Pane Šimánku,proč jste se na Aljašku vrátil?
Na pacifickém pobřeží Kanady a Aljašky jsme strávili dohromady devět měsíců, které jsme rozdělili na tři části, a to po třech letních měsících. První cestu jsme absolvovali, když bylo synovi Jakubovi šest let, to popisuji
v knize Kanada – Aljaška: Dobrodružství v divočině. Ale ve chvíli, kdy se blížil konec této expedice, jsme si řekli, že by byla škoda se sem zase nepodívat. A tak padl návrh, že příště vyrazíme opět na nafukovacích člunech, tentokráte podél celého pobřeží. Trvalo však několik let, než se tato akce uskutečnila – na světě už byla i moje dcera Veronika, tenkrát pětiletá, která celou expedici absolvovala s námi.

Slyšela jsem nafukovací člun?
Tak na to je jednoduchá odpověď – prostě jsme na nic jiného neměli (smích).

To si nedokážu představit.
Musím říct, že všechno fungovalo výborně. Nejdřív jsme se pohybovali ve vodách, kde je mnoho ostrovů, které nás chránily proti vlnám oceánu. Další rok jsme se vydali dál podél otevřeného pobřeží. To už bylo horší.

Kde celá expedice na člunech vlastně začala?
V Coast Mountains – Pobřežních horách na západě Kanady. Když se podíváte do atlasu od National Geographic na Britskou Kolumbii, najdete tam horu Mount Queen Bess, která má údajně výšku 3313 metrů. A tahle hora mi dlouhá léta vrtala hlavou, protože na každé z map, které jsem znal, měla výšku jinou. Později jsem zjistil, že ji ještě nikdo nikdy neslezl, tudíž ji ani nikdo nikdy nezměřil.

A vy jste se rozhodl, že budete první, kdo ji sleze a změří…
Přesně tak. Na několikatýdenní túru, které se moje rodina neúčastnila, protože se mi nezdála vhodná pro mou pětiletou dceru, jsem vyrazil se svými přáteli – Jirkou, Lénou a psem Daltonem, aljašským malamutem. Při výstupu jsme zjistili, že je hora
o 253 metrů vyšší, než udává nejznámější atlas světa od National Geographic Society.  Nově posbírané údaje jsem poté poslal do National Geographic, kde mi slíbili, že výšku v atlase opraví.

Po zdařilém výstupu na Mount Queen Bess jste se sešel s manželkou a dětmi…
Ano, čekali, až se ozvu 
a upřesním termín našeho setkání. Říkal jsem si, že zdolání hory nemůže trvat déle než měsíc. Těsně pod vrcholkem nás však překvapila sněhová bouře, kvůli které jsme museli zůstat na místě o několik dní déle.

Kde jste se nakonec potkali?
Manželka s dětmi přijela trajektem do indiánské vesničky Bella Coola. Čluny jsme už měli připravené, stačilo jen nasednout a vyrazit směr Aljaška. Po první hodině plavby jsme se dostali do fjordu North Bentinck Arm, kde vichr způsoboval až dvoumetrové vlny. Tuto situaci neustál náš pes Dalton a plně si „vychutnal" mořskou nemoc se vším všudy.

Aljašku si představuji jako panenskou přírodu plnou zvířat a rostlin, které nenajdete jinde na planetě. Je to opravdu tak?
Máte úplně pravdu, Aljaška je v tomto fantastická. Nikde není tolik divokých zvířat. 
V úzkém fjordu Tolmie Channel, kde jsme nabírali pitnou vodu, jsme narazili na skupinku mořských vyder. Byl jsem překvapen, že se nás vůbec nebály. Celou dobu mi pózovaly před objektivem. Byli jsme dokonce svědky zajímavé podívané – jedna 
z nich kamenem rozbíjela mušli tak dlouho, než se do ní dostala. Pak ji s chutí sežrala.

Neměli jste obavy z napadení medvědem?
S takovou variantou se počítat musí. Na Aljašce hlavně není žádný problém vlastnit zbraň. Stačí mít jen aljašský řidičák, se kterým přijdete do obchodu, tam si vás zaregistrují a pušku prodají. Hlavním ochráncem je ale pes, který takové zvíře dokáže vyštěkat. Medvěd totiž akceptuje teritorium vlka nebo 
v tomto případě psa. Takže medvěd moc dobře ví, že když je tam pes, je to jeho teritorium a nepřiblíží se.

To bych nevěřila, že může mít medvěd strach ze psa…
Medvěd ze psa určitě strach nemá, ale respektuje ho a vyhne se mu. Může se ale stát, že je člověk sám – bez psa a má jídlo ve stanu, což medvěd samozřejmě ucítí. A pokud toho nebožáka snad napadne dát si zásoby blízko své hlavy, má smůlu. Proto je nutné zásoby uvazovat na strom tak, aby se na ně medvěd nedostal.

Nebo si na strom vylézt sám…
To bych nedoporučoval. Medvěd mimo jiné šplhá jako veverka. Jednou se nám stalo, že jsme procházeli přes horský hřeben, kde byla v jednom místě rozlehlá louka. V tu ránu začal být pes nervózní. Dost mě to vylekalo. Když jsme se otočili, zahlédli jsme na stromě na konci louky mladého medvídka grizzlyho. To znamenalo jedno – někde poblíž je i jeho matka. Stačilo pár minut, než jsme ji zahlédli. Hned jsem chytil psa, aby ho náhodou nenapadlo se na medvědici vrhnout, a začali jsme couvat. Jeden můj známý mi poradil, že pokud se dostaneme do takové situace, je potřeba začít monotónně hovořit, tím šelmu pomalu uklidňovat a dávat najevo, že jí od nás nehrozí žádné nebezpečí. Tak jsem medvědici říkal: „Ty potvoro, jestli nás napadneš, tak tě budu muset zastřelit a tvoje dítě bude sirotek." Toto naštěstí zabralo.

Ještě nějaká zajímavá příhoda?
Při cestě do wrangellského přístavu  na trajekt, který nás měl odvézt do Bella Coola,  se nám stalo něco, s čím jsme nepočítali. Na místo jsme se dostali už dopoledne. Celou dobu jsem věděl, že trajekt má odplouvat ve dvě hodiny. Problém byl v tom, že jsem si popletl a.m. a p.m. (a.m. v anglosaském světě doba od 0:00 do 11:59 dopoledne, p.m. pak od 12:00 do 11:59 v noci), myslel jsem si, že to odplouvá ve dvě v noci, tak jsem si řekl, že si ještě uděláme vyhlídkový let. Všechny věci jsme si naložili na trajekt a vyrazili. Když jsme se  vrátili z vyhlídkového letu, lodi nebylo. Cesta zpátky se nám hodně prodražila, protože jsme museli znovu nasednout do letadla 
a chytit loď při mezipřistání dříve, než s našimi věcmi dorazí do přístavu Bella Coola.