Předchozí
1 z 2
Další

Kdy se u vás dostavila myšlenka, že po severním byste mohl dobýt i jižní pól?

Bylo to pár dnů po dobytí severního pólu. Ten jsem zdolal takřka v bezvědomí s velkým fyzickým vypětím, poté, co jsem stál tváří v tvář medvědovi. Tehdy byla jediná myšlenka dostat se zpátky do civilizace živý a pokud možno zdravý. Přišli za mnou průvodci a začali mě přemlouvat, abych se začal zaobírat myšlenkou na jižní pól. Z jejich pohledu to byla pochopitelně další pracovní příležitost, expedicemi se živí. Jenže já byl hodně unavený a na nějaký jižní pól jsem neměl ani pomyšlení.

Netrvalo ale dlouho…

…a ta myšlenka se mi zavrtala do mozku. Věděl jsem, že cesta na jižní pól je mnohem dražší než na severní. Tomu severnímu „vládnou“ „levnější“ Rusové, jižnímu Američané. A mně se nechtělo platit tak velké peníze.

Prozradíte, kolik jste do expedice musel investovat?

Snažil jsem se docílit nějaké slevy v podobě last minute letenek, ale nepodařilo se. A tak jsem zaplatil. Bylo to přes milion korun. Každý se musí rozhodnout, čemu dá v životě přednost, zda novému autu, nebo nesmrtelnému zážitku.

Kandidát na pražského primátora Pavel Sehnal (ODA) se kvůli zneužití jména Miloše Formana dostal do sporu se syny slavného režiséra.
Zaplať, nebo se od kampaně distancujeme. Miliardář Sehnal viní Formany z nátlaku

Jak jste cestovali?

Letecky z Prahy jsem se přes Madrid, Santiago de Chile dostal do Punta Arenas, městečka v jižní části Chile se zhruba 150 tisíci obyvateli. Tam jsme se soustředili do kanceláře agentury ALE. Dostali jsme vstupní školení, museli si zabalit batoh, který jsme jim odevzdali a pak jsme čekali. Věděli jsme, že na povel musíme s malým batohem dorazit do 30 minut k letadlu.

Přišel povel…

…a my jsme najednou letěli s ruskou posádkou s ruským letadlem, které patří Američanům. V letadle ke mně přišel jeden Američan, dozvěděl se, že jsem z Česka. A povídal mi o tom, že nějaký Čech dobýval severní pól a u toho se potkal s medvědem. Řekl jsem mu, že jsem to byl já, hned se se mnou musel vyfotit a dlouho jsme si povídali. Ta moje historka s medvědem obletěla i Ameriku. Doletěli jsme na základnu Union Glacier v Antarktidě, dva dny se tam aklimatizovali, zkusili jsme výlet se saněmi, zkusmo postavili tábor. No a pak jsme vrtulovým letadlem vyrazili na 89. rovnoběžku. Vystoupili jsme z letadla, to se otočilo a bylo pryč.

Pavel Sehnal.
Sehnalova ABF převzala Inchebu, která organizuje veletrhy v Holešovicích

I když se bavíme především o jižním pólu, je třeba se vrátit na ten severní a vysvětlit, jak to bylo s tím ledním medvědem.

Tahám sáně přes ledovou bariéru a přetrhl se mi popruh. Začnu ho opravovat, zatímco holky, tedy dvě členky výpravy - jdou dále. Najednou Japonka křičí „Lední medvěd!" a běží zpátky k nám. Vidíme medvěda, jak se prohrabuje jejich nákladem na těch saních. Belgičan má kulovnici a já pistoli. Tušíme, že se blíží okamžik, kdy budeme bojovat o holé životy. Když medvěda přestaly bavit sáně, vydává se směrem k nám. Stojíme jak opaření a čekáme se zbraní v ruce. Belgičan Dixie, který má čtyři náboje a já dvacet, vykřikuje, abych střílel první. Zmáčknu spoušť a nic. Druhý pokus a zase nic. „Máme průšvih, pistole asi zamrzla,“ bleskne mi hlavou. Třetí pokus a konečně rána. Medvěd třicet metrů od nás a asi je hluchý, říkám si, jde totiž dál. Další výstřel a on pokračuje. Je patnáct metrů od nás a já vidím jeho oči a mám husí kůži na celém těle. Třetí rána a medvěd se zastavuje. Konečně! Chvilku nás zkoumá, pak se líně otočí a jak přišel, tak odchází. A u toho si poskakuje. My tam stojíme a nevěříme. Přežili jsme!

Miliardář Pavel Sehnal na severním pólu.
Než došel na severní pól, měl nahnáno. Medvěd nebyl v plánu, říká Sehnal

Nechme medvěda medvědem a pojďme zase na jih. Jak početná byla vaše výprava?

Bylo nás devět – sedm členů výpravy a dva průvodci. Kromě mě, Japonec, Indka, ostatní byli Britové. V podstatě, až na mě, všichni zkušení horolezci se zdolanými velehorami. Do cíle ale nás došlo jen šest, dva členové výpravy a jeden průvodce to vzdali, odvezl je sněžný skútr.

Čím byla cesta na jižní pól charakteristická?

Hrají tam roli dva faktory. Tím prvním je vysoká nadmořská výška. Náhorní plošina jižního pólu je v nadmořské výšce 3000 metrů, ale na pólech je nižší gravitace, a tak pocitově jdete ve výšce přes 4000 metrů nad mořem. A pak silný polární vítr. První dva dny foukal zezadu, pak ze strany. Všichni měli omrzlou levou tvář, já se ale uchránil. Měl jsem na hůlkách takové střapce, které vlály a já viděl, odkud fouká vítr a mohl jsem se správně chránit, včas správně naregulovat kapuci.

To jsou dva faktory, nízkou teplotu jste za problém nepovažoval?

Šli jsme v mrazu kolem čtyřiadvaceti až třiceti pod nulou. Ale tohle jsem za potíž nepovažoval, i když to je zima docela velká.

Pavel Sehnal.
Miliardář Sehnal obnovuje ODA, v září ji zaregistroval

Čekalo vás 108 kilometrů pochodu.

Je to jeden poslední stupeň, takzvaný last degree – z 89. na 90. rovnoběžku. Šli jsme rychlostí zhruba dva kilometry za hodinu a denně jsme byli na cestě i s přestávkami na občerstvení osm hodin.

Jak jste na tom byl se silami?

Neustále jsem šetřil energií. Žil jsem v duchu hesla „První bude poslední a poslední budou první.“ Jinak řečeno nehonil jsem se a snažil se vše dělat s rozmyslem. Když jsme večer ukončili pochod, stavěli jsme stan, já si dokola opakoval: „Pomalu, pomalu, uklidni se, není kam spěchat.“ Vše jsem dělal co nejpomaleji, abych neztrácel energii. Říkal jsem si, že se třeba ty síly budou hodit. Ať pro mě nebo pro někoho jiného.

Jak taková osmihodinová šichta na nekonečné sněhové pláni vypadá?

Jdete za sebou takovým vláčkem. Ten, co jde vepředu, má na prsou držák buzoly, naměří směr jih a jde se. Vytyčí si vepředu nějaký bod, třeba bouli na horizontu a tím směrem jde. Užitečným pomocníkem je slunce a stín, ale dva dny byla mlha, takže to nešlo. Jdete a jdete.

To si asi moc s ostatními „nepokecáte“.

To vůbec. Každý je rád, že je rád. Že jde a že se blíží k cíli.

Jade Hameisterová
V šestnácti dobyla jižní pól. Rekordmanka šla sama a neprošlapanou cestou

Na co při pochodu myslíte? Přece jen to není pochod Praha – Prčice, kde kolem sebe máte spousty lidí, není tam sníh, netáhnete saně a navíc není třicet pod nulou. Není to ani Jizerská padesátka, kde jedete v davu a můžete se v poklidu kochat krajinou.

Já to měl tak, že jsem si každé ráno řekl, nad čím budu ten den přemýšlet. Třeba jeden den jsem si řekl, že budu vzpomínat na dovolené, které jsem prožil. No a pak jsem šel a v duchu si přehrával dovolené. Přiznám se však, že to přemýšlení v tom mrazu a fyzickém vypětí není jednoduché. Je to osm hodin v bílé nekonečné prázdnotě. Stupeň vyčerpání vám postupně vypíná mozek a s ním i přemýšlení. Takže se většina myšlenek soustředí na to, abych překonal únavu a přežil.

Psal jste si poznámky?

Chtěl jsem si zpracovat deník cestovatele.

Jak to dopadlo?

Moje představa byla taková, že každý večer ve stanu napíšu dětem postřehy, myšlenky a pocity z toho dne. A taky, že jim napíšu, jak je mám rád. To jsem sice napsal, ale jinak z deníku toho moc nebylo. Napsal jsem dvě tři věty a konec.

Proč? Zamrzla tužka?

Mozek se večer dostal do módu Vypnuto. Byl jsem úplně vygumovaný. Došli jsme, postavili stan, najedli se a tělo vypínalo. Pár vět, jen takové útržky a konec, prostě to nešlo. Je to těžko popsatelný stav, ale vážně jsem nebyl schopen psát.

Když jste už byli večer v relativním klidu, povídali jste si?

Jižní pól se v tomhle zásadně lišil od severního. Tam jsme poslední desítky metrů šli v řadě, drželi jsme se za ruce, abychom na pól došli všichni stejně a měli společný zážitek. Japonka, Švýcarka, Belgičan a já jsme byli parta. Tady na jihu to bylo jinak. Moc jsme si nepovídali. Když jsem chtěl točit video a fotit, především Britové se divili, proč to dělám. Oni žili tak nějak samostatně. Navíc britský způsob komunikace je prazvláštní a pro mě nepochopitelný. Když už jsme se bavili, jeden něco řekl o dovolené a druhý navázal úplně jiným tématem, to samé udělal třetí a tak to šlo dokola. Než jsem se dostal ke slovu, téma dovolené nenávratně zmizelo a já vlastně nevěděl, o čem se bavíme, každý si povídal to svoje.

Oteplování ohrožuje kupříkladu lední medvědy, kterým taje zem doslova pod nohama.
Teplá Arktida, studené kontinenty. Alarmující počasí znepokojuje vědce

Jak to vlastně chodí, když potřebujete v tom mrazu na záchod?

Na pólu je zásada, že to, co si přinesete, musíte odnést s sebou. Takže kromě čůrání to, co se z vás dostane spodní částí těla, si musíte odnést. Měli jsme speciální pytlíky s chemikálií, a výkaly jsme v nich odnesli na základnu. Ale potřeba se vykonávala tak, že jsme večer vykopali metr hlubokou díru, kde jsme se při konání potřeby, tedy velké, schovali. Podotýkám, že před větrem. Co se týče studu, ten tam jde tak trochu stranou. Každý se ve chvíli, kdy si druhý ulevuje, ze zdvořilosti otočí a kouká jinam. To platí i ve stanu. Močili jsme tak, že ve spacáku jsme měli čůrací lahev. Myšlenkou bylo co nejméně vylézat ze spacáku, abychom neztratili teplotu. Je pravdou, že se čůrat v leže musíte naučit, není to zrovna jednoduchá činnost. Ale jinak venku se otočíte zády k ostatním a konáte.

…a co ženy?

Byly dvě, kromě Indky i jedna průvodkyně Britka. Jak dámy močily, to jsem vážně nezkoumal. Nevzpomínám si.

Když jste odlétali z Prahy, nebylo tu zrovna mrazivé počasí. Za pár hodin jste stáli ve třiceti pod nulou. Jak jste se doma připravoval?

Všichni se nějak aklimatizují, jen já jsem blázen a nedělám to. Já na to totiž nemám čas. Celý týden sedím v kanceláři, pracuji, zavřu kancelář a vyrazím na pól. Spoléhám na to, že se tělo s tou změnou popere.

Porovnáte-li cestu na severní a jižní pól, která cesta byla psychicky a fyzicky náročnější?

Severní pól byl v obou směrech náročnější. Byly tam komprese ledu a neustálé nebezpečí praskání ledu. Překonáváte tam šestimetrové bariéry ledu, saně váží 75 kilogramů oproti 35 kilogramům nákladu, který jsme na saních táhli na jižní pól. Jižní pól je náročný v té nadmořské výšce, takže fyzicky to nebylo jednoduché, ale nebylo tam tolik psychických tlaků. Jižní pól vám neuplave. Ten se pohybuje ročně jen pár centimetrů, kdežto na severu jste si nebyl jistý, kolik toho za den ujdete. Měli jste za sebou třeba dvacet kilometrů a na cestě k pólu jste ale ušli kvůli posunům jen deset, Některé expedice se v podstatě od pólu vzdalovaly a nikdy tam nedošly. No a na jihu se taky neobjevil medvěd, kterého jsem tehdy výstřelem naštěstí zahnal pryč.

Stanice Masarykovy univerzity na Antarktidě
Brněnské polárníky na Antarktidě uvěznil led. Jejich návrat se zpozdil

Vzpomenete si na to, když jste se už poslední den blížil k jižnímu pólu, zda vás napadlo něco ne příliš běžného?

Vzpomněl jsem si na dva roky starou cestu na severní pól a napadlo mě, že jsem hlavou vzhůru. Nad tím jsem přemýšlel, že jednou jste hlavou nahoře a podruhé dole a přitom se cítíte v podstatě stejně. Dumal jsem nad tím, jak je to možné a jak je to zařízené, že jsme vlastně hlavou dolů a cítíme se poměrně v pohodě.

Jižní pól. Jak byste tohle místo popsal?

Tam jsou vlastně dva póly. Ten první je takzvaný ceremoniální s dvanácti vlajkami států, které podepsaly antarktickou dohodu. Na tomto místě jsme se společně vyfotografovali a šli jsme dál. Ale jen o sto metrů., kde je geografický jižní pól. Ten je opravdovým průsečíkem poledníků. Tohle místo se každoročně stěhuje, ale jen zhruba o třicet centimetrů. Děje se tak při ceremoniálu, vytáhnou tyčku a zapíchnou ji o kousek dál do místa, kam se jižní pól za ten rok přesunul, přestěhoval.

Jste zpátky pár týdnů, potíže i emoce dávno odezněly. Neříkejte mi, že vás nenapadla další adrenalinová výzva?

Emoce se mnou cloumají pokaždé, když o cestě vyprávím. Na to, kam a na co se vrhnu dále, se mě ptá hodně lidí. Zatím mám pocit, že jsem ještě pořádně nerozmrznul. Tělo se ještě nezotavilo a já mu dávám zabrat. Pořád někde závodím na lyžích – Jizerská padesátka, pak sedmdesátka a další padesátka na lyžích. Já vím, že určitě něco přijde. Vím, že mě čeká závod na běžkách přes celé Finsko. Za šest sedm dnů musím ujet 460 kilometrů od ruské ke švédské hranici. Taky mě láká cyklistický závod z Řecka na nejsevernější cíp Evropy, je to několik tisíc kilometrů. Na kole jsem projel už Aljašku, Kamčatku, vloni jsem v Česku a Německu absolvoval 160 kilometrů dlouhý závod s převýšením 4600 metrů. To kolo by mě lákalo. A pak tam je myšlenka na Rallye Paříž – Dakar.

V osobním autě nebo na motorce?

Tu nabídku na Dakar jsem už v minulosti měl. Na mysli je nákladní automobil, ale ne ten hlavní závodní. To bych se neprosadil, nemám naježděno, nemám zkušenosti. Ale do závodu je přihlášeno i doprovodné vozidlo k tomu hlavnímu a jako navigátor bych to klidně zkusil. Třeba bych si kousek i odřídil. Tam nejde o rychlostní zkoušky, ale jet celou trať a poskytovat servis a zázemí tomu hlavnímu vozu.

Vy také jezdíte jachtařské závody, jak jste si v loňském létě vedl?

Vloni jsme vyhráli pohár České asociace námořního jachtinku. Po třech závodech jsme vyhráli svoji skupinu. Jeden závod se jel v Chorvatsku, kde jsme skončili celkově čtvrtí a porazili řadu olympijských vítězů. Ve skrytu duše myslím letos na stupně vítězů.

Severní a jižní pól, ultradlouhé trasy na kole, maratony na lyžích, závody jachet. Je vám 54 let, proč?

Když jsem se vrátil z jižního pólu, zúčastnil jsem se Jizerské padesátky. Dojel jsem v čase 4 hodiny a 8 minut a byl jsem tak trochu zklamaný, že jsem mohl jet rychleji. Pak na mě vyskočily výsledky z historie a já jsem zjistil, že když jsem před sedmi lety jel tenhle závod poprvé, měl jsem čas šest a půl hodin a každým rokem se zlepšuji. Takže sportovat jde i v tomhle věku. A proč to dělám? Já to k životu prostě potřebuji. Někdo se diví golfistům, jiný fotbalistům, další vytrvalcům. Každý máme rád pohyb jiného druhu. A že je tam u toho mého trochu více adrenalinu než jinde? To by vám ale fotbalista o běhání za míčem řekl taky. Stejně jako golfista si prožívá svůj adrenalinový okamžik, když odpaluje míček.

Rád překonáváte sám sebe a překážky, ale hlavně rád závodíte, že?

Jo, mám rád takové to Tři, dva jedna, teď. Mám rád pocity, když tuším, že jsem musel vynaložit více sil, než jsem si původně dokázal představit. U mě hraje roli určitě i ego. Pocit uznání a respekt ostatních. A je jedno, zda je to v práci, v hospodě nebo mezi sportovci. Druhá část ega směřuje k tomu, že si říkám, že jsem dokázal překonat sám sebe. A ke všemu mě tyhle moje sportovní aktivity neskutečně baví. Někdo řekl, že když chceš vidět duhu, musíš se smířit s deštěm. Já prostě potřebuju zažít ten pocit štěstí, když jste v cíli. Já se na ten pocit celou dobu těším. Že tomu pocitu předchází pocity bolesti, námahy, nejistoty, obav, to k tomu patří. O to je pak onen pocit štěstí silnější. A na konci, když pocit utrpení přebolí, zapomenete na to těžké, špatné a vzpomínáte na vše s úsměvem. A mnohdy vás napadne, že byste si to klidně zopakoval. I když víte, jak to bolelo. Možná právě pro to.

Kdo je Pavel Sehnal 

  • vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou a poté České vysoké učení technické v Praze
  • je majitelem šesti desítek desítek firem, jeho SPGroup vlastní například Aquapalace Čestlice, výstaviště v Letňanech, Slavia Pojišťovnu, kolínské tiskárny
  • ve sportu je aktivní v mnoha oblastech – běžecké lyžování, jízda na horském kole, jachtink, paraglading, rafting, potápění
  • před nedávnem založil profesionální tým Slavia Pojišťovna Team, který se zaměřuje na lyžařské vytrvalecké závody
  • je předsedou znovuobnovené ODA, je radním v pražských Letňanech
  • bydlí v Letňanech, má čtyři, žije s přítelkyní, je mu 54 let