Nejprve koupil v roce 2015 zchátralou, vydrancovanou továrnu v Temném Dole, někdejší Dixovu brusírnu dřeva, postavenou před 151 lety. Ostravské firmě, která ji nechávala ležet ladem, za ni dal milion korun. Loni na jaře si pořídil se dvěma přáteli Lysečinskou boudu, která stojí od roku 1926 v krásném prostředí nad Horním Maršovem ve výšce 958 metrů. K šesti milionům za objekt museli přidat ještě jeden milion za okolní pozemek. S partou známých provedli nejnutnější opravy a 26. prosince ji otevřeli.

Proč jste si přidal k vydrancované továrně v Temném Dole další chátrající objekt v Krkonoších? Co vás k tomu vedlo?
Impulzem byla náhoda. Loni v únoru jsem šel s kamarády kolem Lysečinské boudy. Věděl jsem, že je delší dobu zavřená. Viděli jsme mladíky, kteří lezli do sklepních prostor a chlubili se na internetu, že se tam dá zadarmo přespat, protože je barák otevřený. Cestovali po vybydlených objektech po republice a přijeli si udělat víkend na Lysečinskou boudu a bivakovat v ní. Že prý je to normální, že se do takových objektů jezdí a dokonce se na ně píšou recenze.

Jak jste reagoval?
Mně to normální nepřišlo. Tímhle by došlo k vybydlení boudy příšerným způsobem a jednoho dne by shořela. Podle popele a nedopalků si každý, kdo přijel, chtěl zatopit v krbu. Přitom byl ve velmi špatném stavu. Kolem něj koberec, nikde hasicí přístroj. To, že to dopadlo s boudou dobře, považuji opravdu za velký úspěch. Pokud bychom tyhle návštěvníky nepotkali, asi bych kolem boudy jenom prošel s tím, že je na prodej a někdo za ní chce hodně peněz.

Vám to ale začalo šrotovat v hlavě.
Nastartovalo mě to k jednáním o získání boudy. Existovalo více zájemců, kteří chtěli získat boudu pro svoji potřebu a přeměnit ji na rodinné apartmány. To mi přišlo úplně scestné, bouda by ztratila svoje kouzlo, které pořád má. S majiteli, kteří získali boudu v dědictví, a realitní kanceláří jsme se domluvili a objekt koupili. Byli jsme na to tři přátelé.

Když ne rodinné apartmány, tak jaký byl váš záměr?
I když byla bouda čtyři roky zavřená, mapa lidem ukazovala, že je otevřeno. Přijeli žízniví, chtěli se napít, tak si rozpouštěli sníh v dlaních a za boudou chodili na záchod. My chceme, aby žila. Lysečinská bouda byla vždy vyhledávané místo turisty a běžkaři a tento ráz jsme jí chtěli zachovat. Tohle místo musí sloužit lidem. Nechceme dělat luxusní hotel, ale zachovat horskou, turistickou boudu, aby v ní lidé měli pocit klasické horské boudy v příjemném domácím prostředí. Původním majitelům jsme slíbili, že boudu otevřeme veřejnosti. Jsou to slušní lidé. Chtěli, aby bouda dál fungovala. Přímý pozemek kolem objektu vlastnila jiná osoba. Povedlo se dohodnout, že nám ho prodá, a v listopadu jsme pozemek koupili.

Lysečinskou boudu jste stihli otevřít už koncem roku. To byl fofr. Plánovali jste otevřít takhle rychle?
Ani jsme nepočítali, že ji dáme tak brzy dohromady a otevřeme. Původně jsem myslel, že ji uvedeme do provozu až příští zimu. Vyklízeli jsme ji od hromady nepořádku. Odvezli jsme spoustu kontejnerů. V části objektu nefungovala elektrika, trubky na vodovod byly po čtyřech letech bez vody zarezlé a ucpané. Místo zahraniční dovolené jsme strávili léto opravou. Přijela nám pomoct řada kamarádů, abychom boudu dali dohromady. Založili jsme Spolek na obnovu Lysečinské boudy. Chceme organizovat brigády dobrovolníků, kteří nám pomůžou s dalšími úpravami. Ty budeme provádět několik dalších let v mezisezónách.

Bouda leží na oblíbené trase běžkařů, turistů i cyklistů, navíc je u ní vlek. Jak lidé reagovali, když se tam po letech chátrání objevil cvrkot?
Hodně se jich v létě zastavovalo a říkali nám, jak je dobře, že se s Lysečinskou něco děje a bude otevřená. Rozpumpovali nás, abychom otevřeli co nejdřív. V říjnu jsem stanovil šibeniční termín 26. prosince. I přesto, že se to nejevilo jako reálné. Obzvlášť, když napadlo hodně sněhu. Rolbou jsme vozili materiál a řemeslníky. Ubytování jsme ani nenabízeli. Termín 26. 12. byl tak šibeniční, že jsme tady strávili i Vánoce, abychom to stihli. Přitom 22. prosince jsme měli ještě všude stavební materiál a vypadalo jako naprosto nereálné pustit sem lidi. Ale řekli jsme si, že to zvládneme a udělali jsme to.

V jakém stavu je bouda s bezmála stoletou historií teď?
Uvedli jsme ji do základního turistického provozu, aby v ní bylo teplo, čisto, lidé v ní dostali kafe, čaj a něco dobrého k jídlu. Topí se v ní, bydlí, někdo se o objekt stará. Už je z 99 procent zachráněný. Už se asi nestane, aby v něm někdo kempoval a rozdělával oheň. Máme i wi-fi, tak jsou všichni v pohodě a šťastní. Poskytujeme i ubytování, kapacita je 42 lůžek na 15 pokojích. Díky dobrým lidem, kteří staví a opravují vleky, se podařilo dát dohromady vlek s půlkilometrovou sjezdovkou, který čtyři nefungoval a je důležitou součástí boudy. Jsem leckdy překvapený, jak moc fajn lidé se ještě najdou. Spousta z nich nám dokázala pomoct. Všem bych chtěl za to poděkovat. Hory by měly lidi sbližovat, na horách by se měli lidi potkávat.

Jaká je situace s Fabrikou Temný Důl? Továrna stojí v Horním Maršově už 150 let, poslední desítky let však v zoufalém stavu.
S fabrikou to jsou běhy na dlouhých tratích, protože je pod památkovou ochranou. To je rozdíl proti Lysečinské boudě, kterou jsme dali dohromady běžnou údržbou takhle rychle. Ve fabrice bychom rádi něco budovali, ale dokud nemáme vyřešená okna, střechu, nemáme zdroj vody a čističku odpadních vod, tak tam můžeme leda udělat občas kulturní akci, aby lidi věděli, že se s ní něco děje.

Nelitujete, že jste za ni dal milion před čtyřmi lety ostravské firmě, která ji nechala vybydlet?
Určitě ne. Fabrika je úžasné místo. Když jsem v ní byl poprvé, byla zima a barákem protékaly proudy vody až do přízemí. Nenašel se nikdo, kdo by ho koupil a něco s ním udělal. Je to obrovský prostor, pracujeme na něm, i když to není tak vidět. Péče o fabriku vyžaduje spoustu povolení a úsilí nevzdat to. Mám člověka, který se jí zabývá. Sám bych nemohl běhat jen kolem fabriky. Firma by mi zkrachovala, a já bych se o ni nemohl postarat. Je to časově náročné, ale pracujeme na tom, abychom z fabriky něco vybudovali.

A co s ní tedy plánujete?
Vybudovat v ní pivovar. Jako krajní nouzi vidím, že by se ve fabrice vybudovalo ubytování. Jako dobré místo před Pecí s možností zastávky skibusu by se to jevilo jako ekonomicky nejvýhodnější záležitost. Chci ale, aby prostor byl otevřený lidem a mohli se do něj podívat. Ne ho uzavřít veřejnosti tímto způsobem.

Co se bude dít ve fabrice v nejbližším období?
Chtěli bychom vytvořit pro turisty na léto projekt ruční minipapírny. To znamená fabriku zpřístupnit a v jedné části zřídit ruční výrobu papíru. Do průmyslového objektu, kterým továrna byla, se hodí. Využijeme toho, že majitel bytové části v přední části fabriky podnikal v papírenském průmyslu.

Pořídil jste si v Krkonoších dva velké chátrající objekty, podnikáte v cateringových službách v Praze. Ještě to stíháte?
Stíhám. Půl týdne jsem v Praze, půl týdne na horách. Částečně jsem se na hory přestěhoval. Práci, kterou tady dělám, beru jako svoji dovolenou. V Praze se věnuji práci. Zajišťujeme tam stravování na kulturních akcích, provozujeme restauraci a kemp. Mám fajn zaměstnance, kteří se dokáží o chod postarat, jsou s námi už několik let.

Jste rodilý Pražák. Kde jste získal takový vztah k horám?
Pradědeček vlastnil polesí Červená hora, které si pořídil od Czernin-Morzinů, a v roce 1932 dostavěl českou turistickou chatu Myslivna v Temném Dole. Do malé chaloupky u Myslivny jsem jezdil odmalinka a štípal dříví radši než abych trávil víkendy v Praze. Krkonoše beru jako svůj domov. Mám to tady radši než v Praze, to můžu říct na rovinu. I když jsem se narodil v Praze, tak se cítím jako doma na horách.