Když lidé míjí ceduli s nápisem Kladruby nad Labem, již vědí, čím je malebná vesnice na Pardubicku plná zeleně speciální. A těm, kteří si nejsou jisti, napoví povoz s hnojem tažený dvojicí koní. V obci se totiž nachází hřebčín. Hřebčín, který byl před několika dny zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Tradice chovu koní v Kladrubech sahá minimálně do 14. století. Hřebčín pak založil císař Maxmilián II. Habsburský v roce 1563. Od té doby ušel dlouhou cestu a dalším milníkem, který bude nejspíše do jeho kroniky zapsán, je 6. červenec 2019 - den zařazení hřebčína na seznam UNESCO.

Přestože na list čekatelů byla krajina zařazena již v roce 2007, přijetí bylo překvapením. „Ještě teď tomu nemohu uvěřit. Opravdu jsme to nečekali. Spíše jsme počítali s tím, že se o zapsání našeho hřebčína bude hlasovat až příští rok,“ říká ředitel Jiří Machek.

Od té doby stojí již před 10. hodinou, kdy se brány hřebčína otevírají, před vstupem desítky turistů. Přestože si Kladruby jako cíl své cesty nyní vybere větší množství výletníků, poslání hřebčína zůstává již několik stovek let stejné - chov a výcvik starokladrubských koní.

V Kladrubech je ustájeno okolo 250 běloušů. „Když jsem nastupoval, byly tu mraky teplokrevných koní, ale kladrubáků bylo málo pamatuji stádo maximálně 30 bílých koní,“ vzpomíná František Šebek, který v hřebčíně pracuje již přes 30 let.

Staré postupy

Stáj plemenných běloušů připomíná luxusní hotel jen pro koně. Na zemi se blýská čerstvě obtažené písmeno K - logo hřebčína, kolem něj se kroutí různé ornamenty.

Ty však brzy zmizí, jsou malované jen vodou, takzvaný výkrop má zabránit prášení. Uprostřed jízdárny visí honosný lustr. Kromě toho, že hřebčín před nedávnem prošel velkou rekonstrukcí, se mnoho, co se týče fungování, nezměnilo. Používají se stále staré postupy.

Šest metráků sena

„Snažíme se udržet práci tak, aby se dělala jako za starých časů. V současnosti je ale třeba práce na stájích ulehčená o to, že se vozí balíkové seno. Pamatuji doby, kdy dvakrát týdně přijelo šest metráků sena a musely se naházet takovým okýnkem dovnitř,“ popisuje Jana Melichová, která hřebčínem provádí návštěvníky.

„Potrpíme si na to, že používáme březová ručně vázaná košťata nebo že se hnůj stále vyváží koňmi,“ vypráví žena, která za 20 let vystřídala několik pozic, pečovala o kobyly s hříbaty, vyzkoušela si výcvik a starala se i o závodní čtyřku.

„Koně králů“
Součástí královských dvorů jsou bílí kladrubští koně například v Dánsku nebo ve Švédsku. Stopy hřebčína vedou také do Anglie, jelikož hřebec Favory Alta XXI byl věnován královskému páru princi Williamovi a Kate Middletonové jako svatební dar. Kritéria výběru koně byla jasně daná: typický starokladrubský kůň s charakterem, hřebec, jehož odchodem ale nebude ohrožen chov v Kladrubech.

Tehdy pětiletý Favory Alta tyto podmínky splňoval. Královská rodina však hřebčín požádala, aby Favory zůstal v Kladrubech. Vyžádala si však jeho genetický materiál. Do Anglie tak putovalo pouze sperma bělouše z jedné z nejstarších čistokrevných linií starokladrubských koní.

Je to jeho život

Hlavní úlohou kladrubského hřebčína je plemenitba, kterou zajišťuje 11 hřebců. I o ně se ale někdo musí postarat a od toho tu je František Šebek. Nejdůležitější prý je zajistit koním každý den dostatek pohybu.

„Ráno přijdeme do práce, uvážeme koně, nakrmíme je a vyčistíme je. Potom přijde na řadu veškerý pohyb,“ popisuje ošetřovatel plemenných hřebců, zatímco si hladí svého oblíbence - nejmladšího hřebce ve stáji. „Každý kůň má individuální program, někteří jdou pod sedlo, jiní do kočáru. Žádný kůň nemůže zůstat stát, jinak trávicí ústrojí přestane pracovat,“ vysvětluje muž, který v hřebčíně pracuje již 30 let a tráví v něm více času než doma.

„V hřebčíně jsem vyrůstal, často jsem sem utíkal ze školky za svým dědou, který tu dělal od roku 1966 ředitele. Maminka, která tu také pracovala, mě pak našla u něho v kanceláři nebo ve stájích,“ vzpomíná Šebek, který se vyučil zedníkem, ale nakonec pro něj prý byla práce s koňmi jasnou volbou. „Koně jsou láska na celý život,“ říká ošetřovatel.

Za léta strávená u koní se mu událo několik příhod, na něž rád vzpomíná. „Jednou jsme museli vzít hřebce do Pardubic na veterinu, dovezli jsme ho tam, oni ho ošetřili, ale zpátky jsme ho nemohli naložit, postavil si hlavu a prostě se mu nechtělo. Nedalo se nic dělat, šli jsme z Pardubic do odchovny v Selmicích pěšky,“vypráví František Šebek.