíte jednat hned.

Karel BělinaVe svých 68 letech je hlavním stavitelem děčínské via ferraty, kterou si během krátké doby oblíbili lezci nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Na svém kontě má také mnoho prvovýstupů v celých Čechách, převážně na pískovcích. Spolupracoval na tvorbě několika horolezeckých průvodců. Stále je aktivním horolezcem.