Jedná se o jeden z nejnáročnějších výstavních projektů, jehož příprava a instalace trvala několik týdnů. V prostředí velkoformátových barevných fotografií, soch, masek, šperků, ale také různých užitných předmětů, jako jsou například zbraně, vznikl s Jiřím Blatou následující rozhovor.

Vy do Afriky jezdíte už pětačtyřicet let. Proč vám učaroval zrovna tento kontinent?

Sjezdil jsem celý svět, projel zhruba 120 zemí, z toho 32 zemí Afriky, a zjistil jsem, že nejvíce toho, co hledám, je právě v Africe. Zajímám se o přírodní (primitivní) národy a právě zde jsem našel velké množství etnik nezasažených civilizací.

Afrika je poslední mystérium naší planety. Snoubí se zde divokost s nádhernou přírodou, je tu obrovský pohyb v událostech způsobených válkami, hladomory, přírodními katastrofami, epidemiemi nebo kmenovými nepokoji. Vesnice, která stojí dnes, už zítra není.

Lidé utíkají nejen před válkami, ale stěhují se třeba i za vodou. S něčím podobným se nikde jinde nesetkáte. Afrika je každý den jiná.

Který z afrických států tomu nejvíce odpovídá?

Jedná se o osmdesát procent Afriky. Stabilní je například Jihoafrická republika, Keňa, Tanzanie (prozatím), jinde je vše v pohybu. Jezdím za vzdálenými kmeny zejména do Etiopie, Súdánu, Kamerunu, Mali, Nigeru. Cesta z letiště mi trvá čtyři až pět dní, a když zaprší, tak i s tím nejlepším terénním autem uvíznete v bahně a jste v koncích. Za některými kmeny, které žijí v horách, se musí ale pěšky.

Jak se s domorodými kmeny domluvíte?

Západ Afriky je frankofonní, jih a východ anglofonní. Většinou se tedy domluvíte anglicky nebo francouzsky. U přírodních etnik je komunikace velmi obtížná a nemáte šanci se jejich jazyk naučit. Domluvím se s nimi rukama, nohama, někdy se mi ale podaří získat člověka, „jazyka", který umí jejich řeč. A občas se stane, že anglicky umí i někdo z kmene.

Vláda někdy umožní jednomu příslušníku kmene studium s tím, že se pak vrátí zpět ke kmeni, aby zde šířil osvětu. A tak se třeba stane, že zcela nahý domorodec na vás v buši spustí anglicky. Většinou ale tento člověk uteče zpět do civilizace.

Šlo vám někdy o život?

Mnohokrát, a to ze strany lidí i zvířat. Když vás přepadnou ve městě a moc se bráníte, zabijí vás. Lidský život tam nemá příliš velkou cenu.

Hlavním nebezpečím jsou ovšem nemoci. Jsem očkován zhruba proti desítce nemocí, jenže v Africe je nemocí, kterými se můžete nakazit, stovka. Jsem opatrný na vodu, jídlo, ale bodavému hmyzu se neubráníte. Jezdím za pastevci a jejich dobytek takovou havěť láká. Pak se člověk doslova modlí, aby něco nechytil.

Vy v Domě umění vystavujete stovky předmětů, Jak je od domorodců získáváte?

Je to věc dohody, je to obchod. Směním je třeba za potraviny, mouku, cukr, rýži, různé nádobí a podobně. Někde je ale třeba platit penězi. Všechny ty sošky a masky mají náboženský rozměr, slouží jako prostředník mezi světem mrtvých a živých. Jejich prostřednictvím Afričané komunikují s mrtvými předky, radí se s nimi, každý předmět má svůj význam. Je to nádherné africké umění, jehož autor je pro nás neznámý.

Tyto předměty mají navíc obrovskou dokumentační hodnotu, protože jsou dokladem života kmenů, které mizí z etnické mapy. Chci ale zdůraznit, že primitivní kmeny náboženské předměty nepoužívají, jsou to převážné animisté. Předměty duchovního významu, které jsou používané k nejrůznějším rituálům, patří ke kmenům na vyspělejší úrovni.

Napadlo vás někdy, že byste se do Afriky přestěhoval?

Jednou bych tam chtěl zůstat delší dobu. Ale mám tu velkou rodinu a moc práce se svou obrovskou sbírkou. Nyní zpracovávám materiály, které jsem za ty roky přivezl, chtěl bych v Opavě založit africké muzeum a konečně začít psát knihy.

Co vás v Africe nejvíce překvapilo, co vás „dostalo"?

To, že se z civilizace přenesete třeba do roku 1500 a možná ještě dál. Setkání s primitivními etniky, kdy lidé chodí nazí, neumí obdělávat půdu, jsou izolovaní, bez náboženství. Jejich příbytek je často jen kupa křoví, pokrytá listím, před kterou je ohniště. Největším nebezpečím civilizace, která tam proniká, jsou zbraně.

V některých kmenech, například v Etiopii, chodí muži nazí, ale každý má na zádech kalašnikova, kterého jim pašeráci prodali třeba za dvě krávy. To je tragédie. Když dojde k neshodám třeba se sousedním kmenem, jsou schopni se navzájem postřílet.

Vy byste rád zřídil v Opavě africké muzeum. Tři roky už jednáte s krajský úřadem a opavskou radnicí o získání prostor. Jak to vypadá?

Nedávno jsem četl v krajském zpravodaji, že by turisty do našeho kraje mohla přitáhnout i zajímavá muzea. Spoléhám proto na pomoc státní správy. Zatím je vše v jednání.

Nechci muzeum tradičního typu, chtěl bych živý organismus, který na sebe vydělá. Součástí muzea by měl být africký skanzen pro děti, minizoo, cestovatelská knihovna, poradenské služby pro cestovatele, přednášky, koncerty etnické hudby, možná i restaurace s cizokrajnými jídly. Měl by to být kus Afriky v Opavě, v němž si každá generace něco najde.

O mou sbírku mají zájem také v zahraničí. Troufám si říci, že se jedná o ojedinělou sbírku v rámci České republiky. Rád bych ji ale nechal v našem městě.

Kdo je… Jiří BlataJiří Blata je rodilý Opavan, V našem městě vystudoval gymnázium, v Přerově pedagogickou školu. Dvacet dva let byl ředitelem Okresní turistické stanice v Opavě a poté dvacet let podnikal v oblasti zahraničního obchodu. Je mu pětašedesát let.

Zajímavé údaje

Jíří Blata vystavuje v Domě umění 600 předmětů včetně dvou set velkoformátových fotografií. To vše na ploše 1 200 metrů čtverečních. Jeho sbírka čítá 1 600 předmětů.

Do Evropy je transportuje letadlem, lodí i autem. A jak jezdí do Afriky třeba autem? Ve Fulneku najede na dálnici a po ní se dostane až na jih Sicílie. Odtud trvá cesta k africkému kontinentu trajektem zhruba pět hodin. Sečteno, podtrženo: z Opavy do saharského písku to trvá 2,5 dne.

Jeho výstavu zatím v Domě umění navštívilo zhruba 4 000 návštěvníků. Lidé se zde zdrží i čtyři hodiny, někteří se vracejí opakovaně. Zda bude tato akce co do návštěvnosti nejúspěšnější výstavou, to se ukáže, až 3. listopadu skončí.

Šokující rituál

Jedna z vystavených fotografií ukazuje pro našince neobvyklý rituál, „Bodi Kel". Domorodci drží dobytče, kterému nařízli na krku tepnu. Z ní teče krev do nádoby, v níž ji smíchají s mlékem a pijí. Činí tak po několik měsíců ležíce pod stromem, aby byli co nejtlustší.

Ten, kdo se poté zvládne postavit na nohy, tančí do umdlení nekonečný rituální tanec. Kdo vydrží nejdéle a je nejtlustší, je v kmeni velmi vážený. Zatímco tito vybraní muži leží dlouhé týdny pod stromy a tloustnou, ženy pracují, chodí pro vodu, rodí děti, dřou.

Jiří Blata to komentuje takto: „Být africkou ženou je utrpení." A pokud vás zajímá osud nebohého dobytčete s naříznutou tepnou, pak vězte, že přežije. Domorodci mu ránu zamáznou hlínou a je to.