Předchozí
1 z 3
Další

„Někdo tvrdí, že všude… Ale vážně, přesný počet nezná asi nikdo. My jsme v průběhu let navštívili sedm společností, ve kterých mají ženy nějakým způsobem navrch, a do naší knihy jsme vybrali čtyři nejzajímavější – v Mexiku, Indii, Indonésii a Číně,“ říká cestovatelka.

Socha Leoše Janáčka na Jiráskově náměstí v Ostravě
Fenomén Ostrava: město, které vás nerozptyluje starožitnostmi

Jsou na nějakém místě na Zemi muži v opravdu hodně podřízeném postavení, že musejí poslouchat na slovo?
Z toho, co jsem viděla, se mu nejvíce blížil indický kmen Khásí, kde měli ženská privilegia dokonce uzákoněna. Mužské skupiny se už roky snaží bojovat za rovnoprávnost, ale zatím nedosahují velkých pokroků.

Co si vlastně máme představit pod pojmem „vláda žen“. O čem všem ženy rozhodují?
Tři ze společnosti, které v knize popisujeme, jsou matrilineární – děti se jmenují po matkách a majetek dědí dcery – tedy pravý opak toho, jak to ještě donedávna fungovalo u nás. Z tohoto uspořádání vyplývá třeba to, že si rodiny přejí dcery a hýčkají je jako dědičky a pokračovatelky rodu.

Muži žijí v domech svých žen, případně je navštěvují pouze v noci. Fungují v podstatě jen jako oplodnitelé, na svoje děti nemají žádný nárok. Při rozvodu přicházejí o vše. A teď si představte, že tyto kultury existují v patriarchálních zemích, jako je Indie, Čína, anebo dokonce v muslimské Indonésii.

Jsou ještě ženy, které vládnou, láskyplné a mírumilovné bytosti, nebo zhrubly a převzaly nějaké vlastnosti od mužů?
Záleží, co považujete za mužské vlastnosti. Třeba ženy jihomexických Zapotéků z Tehuantepecké šíje zvané Tehuány si v průběhu let vypěstovaly obrovské sebevědomí. Jsou nesmírně asertivní, občas až agresivní. Samotní muži nám přiznávali, že jejich ženy mají „chytřejší hlavu“.

Stanislav Bíza a jeho Levandulová farma z jižní Moravy
Farmář Stanislav Bíza: Na levanduli je úžasné, že vás neustále zklidňuje

Zapotéčtí muži údajně více podléhají emocím, zatímco ženy jsou racionální a vše řeší s chladnou hlavou. Tehuány jsou také nesmírně soutěživé. Drsně se shazují i mezi sebou. A to i dost sprostě. U nich prostě platí, že pokud chcete uspět, musíte mít tvrdé lokty.

Podle mě jsou takzvané mužské vlastnosti – agresivita, touha po slávě, ješitnost – vlastní nám všem. Když dáte ženám příležitost, budou se prostě chovat stejně jako chlapi, možná i hůř. A Tehuány rozhodně připomínaly spíše bojovné Amazonky než mírumilovné matriarchy.

Vnímají muže jako rovnoprávného člověka?
To zase jo, ale rozhodně muže nijak neadorují. Jsou naprosto soběstačné a umí si dobře poradit i bez nich. Mnohé z nich se ke svým mužům chovají velmi shovívavě. Třeba vůdce mužských aktivistů nám srdceryvně líčil, jak je osud muže těžký. Že vlastně celý život bojuje proti předsudkům.

Rozhovor s hydrometeorologem Petrem Dvořákem.
Meteorolog Petr Dvořák: Středomořské klima čeká nejdřív tak naše vnoučata

Od narození jsou v jejich kultuře zvýhodňovány ženy a on si připadá jako chovný býk. Jeho hnutí chtělo nastolit patriarchát se vším všudy. Samotný aktivista žil v domě svojí manželky, která s jeho radikálními názory rozhodně nesouhlasila. Ale nechala ho, ať si za ten svůj patriarchát bojuje. Byla ráda, že se její muž někde neopíjí, anebo neběhá za jinými. A že má takového v podstatě naprosto neškodného koníčka.

Dá se obecně říct, jak se ženy v zemích, o kterých píšete, dostaly do tak výsadního postavení?
V Mexiku se matriarchát vyvinul díky tomu, že muži pracovali na polích kvůli vedru v noci. Ráno přinesli úrodu domů a šli spát. Ženy se musely postarat o vše ostatní – prodávaly na trhu, držely rodinnou kasu a věděly, co se kde šustlo.

V Indonésii se muži vydávali do světa na zkušenou, v Číně trávili několik měsíců v roce s karavanami jaků, v Indii bojovali s okolními kmeny a věnovali se lovu. A jejich ženám opět nezbylo než převzít zodpovědnost za vše ostatní.

Kdo obvykle vydělává peníze na chod domácnosti?
Obvykle vydělávají oba. O rodinnou kasu se však všude starají ženy. Rozhodují, co se nakoupí. Muži jsou zvyklí odevzdávat peníze svým matkám, sestrám či manželkám. Ty jim vyčlení malé kapesné na koníčky. Ženy jsou obecně považovány za živitelky.

Streetart festival v Kutné Hoře.
Kutná Hora patří sprejování: jako legálnímu umění

Jsou vychovávány k tomu, aby byly praktické, schopné vše zorganizovat, o vše se postarat, prostě být tou hlavou rodiny. Sestry mají dokonce povinnost postarat se o svoje bratry, pokud je třeba manželka vyžene, anebo se jim v životě nedaří.

Kdo se stará o děti?
Vždycky jsou to ženy. Nikdy na to ale nejsou samy. Mezi ženami z jednoho rodu stále existuje velká soudržnost. Babička, matka, dcery žijí většinou společně či někde poblíž a podporují se.

Znamená fakt, že ženy jsou více respektovány, také to, že vykonávají povolání, která jsou u nás typicky mužská?
Tak to úplně není. Ženy se věnují převážně byznysu. Práce, při nichž je třeba síly, vykonávají muži. A i politika bývá většinou mužskou doménou. Ovšem zajímavé je, že tito muži naprosto podporují uspořádání svojí společnosti, v Indii si dokonce mužskou diskriminaci sami uzákonili.

Co se týče navazování vztahů, dobývají ženy muže?
Ženy na první pohled o moc aktivnější nebyly. Mužům většinou dávaly nenápadné signály. Dotkly se třeba jeho dlaně, pohladily ji a tak. Všichni věděli, co gesto znamená. Pak to nechávaly zpravidla na něm. Systém sbližování se ovšem lišil.

Druhá replika Marcela Sezemského – Avia BH-5
Marcel Sezemský: Svoje letadlo jsem si postavil, aby mi do létání nikdo nekecal

V Číně muž ženě romanticky nadbíhal, zpíval milostně písně, a když ona usoudila, že se snažil dost, pozvala ho k sobě na noc. Tam bylo vše v její režii. V Mexiku jsem měla pocit, že chlap neměl moc šanci uniknout, když si ho žena vybrala. O nejvhodnější typy se ženy přetahovaly či dokonce popraly.

V Mexiku v oblasti Tehuantepecké šíje je hodně mužů alkoholiků. Může to být způsobeno také tím, že trpí jejich mužská ješitnost a hrdost?
Řekla bych, že tam to spíše vychází z té tradiční dělby práce. Muži pracovali v časných ranních hodinách, kolem poledne odpočívali, odpoledne dostali od svých manželek kapesné, které večer propili v hospodě. A zůstalo jim to dodnes.

Kristýna „Kiki“ Vaňková
Kristýna Vaňková je 17letá závodnice, na čtyřkolkách poráží i dospělé muže

Alkohol je též důležitou součástí místní ekonomiky. Hlavně díky opulentním fiestám, které jsou pro místní Zapotéky nesmírně prestižní a konají se opravdu často. A vždy na nich protečou litry piva, mezcalu a tequily. Ironické na mužském alkoholismu je ovšem to, že prodej piva zajišťují téměř výhradně ženy. Až to skoro vypadá, jako kdyby ženská část společnosti záměrně udržovala muže pod parou.

Ženy jsou tam tlusté, což je známka blahobytu. Jaká strava tvoří jejich jídelníček?
Strava je celkem zdravá – ryby, mořské plody, spousta zeleniny a ovoce. Za jejich tloušťkou zřejmě můžou geny, záliba v sladkostech a v pivu a hlavně nedostatek pohybu. Ženy se vždy zabývaly hlavně obchodováním, nemusely se příliš hýbat. Dnes se hýbou ještě méně, už ani moc nechodí. Všude se vozí v motorizovaných vozících. No, a samozřejmě tloušťka byla, a do jisté míry stále je, považována za symbol krásy.

Každý člen indonéského kmene Minangkabau musí být muslim, vládne tu islám, a přesto mají vůdčí postavení ve společnosti ženy. Jak je to možné?
Kupodivu ano. Minangkabauové opravdu našli způsob, jak skloubit tradiční matriarchát s islámem. Rozdělili jim sféry moci – islám ovládl náboženství, matriarchát rodinu a společnost. Toto smísení ovšem přináší zajímavé společenské paradoxy. „V naší kultuře jsou ženy respektovány více než muži,“ tvrdila mi třeba jedna minangská studentka.

Lukáš Hejlík s dcerou Klárkou
Lukáš Hejlík s dcerou Klárkou: Letošní dovolená? Na lanové centrum nezapomeneme

Později mě trochu zarazilo, když mi vyprávěla, že hlavou rodiny by vždy měli být muži, protože jsou silnější. Nato se mi svěřila, že všechno zdědí ona. Kdyby její bratr od rodičů cokoli přijal, utrhl by si velkou ostudu. Svoje dědictví odůvodňovala tím, že ženy jsou slabé, a proto potřebují zvláštní práva. A tak minangské ženy dědily domy, vlastnily majetek, staraly se o rodinné peníze, po rozvodu braly vše včetně dětí, a přesto tvrdily, že jsou slabé.

Připadalo mi to spíše jako jakási úlitba islámu. Jako by si tou slabostí omlouvaly rozpor mezi svými matriarchálními tradicemi a muslimským náboženstvím. Ženy jsou v každém případě povzbuzovány k tomu, aby studovaly, pracovaly a realizovaly se. A k tomu je rodiče ještě zabezpečí. Oproti synům, kteří odejdou z domu a musejí začít sami a od nuly, mají opravdu neskutečnou výhodu.

Obyvatelé provincie Minngkabau na západní Sumatře jsou v Indonésii považováni za nejvzdělanější a ekonomicky nejzdatnější etnikum. V čem bychom si z tamního matriarchátu mohli vzít příklad?
Minangkabauové jsou nesmírně zajímaví právě v tom, že preferují kompromis před konfrontací. Skloubení matriarchátu s islámem, to je opravdu ukázkový příklad! Matriarchát a extrémní islám spolu kdysi, v první polovině 19. století, bojovaly v krvavé občanské válce. Jenže pak se objevil společný nepřítel – Holanďané – a to Minangkabauy stmelilo.

Eva Decastelo
Eva Decastelo: Děti a manžel mě nabíjejí i zabíjejí

Kompetence byly rozděleny a od té doby opravdu místo násilných konfliktů dávají přednost dialogu. Muslimští vůdcové se sice párkrát pokusili prosadit právo šaría, ale moc daleko se nedostali. Minangkabauové, ženy i muži, stále vidí jako základ své identity právě matriarchát, sami tak i svoje tradice popisují. A zároveň se považují za velmi oddané muslimy. Nevidí v tom žádný rozpor.

Kmen Mosuů v Číně praktikuje takzvané navštěvující manželství. O co jde?
Jde vlastně o ideální partnerský vztah založený pouze na lásce a sexu. Nejsou s ním spojeny žádné ekonomické či společenské výhody. Ženy i muži mohou mít tolik milenců, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát. Dívky s ním mohou začít ve 13 letech, kdy dostanou klíč od svého vlastního pokoje, většinou ve druhém patře rodinného domu.

Když se jim nějaký muž zalíbí, pozvou ho k sobě. Na jednu noc, na dvě, nebo třeba na celý život. Jejich „manželé“ je navštěvují pouze v noci a ráno se vracejí zpět domů ke svým matkám a sestrám. Oba partneři žijí celý život odděleně.

Dagmar Pecková
Dagmar Pecková: Neptám se chlapů, co bych si měla obléci

Děti, jež z těchto vztahů vzejdou, patří pouze matce a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. U Mosuů je hlavou rodiny oficiálně nejstarší žena – dabu. Nejschopnější dcera dědí rodinný majetek a titul dabu, zatímco synové stráví celý svůj život jako mamánci pod nadvládou paní domu.

Jak mohl takový model společnosti přežít v komunistické Číně?
Čínští komunisté Mosuy tvrdě postihovali zejména v 70. letech minulého století, během Kulturní revoluce. Tvrdili, že navštěvující vztahy snižují pracovní efektivitu, a snažili se přinutit Mosuy k normálnímu rodinnému životu. Situace se uvolnila v 80. letech a čínští úředníci dnes propagují oblast jako „království žen“ s „navštěvujícím manželstvím“ jako hlavní turistickou atrakci.

Jak jsem pochopil, tak muž je u Mosuů pouze v roli milence a oplodnitele, role otce tam neexistuje. Jaký vliv to má na chování dětí a také samotných mužů?
Ano, role otce skutečně tradičně neexistuje. Muži však pomáhají s výchovou svých neteří a synovců. Děti mají mužský vzor ve svých strýcích, matčiných bratrech.

V této oblasti bují ženská prostituce, ale protože Mosujci jsou vyšší, urostlejší a mužnější než průměrní Číňané, jezdí sem prý i Číňanky za sexuálním dobrodružstvím. Je to pravda?
Ano, je to tak. Pro moderní čínské ženy představuje jezero Lugu, kde Mosuové žijí, svobodu, inspiraci a exotiku. Některé opouštějí dobře placená místa v Pekingu či Šanghaji a zůstávají u jezera několik měsíců, třeba jako dobrovolné učitelky.

Karel Kovář alias Kovy v Plzni
Karel Kovář alias Kovy: Zahraniční scéna je před českou o několik let napřed

Zdejší muži je nesmírně přitahují. Nejenže jsou mužnější než průměrní Číňané, ale i mistři ve svádění a flirtování. A mnozí Mosujci dokáží tuto přednost maximálně zužitkovat nejen k romantickým dobrodružstvím, ale i k dobrému přivýdělku. Jeden z nich si už dokonce vysloužil mezi Číňankami titul „nejvíce sexy muže“.

Je v dnešní době matriarchát ve zmiňovaných oblastech udržitelný, nevyrovnává se tam vliv mužů a žen, nebo dokonce neobracejí se tam role ve prospěch mužů?
Ano, moderní doba určitě hraje do karet spíše mužům. Z farmářů či pastevců se stali úředníci a podnikatelé, kteří mnohdy přinášejí domů více peněz než jejich manželky. Postupně získávají v rodině důležitější slovo. Muži více cestují, získávají zkušenosti v okolním patriarchálním světě, což jim umožňuje převzít rodinné podniky. Mladou generaci také ovlivňují jako všude jinde na světě média – televize a internet.

Jan Werich.
ZLATÉ ROZHOVORY: Podle Američanů tu máme hrůzovládu, řekla Werichova dcera Jana

Napodobují mexické, čínské, indonéské i západní trendy. Chtějí se chovat a vypadat jako postavy z telenovel. Muži více jako machové, ženy jako vyzáblé krasavice vydržované manžely. U indických Khásíů jsem si ale všimla naprosto opačného trendu. Pokrok otevřel ženám cestu do tradičně mužské sféry – politiky, zatímco muži žádné pravomoci v rodině nezískali, ba naopak.

Indičtí Khásiové jsou učinění chudáci. Nemohou nic zdědit, stěhují se ke svým ženám, když chtějí podnikat, musejí být zadobře s rodinou manželky, a když ta se s nimi rozvede, přijdou o děti, vlastně o všechno a vracejí se potupně domů k sestře či matce. Nehraničí to už s porušováním lidských práv?
To určitě. Některé mladé muže to hodně trápí, chtěli by se o své děti starat a spolurozhodovat o tom, jak se povede domácnost. Jiné zase štve, že nemohou nic zdědit, protože vše berou jejich sestry. Dokonce tam existuje několik mužských skupin, které se snaží změnit místní kulturu i zákony. Bojují za rovnoprávnost, odvolávají se na lidská práva i na křesťanství, ale zatím se jim příliš nedaří. Většina mužů a žen systém podporuje a nic měnit nechce.

Materiál na svou knihu jste se svým přítelem sbírala deset let. Kvůli tomu, abyste se lépe seznámila s místními obyvateli, jste se naučila malovat. Kde jste brali prostředky na vaše výpravy za matriarcháty?
Malovat jsem na svých cestách začala už pár let předtím, když jsem se seznámila se svým přítelem malířem. Je to skvělý způsob, jak navázat kontakt s místními lidmi. Přijdeme na trh, vytáhneme barvy. Lidé očumují, seznamují se, ti odvážnější se do tvorby sami zapojí. Díky tomu si získáme jejich důvěru. Většinou nás pak někdo pozve domů na čaj, povídání či nocleh.

Na takové cestování zas tolik peněz nepotřebujete. Cesty jsme si proto financovali sami. Matriarcháty jsme navštěvovali mezi našimi zaměstnáními, proto nám to celé zabralo tolik let. Já jsem pracovala v Africe na rozvojových projektech, přítel v Anglii jako zahradník a umělec.

Královna krásy Jitka Nováčková.
Jitka Nováčková: Přijde mi neuvěřitelné, že mě dívky a ženy berou jako svůj vzor

Cestování po světě je dnes běžná věc a naše destinace patří mezi ty nejlevnější na světě. Cestovali jsme nízkonákladově. Celou dobu jsme pobývali v jedné oblasti, často jsme bydleli v rodinách, kde více proniknete k jádru věci. Lidé jsou navíc velmi pohostinní.

Jaký vývoj prodělal během té doby poznávání světa váš názor na naši společnost?
Rozhodně jsem vůči naší společnosti mnohem optimističtější. Zjistila jsem, že matriarchát není řešením. A věřím, že směřujeme správným směrem – pomalu, ale jistě k rovnoprávnosti. Témat, která ženy tíží, je stále spousta, stereotypy ohledně ženských a mužských rolí se u nás stále zuby nehty drží, ale zlepšuje se to. A nakonec, žijeme ve svobodné zemi a máme možnost vybrat si model, který nám osobně vyhovuje – ať už je to matriarchát, patriarchát či rovnoprávnost.

Zajímalo by mě, jestli máte s partnerem stejný pohled na nadvládu žen?
Kdybychom stejný pohled nesdíleli, asi bychom spolu těžko vydrželi. Nejen samotné cestování do matriarchátů, ale hlavně následné psaní knihy bylo jakýmsi testem našeho vztahu. Lezli jsme si s přítelem na nervy tolik, že jsme dokonce museli pracovat každý v jiné místnosti a komunikovat přes e-maily. Dílo jsme ale dokončili a nakonec nás to stmelilo. A já zjistila, že mám skvělého partnera do nepohody.

Je nesmírně tolerantní a naprosto přirozeně se mnou sdílí vše – rozhodování i domácí práce. Co víc si přát? Oba věříme, že nejlepší je se dohodnout, rozdělit vládu i práci spravedlivě. Aby měl každý možnost být tím, čím chce, aniž by to nějak snižovalo jeho mužnost či ženskost.

Petr Čepek.
ZLATÉ ROZHOVORY: Bylo jasné, že to komunista dělá špatně, prohlásil Petr Čepek

Přítel se třeba od narození příkladně stará o naši dceru a nevidí na tom nic zvláštního. Na rodičovské se střídáme. A jemu to jde mnohdy lépe než mně. Je klidnější, pořádnější, řídí se srdcem, spoléhá na intuici, já to mám úplně opačně.

Dcera se vám narodila loni. Hodláte cestovat i nadále a brát ji s sebou?
Určitě. Stále mě zajímají rozvojová a humanitární témata, ženská práva, domorodé kmeny, cizí kultury, ale láká mě také malování, psaní, animace. Takže kdo ví, co se z toho všeho nakonec vyvine. S přítelem se chceme věnovat vlastním kreativním projektům, které plánujeme propojit s poznáváním cizích kultur a cestováním, a naše dcera u toho samozřejmě nemůže chybět.

Kateřina KaráskováPochází z Pelhřimova. V Praze studovala práva, spíš než paragrafy ji ale lákaly dálky, a proto se snažila strávit každé prázdniny v cizině. Hlídala děti v Anglii a v Irsku, sklízela melouny u Mrtvého moře v Izraeli, stopovala na španělských silnicích a servírovala buvolí steaky na ranči v americkém Coloradu.

Po dokončení studií potkala v Guatemale na vrcholu mayské pyramidy malíře Simona Birda, svého budoucího manžela. Pracovala v humanitárních a rozvojových organizacích v Londýně, Guatemale, Ugandě a Keni.

Mezitím společně se Simonem hledala po světě kmeny, v nichž mají navrch ženy. Původně umělecký projekt postupně přeměnili v knihu Kde ženy vládnou, kterou nyní představují v multimediálních přednáškách po celé ČR.

Miloslav Šimek.
ZLATÉ ROZHOVORY: Ctíme partu a kamarádství, říkal komik Miloslav Šimek