„Nechci vyzdvihovat, ale největší láskou jsou ti Indiáni. Jsou ohromně upřímní. Otevření světu. Když něco řeknou, tak to splní. U nich platí, že slovo dělá muže,“ řekl jednou otec tří dětí, díky němuž mají Češi povědomí o exotických krajích. Stingl se zasloužil i o propagaci České republiky v zahraničí například publikací o českých lázeňských městech nebo zapojením do projektu „Co je v Evropě nejkrásnější“. Při svých pobytech působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech.

Rodák z Bíliny měl v matce i otci-horníkovi velkou podporu. Vyrůstal v Karlových Varech, odmalička hltal zeměpis. Už jako osmiletý chlapec nakreslil atlas a v něm si vyznačil cestu kolem světa. Čtvrt století nato ji prvně uskutečnil. Ve třetí třídě si založil knihovničku, jež prý vedle cestopisů obsahovala i etnografické spisy vědeckého rázu.

„Saint-Exupéry napsal: přicházím ze svého dětství. Jak vidíte, to platí také o mně. Na indiánskou stezku jsem se vydal velmi brzy,“ vyprávěl Stingl. Zálibou mu byla i literatura. „V osmi jsem psal básničky, v deseti začal publikovat a ve třinácti rozhlas vysílal mou první hru. Až do maturity byl ve mně ‚dvou lásek spor‘. Chtěl jsem psát i cestovat. Nakonec se mi podařilo obě lásky spojit.“ Vhod mu přišel jazykový talent: ve dvaceti letech uměl deset řečí, dnes ovládá dokonce jazyků 17.

Stingl vystudoval na Právnické fakultě UK mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV, od roku 1972 se věnuje literární tvorbě. Publikovat začala v 60. letech, napsal mimo jiné knihy Angatar, tvůj kamarád z Grónska, Indiáni bez tomahavků, Indiáni na válečné stezce, Za poklady mayských měst, Ostrovy lidojedů, Poslední ráj, Neznámou Mikronésií, Očarovaná Havaj, Války rudého muže, Černí bohové Ameriky či Vládcové jižních moří.

V 60. letech se vypravil do Mexika, poté následovala premiérová cesta napříč světadíly. „Zabýval jsem se mimoevropskými národy, čili mi komunisté nemohli vyčítat, že musím cestovat,“ říkal. Místo deviz, které knihy vydělaly v zahraničí, dostával 70 procent honorářů s podmínkou, že je využije jen na cestování. „Myslím si, že mě tehdejší ouřady měly za takového neškodného blázna.“

Miloslav Stingl sepsal 41 cestovatelských knih, jednou  z nich je Havaj je nejlepší.

Mé jméno je Okima

Stingl navštívil mnoho míst v Americe, Asii i Oceánii, kde hlavně Papua-Nová Guinea skýtala málo probádanou oblast. „Tak především, ona to je taková falešná prestiž cestovatelů, být někde první. Ty oblasti se rychle změnily. Před čtyřiceti lety žili lidé v oblastech, kam jsem jezdil, jako naši předkové před pěti tisíci lety. Dnes už napodobují náš způsob života,“ dodává Stingl.

Dvakrát mu bylo nabídnuto k ochutnání lidské maso. „Vždy jsem odmítl. Abych je neurazil, vymluvil jsem se na náboženství. To respektují. Podobnou výmluvu jsem používal i tehdy, když mi hostitel nabídl do lože svou manželku. Na malém mikronéském ostrově mi pak jeden muž suše pravil: to tedy máte hodně pitomé náboženství!“ Hlavním krédem etnografa bylo všude se chovat jako místní – nevyvyšovat se, dodržovat zvyky, neporušovat tabu, smát se vtipům, jíst stejnou stravu a třeba i neuměle tančit.

Díky svým postojům se stal dokonce čestným náčelníkem kmene Kikapů, čímž se u jiných Indiánů mohou pochlubit i antropologové Zdeněk Salzmann či Mnislav Zelený. „Mé jméno je Okima. Ten, který vede. Bylo to kuriózní, protože jejich zástupci přijeli do Prahy, aby mi předali jmenování napsané na bizoní kůži a náčelnickou čelenku.“