Co vás přitáhlo k Islandu? Pro některé lidi se jedná o velmi nehostinnou krajinu, kde se člověk často musí poprat s nešvary počasí.
Ta země je magická, nádherná, drsná, ale i vlídná, tajemná, nespoutaná, dech beroucí, zázračná a okouzlující. A hlavně je to jeden z posledních romantických a opuštěných koutů Evropy. Miluji krásu a divokost přírody, lákají mě mentální i fyzické výzvy a mám moc rád samotu. Počasí není přece žádný problém. Je to jen stav mysli, jak si to nastavíte. Problémem se stává tehdy, když mu přisoudíte nějakou negativní emoci a začnete déšť a zimu odmítat.

Šestičlenná skupina cestovatelů na babetách ujela za třiadvacet dní po Islandu téměř dva tisíce kilometrů.
Na babetách ujeli na Islandu dva tisíce kilometrů. Trajekt domů málem nestihli

Na Islandu jste již byl dvakrát. Jaké byly pohnutky navštívit ji znovu a rovnou si tam „střihnout” běh s větrem o závod?Pohnutkou byla chuť zažít něco mimořádně intenzivního. Mé celoživotní motto zní: „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný”. Další motivací pak byla touha být vystaven kritickým situacím a zažít sám sebe při jejich řešení. A pak taky nejistota, která přináší očekávání a příjemné mrazení na zátylku či improvizaci, jež ukazuje aktuálnost života v konkrétním okamžiku. Prostě skutečný život zbavený neprodyšných klecí zaběhlých rituálů a jistot, které si denně okolo sebe stavíme. Nejel jsem na Island proto, aby to bylo snadné. Chtěl jsem svým tělem i svou hlavou vybojovat ten nejurputnější a nejcennější souboj s přírodou.

Uběhl jste řádnou porci kilometrů. Zajímalo by mě, proč „jen devět dní”? Nebylo by lepší výkon zakulatit rovnou na 10 dnů nebo na 1000 kilometrů?
Nešlo se z mé strany o racionální plán či dopředu připravený scénář. Původní plán byl zdolat cestu za 14 až 16 dní a denně uběhnout maraton. Proč ne deset dnů? Tak to se ptám i sám sebe. Že jsem poslední den běžel v extrémních podmínkách, těžkém horském profilu a brutálním počasí přes 120 km na jeden zátah téměř 19 hodin v kuse, byl prostě nesmysl. Měl jsem si v klidu rozložit trasu na dva dny, anebo alespoň počkat na trochu vlídnější podmínky. Tisícovky kilometrů jsem nakonec dosáhl, protože po doběhu na jih jsem hned odstopoval do oblasti západních fjordů, jež jsem celé oběhl. Čísla pro mě nehrála v ten okamžik žádnou roli – nejel jsem překonávat rekordy, jel jsem jen běhat.

Trasu jste si předem vytyčil, nebo vznikla spontánně?
Nápad startovního a cílového místa přišel od našeho špičkového ultramaratonce a fantastického člověka Reného Kujana, jehož výkony jsem se inspiroval. Samotný průběh cesty jsem ale dopředu moc neplánoval, spíš jsem dal na okamžité pocity a intuici. Obvykle jsem spontánně zvolil trasu, která mi přišla nejromantičtější a nejdivočejší ze všech možných variant, i přestože třeba byla delší a vedla rozeklaným terénem.

Můžete mi prosím nastínit váš klasický běžecký den?
Ráno jsem nechal tělo, až se samo probudí. Obvykle to ale stejně bylo v brzkých ranních hodinách. Jako první jsem se nasnídal, zabalil všechny věci, oblečení i vybavení do loďáků, ovázal zranění, oblékl se do jediného totálně promočeného běžeckého oblečení a zabalil stan. Vydalo to zhruba na dvě hodiny. Původní plány, že budu pravidelně odpočívat a že si běžecký den rozdělím do dvou celků navzájem oddělených dlouhou pauzou, vzal za své hned první den. Uprostřed pusté pláně, kde není ani náznak čehokoli, co by byť jen vzdáleně připomínalo úkryt, se člověku opravdu odpočívat nechce.

Ale tak hrozné to zase nebylo, ne?
Občas jsem se zastavil a chvíli se kochal, dost často jsem filmoval, když jsem měl hlad, tak jsem přešel z běhu do chůze a něco snědl. Tak jsem běžel 10 až 12 hodin v kuse. Od třetího dne jsem pak začal běhat i v noci, protože mě to prostě bavilo.

Michal Doležal z Adamova vyrazil do Moskvy. S trabantem
Z Adamova vyrazil do Moskvy. Trabantem

Měl jste čas během svého výkonu obdivovat krásy islandské přírody?
No jasně! Že by to mohlo být chápáno jako sportovní výkon, mě napadlo vlastně až poslední den. Neběžel jsem proto, abych překonával nějaké časy či vzdálenosti, ale protože mě bavilo odhalovat další a další tajemství tohoto kouzelného ostrova. Nebyl to sport, ale fantastické dobrodružství, které nakonec, bohužel, tak trochu zapadlo pod čísla uběhnutých kilometrů. Na turisticky vyhlášená místa jsem chodil, ale zásadně v noci.

Když jste se vrátil zpět do Česka, kterou věc jste udělal jako první, a na co jste se těšil nejvíce?
Vše jsem vyprávěl taťkovi, který pro mě přijel na letiště, snědl kuře se zeleninou a zvážil se. Těšil jsem se zejména na hromadu slaných tyčinek a čokolády, i přesto, že ji nejím, a fantastické ostružiny.

Kolik takový zážitek vlastně stojí?
Stále častěji odmítáme zážitky s tím, že potřebujeme vydělávat peníze. Jako by snad míra a intenzita prožitků byla přímo úměrná množství peněz, které jsme na jejich dosažení vynaložili. Rozhodl jsem se rychle. Ukážu lidem okolo sebe, že největší zážitky není třeba vyvažovat zlatem, že mohou být zadarmo. Pojedu na měsíc do nejdražší země na světě a za celou dobu neutratím ani korunu! Třeba pochopí, že je lepší zážitky skutečně prožívat, než na ně jen vydělávat.

Cestovatel Milan Daněk z Blanska připravuje devatenáctým rokem festival Rajbas.
V džungli jsem se ztratil bez jídla, říká pořadatel unikátního festivalu

Chystáte se znovu podniknout něco tak šíleného?
Mám už dost jasnou představu na příští rok. Miluji lezení, a tak se studenty a kamarády vyrazíme do Rocklands v JAR a na šest týdnů zmizíme ve skalách. Ale jeden běžecký nápad se mi v hlavě už líhne. Grónsko! Viděl jsem hromadu fotek a několik dokumentů a ta země je vážně nádherná. Tak možná zase za rok.

Martin Šmíd (*1979), je učitelem biologie a tělesné výchovy na pražském gymnáziu Na Vítězné pláni. Učit mladé, chytré a inspirativní lidi je jeho koníčkem, zároveň však patří mezi vášnivé sportovce. Letos přeběhl Island a plánuje cestu do Grónska. Chystá rovněž sérii přednášek o svém putování po Islandu (např. v Klubu cestovatelů), připravuje články do cestovatelských časopisů a rubrik různých periodik a v jednání je i dokument pro Českou televizi.

Denisa Witoszová