Odkud se zrodil nápad přejet Střední Ameriku na kole?
Střední Ameriku jsem navštívil už dříve, věděl jsem, jak dané země vypadají a chtěl jsem se tam na delší dobu vrátit. V této oblasti bývá problém s kriminalitou a určitými zdravotními riziky, z tohoto důvodu jsem jel raději sám. Když jedu do drahých zemí nebo cestuji na delší dobu, beru s sebou kolo, protože to je levný dopravní prostředek.

Na druhou stranu, když jedete sám, musíte mít i větší obavy.
Je to tak, ale mně tento způsob cestování naprosto vyhovuje. Sám jsem cestoval do vysokých hor v Bolívii, Chile nebo do amazonské nížiny ve Venezuele. Vyloženě takové cestování vyhledávám a baví mě to.

Nevadí vám, že v danou chvíli s nikým nesdílíte zážitky?
To není pravda, protože cestování je hlavně o lidech. Během cest navážete přátelství a kontakty, které vydrží léta. Mám spoustu kamarádů po světě, s nimiž jsem v neustálém kontaktu. Je to velice diskutabilní, ale většina dobrodruhů podniká cesty sama. Potkávám i spoustu žen, které jezdí takzvaně sólo. Například ve Střední Americe jsem potkal dva lidi, kteří měli stejnou trasu jako já. První byl jednapadesátiletý muž z Kanady, druhá byla čtyřiadvacetiletá dívka, která právě dokončila vysokou školu v Anglii. Měl jsem obavy, že jí během cesty někdo ublíží nebo něco podobného, ale nic se jí nestalo. Před ní smekám velký klobouček. (smích)

Kolo si do oblastí vezete svoje, nebo si jej půjčujete na místě?
Záleží na tom, kam se zrovna chystám. V Americe jsem si chtěl koupit kolo na místě, ale kamarád z Mexika mi poradil, ať si raději dovezu svoje. Běžně si tam nepořídíte kolo na svou postavu a v posledních letech i hodně podražili. Zásadní vliv na tento stav měla událost, která souvisela s pomyslným koncem světa v roce 2012. Přiletělo tam velké množství turistů a ceny se rapidně zvedly. Mayské památky jsou pro ně stále dobrý business.

Konkrétně Mexiko je známé vysokou kriminalitou, okradl vás tam někdo?
Místní obyvatelé na mě udělali jeden malý pokus, kdy se mě snažili okrást. Naštěstí se jim to nepovedlo. Chtěl bych dodat, že se v našich médiích dozvíte spoustu lží a polopravd, ovšem informace o nebezpečí ve Střední Americe jsou bohužel pravdivé. Mezi nejnebezpečnější státy patří sever Mexika, Honduras, Salvador a Guatemala. Riziková jsou především velká města. Pokud se pohybujete v lokalitách určených pro turisty cestovních kanceláří, nebezpečí nepocítíte. Jestliže se na cestu vydáte sami napříč těmito zeměmi, budete mít k prokázání odvahy dostatečnou příležitost. (smích) Nejhorší z nich je podle mě Honduras. Původně jsem ho chtěl projet přes hory, ale po cestě jsem narazil na jednoho Argentince, který cestoval ze své rodné země až na Aljašku. Varoval mě, ať tam strávím co nejkratší dobu a navrhl mi třídenní cestu kolem pobřeží. Musím uznat, že i tři dny stály za to.

Co se tam dělo?
Na pláži jsem potkal člověka pod vlivem drog, měl u sebe několik druhů zbraní a neustále po mně něco chtěl. Měl jsem, jako ještě mnohokrát, docela nahnáno. Bílí lidé jsou pro ně symbolem peněz. Vědí, že u sebe máte minimálně kreditní kartu. Ve Venezuele se vám může stát, že vás odvedou k bankomatu a pokud si spletete PIN, jsou schopni vám useknout jeden prst. Obzvlášť nepřehledná je situace v Caracasu, považuji jej za jedno z nejnebezpečnějších měst na světě.

Které další oblasti jste v minulosti navštívil?
Bylo jich docela hodně. Patří mezi ně Gruzie, Palestina nebo Izrael. Palestina byla hodně zajímavá. Absolvoval jsem jeden horský trek, bylo to docela bezpečné. Pravdou je, že odlišný člověk to v těchto místech nemusí mít jednoduché. Z pohledů místních obyvatel cítíte, že něco není v pořádku. Izraelci do Palestiny nejezdí. Když tam uvidí vysokého bílého turistu v tričku s krátkým rukávem, který cvičí, automaticky vás zařadí do kolonky podezřelý, což je docela nepříjemné. Na druhou stranu musím říct, že mě Palestinci hodně překvapili. Jejich děti jsou chytré, učenlivé, hovoří několika jazyky a výborně obchodují. Opravdu jsou hodní. Pokud nenarazíte na ty, co chtějí vyvolat problémy, prakticky nic vám nehrozí.

Máte i taková místa, do kterých byste se neodvážil?
Určitě taková mám. Městům se pokouším vyhýbat, ale pokud tam jsou kulturní památky, rád se tam podívám. Více lidí znamená více problémů, ale někdy prostě neodoláte. V Izraeli má každé město obrovskou historii, samotný Jeruzalém je krásný, ten je v podstatě také rozdělený na půl.

Vybavujete si, kam jste se vypravil poprvé?
Na prvním zahraničním čundru jsem byl na východním Slovensku, poté jsem jezdil s kamarády do Bulharska, Rumuska, Ukrajiny a Srbska. Pak jsme si cesty plánovali podle obrázků z kalendáře. Zalíbily se nám takto španělské Pyreneje, kam jsme se nakonec vydali dvakrát. Napoprvé se nám je totiž nepodařilo přejít celé. Za dva roky jsme se tam vrátili znovu, ale opět neúspěšně. Pyreneje se nám moc líbily, to už byly úplně jiné hory. Pokud jezdíte pouze do Karpat, které se rozprostírají na území několika států, vypadá to všude stejně. Jiné jsou mramorové hory Pirinu v Bulharsku nebo italské Dolomity. S kamarádem jsme ještě navštívili norské hory, kam jsem se následující rok vrátil sám. Strávil jsem tam tři týdny, na kole jsem tam najel 1232 kilometrů. Po celou dobu mi vyšlo krásné počasí, což mě utvrdilo v tom, abych dál jezdil své výpravy na kole. Nikdy jsem nechtěl setrvávat na jednom místě, vždy jsem směřoval někam dál. Kvůli tomu jsem kamarády na cestách postupně opouštěl, až jsem nakonec zůstal sám.

V tom případě nesmíte nic podcenit. Přípravě asi věnujete hodně času…
Jasně, každá příprava před cestou je nesmírně důležitá. Jet někam bez znalosti bezpečnostní situace a zvyků není zrovna nejlepší. Někde se nesmíte podívat dítěti do očí, nemůžete podávat ruku přes práh nebo nesmíte projít cestu před pohřebním průvodem. Základní informace o navštívené zemi je určitě dobré znát, aby nedošlo k nějakému faux pas.

Jak dlouho vaše výpravy trvají?
Většinou pořádám výpravy v rozmezí čtyř až šesti týdnů. Na poslední výpravě po Střední Americe jsem strávil čtyři měsíce. Trasa, kterou jsem tam jel, se dá zvládnout daleko rychleji. Neměl jsem však důvod ujet vzdálenost v co nejkratším čase. Nechci denně najezdit sto kilometrů a psát blogy pro nějaké noviny a sponzory. Když tyto věci nedělám, necítím se tak svázaný a zabývám se tím, co mě baví.

Stíháte v průběhu výpravy psát blogy nebo nějaké zážitky z cest?
Nic nepíšu. Přijde mi, že to člověka zbytečně vysává. Občas přispívám do časopisu Treking, kde jsem od roku 2008 spoluautorem. Na webové portály nic neuveřejňuji. Často pořádám přednášky, které jsou podle mého názoru velice úspěšné. Lidé ocení, když jim přednáší dobrodruh s vlastními zážitky. Posluchače nezajímá člověk, který se do oblastí vypravil přes cestovní kancelář. Když jezdím sám, zažiji opravdu zajímavé věci. (smích)

Tak nám, prosím, nějaké prozraďte.
Kamarádi si ze mě už dělají srandu, protože některé situace byly kuriózní. Tak například v Gruzii jsem se seznámil s emigranty z Čečenska. Tvrdí se o nich, že jsou to zlí lidé. Tento mýtus bych chtěl vyvrátit, protože mi mnohokrát pomohli. Další zajímavá věc se mi stala při výstupu k horským strážním věžím, které se nacházejí na pohoří Svanetie v oblasti Kavkazu. Při treku jsem narazil na malou horskou vesnici, docela mi naháněla strach. Na balkónu malého domku se třepali dva čeští turisté z Liberce a sledovali, jak jim majitel připravuje večeři z krávy, ze které ještě tekla krev. Zeptali se mě, kde je zbytek výpravy a na to jsem odpověděl, že jediným členem jsem já. Z tohoto místa vedla jen jedna cesta, a to přes řeku bez mostu, po které se dalo přejít pouze ráno, kvůli tání ledovce. Dorazil jsem k ní večer a hladina vody byla dost vysoká. Rozhodl jsem se, že se přes ledovec dostanu sám, pomocí cepínu a maček. Zdárně jsem ho zdolal, a pak jsem spal na hřebenu mezi několika vrcholy poblíž Elbrusu. V tu noc jsem zažil tři bouřky, což má taky své kouzlo. (smích) Při zpáteční cestě jsem došel do malé vesnice, odkud mě vzali na korbu nákladního auta gruzínské pohraniční jednotky s kulomety. Prvních dvacet kilometrů se mě snažili shodit, sledovali, co vydržím. Nicméně jsem se v pořádku vrátil domů a ve zprávách jsem pak zjistil, že v této oblasti jednotky zastřelily jedenáct únosců… …nejvíce dobrodružství zažijete v dopravních prostředcích. Když prolétáte průtrží mračen ve sportovním letadle nad venezuelskými pralesy, kolem vás poskakují v kabině uvolněné nýty, nefungují vztlakové klapky, pilot letí tak nějak po paměti, u toho se hlasitě modlí, nic jiného než úsměv vám nezbude. Zajímavé jsou také stavy ve vysokých horách. Pokud se sami odvážíte na šestitisícovku, budete mít zážitky na celý život. (smích)

Na jaké další výpravy se chystáte?
Plánů mám asi osm, ještě jednou bych se chtěl vrátit do Venezuely, protože je nádherná a neporušená. Hodně mě láká Kyrgyzstán a střední Asie. Letenky do těchto oblastí jsou docela drahé a musí se tam sledovat bezpečnostní situace. V těchto věcech mi radí mí přátelé, kteří jsou hodně zcestovalí. Bez jejich rad bych se určitě neobešel. Jeden z nich pracuje v médiích a pomáhá mi téměř v každé svízelné situaci. Když mě okradli v Argentině, tak mi na dálku radil, kde si mám koupit foťák, kde si můžu bezpečně vybrat z bankomatu a podobně.

Co byste doporučil začínajícím cestovatelům, kteří by se rádi vydali na podobné dobrodružné výpravy?
Důležité je chtít. Pokud opravdu chcete, všechno se dá dokázat. A kdo si neváží krásy u nás doma, ať nikam nejezdí, bude zklamaný.

Než se na výpravu vydáte, máte před cestou nějaké obavy?
Obavy mám snad úplně ze všeho, před odletem nespím třeba týden. Jakmile se tam objevím, hned to ze mě spadne. Myslím si, že tak to má skoro každý. John Steinbeck v knížce Toulky s Charleym za poznáním Ameriky tvrdí, že by před odjezdem celou cestu nejraději vzdal, pak by se ale musel omluvit sám sobě. Přesně takové pocity před cestou mívám. Když jsem večer před odletem do Ameriky seděl na pivu, říkal jsem si, že tam snad ani nepojedu. (smích)

Jak se místní dívají na cestovatele, který přijel sám?
Všechny navštívené národy ocenily, že cestuji sám, v jejich očích takový člověk něco dokázal. Pokud přijedete v pěti lidech, tak to nic neznamená. Jste pro ně ovce, která se nechá vést davem. V podstatě každý významný dobrodruh jezdil sám. U nás je nejznámější můj kamarád Jan Vlasák, který na kole projel více než padesát zemí. Mezi velké cyklisty patří Vít Dostál, jako první Čech objel na kole celý svět. V České republice máme spoustu menších nadšenců, mezi které se řadím. My jsme v podstatě národ cestovatelů, cyklistů a cyklistických expedic. Na cestách také potkávám lidi, kteří jsou zabaleni do dresů s nápisy různých reklam, což neuznávám. Tito lidé jsou svázáni podmínkami jednotlivých týmů, musejí jíst jejich výrobky a fotit se u toho. Upřímně, zvedá se mi z toho žaludek. Do těchto tajů jsem také jednou pronikl a úplně mě vysáli.

V závěru vám to nestojí za to?
Samozřejmě peníze nabízejí dobré, bez nich to nejde. Je dobré nabídky rozumně zvážit a podle toho se rozhodnout.

Značnou část financí také pohltí ubytování. Přespáváte pod stanem nebo využíváte jiné možnosti?
Venku spím pouze v některých státech. Tam, kde je to moc nebezpečné, je lepší sehnat nějaké ubytování. Ideální je přespat v horské vesničce nebo indiánské oblasti. Přespávat v džungli přece jen není ideální. Při spaní venku používám moskytiéru. Koupil jsem si ji u indiánů ve Venezuele, je velice drobná a oproti výrobkům v našich sportech i účinná. Důležité je nic nepodcenit. Musíte mít s sebou dobrý repelent, antiseptické gely, a také očkování proti žluté zimnici, žloutence a břišnímu tyfu.

Jezdíte do oblastí, kde děti ještě nikdy nemusely vidět člověka s bílou kůží. Jak na vás reagují?
Ano, i tohle jsem zažil. Většina dětí bělocha neviděla, často se bojí. Házejí kameny a mávají mačetou, protože se chtějí skamarádit. S sebou nosívám žvýkačky, bonbóny, které po cestě rozdávám. V Guatemale jsou v horských oblastech mayští lidé hodně chudí, nemají vám z čeho vrátit peníze a tak rozdávají bonbóny. V podstatě vše, co jsem dostal, jsem také rozdal. Guatemala je sice nebezpečná země, ale je také nesmírně krásná a má velký potenciál.

Jezdíte poměrně do nebezpečných oblastí. Kdybyste byl žena, kam byste se nikdy neodvážil?
Určitě bych nezkoušel země, kde je u moci islám. Holky to mají těžké všude, jak s hygienou, tak s obtěžováním. Některé se nebojí a cestují samy. Uprostřed Amazonie jsem jednou potkal devatenáctiletou holku s batohem na zádech, která měla všechno promyšlené. Člověk hlavně musí chtít. Pokud nechce, tak nemá cenu nikam jezdit.

Jan Evják

- se narodil 23. 4. 1983 ve Vsetíně
- od dětství má silný vztah k přírodě
- jeho největší vášní je cestování, prošel slovenské, ukrajinské a rumunské Karpaty, východní Pyreneje, pohoří Norska, Bulharska, Gruzie, Jižní Ameriku, Izrael a Palestinu
- na poslední cyklistické výpravě objel Střední Ameriku úplně sám
- v regionu pořádá výstavy a přednášky o svých dobrodružných cestách, zároveň také publikuje v časopisu Treking
- na podzim letošního roku plánuje vydat knihu o čtyřměsíční cestě na kole po Střední Americe

Autor: Zuzana Vyškovská