A zhruba s takovou délkou pochodu kalkuluje i 18letý student vojenské střední školy v Moravské Třebové Maxim Jilík z Uherského Hradiště. Ten se do Rijeky vydal ze svého rodného města pěšky ve čtvrtek 11. července po půlnoci za mohutného povzbuzování svých kamarádů.

„Po prázdninách půjdu do čtvrtého, maturitního ročníku, a tak můžu říct, že mám na takový pochod průpravu a jsem na to trénovaný,“ usmívá se Maxim a přiznává že výdrž a celkový stav svých fyzických sil si prověřil už vloni a to hned dvakrát.

Poprvé to bylo v březnu, kdy s kamarádem pěšky vyrazil ze Slovácka do Moravského krasu k propasti Macocha. Bylo to zhruba sto kilometrů, dvojice je ušla během tří dnů a tento chodecký „prolog“ se stal odrazovým můstkem pro Maximův následující, 600 kilometrů dlouhý loňský červencový výšlap z Uherského Hradiště do Aše.

Do Rijeky se vydal z Masarykova náměstí v Uherském Hradišti, kde se s ním loučily na dvě desítky přátel a část z nich jej doprovázela po cestě z města. „Někteří šli se mnou jen do Kunovic, jeden kamarád po česko – slovenskou hranici a další až do Bratislavy,“ popisuje mladý cestovatel. Odtud už půjde sám směrem na jih při rakousko - maďarské hranici až do slovinského Mariboru.

Improvizace

„Největší kouzlo mého putování je, že úplně přesně nevím kudy se budu ubírat. Na cestě totiž vždy improvizuji. Do navigace v mobilu, nebo do mapy v batohu se dívám až když opravdu nevím, kudy kam, ale většinou jdu podle turistického značení,“ poznamenává Maxim způsob, jakým se pohybuje neznámou krajinou. Vždy si ráno vytyčí trasu kudy půjde, orientační body a vyráží.

Krásy Chorvatska:

„Vzhledem k tomu, že mířím pořád na jih, mi stačí nakukovat na kompas, který s sebou také nosím,“ naznačuje Maxim s tím, že se vyhýbá silnicím a obchází i města. V batohu těžkém zhruba 12 kilogramů nenese žádné zbytečné věci, jen to co je nezbytně nutné, včetně karimatky a houpací sítě, v níž přespává. Dokonce i boty má jen jedny. Pokud bude třeba, zamíří po cestě do marketu a koupí si nové.

„Už nejdu proto, abych si dokázal, jako minulý rok, kolik kilometrů ujdu, ale proto, že mě to prostě začalo bavit. Zjistil jsem, že se v létě nedá dělat nic lepšího, než jako poutník poznávat svět kolem sebe,“ naznačuje Maxim.

A proč zamířil právě do Rijeky? „To je jen další výsledek mojí improvizace. Nechávám věci plynout a do toho se rozhoduji. Denně chci ujít kolem pětatřiceti, čtyřiceti kilometrů,“ naznačuje chodec ze Slovácka.

Cesta je pro něj cílem a také proto se ze všeho nejvíc těší na setkávání s místními lidmi, se Slováky, Maďary, Chorvaty i Slovinci. „Nosím s sebou notýsek, kde mám v několika jazycích sepsané nejdůležitější věty. Jinak ale mluvím plynule anglicky a mám základy ze španělštiny a ruštiny,“ poznamenává. Krizové situace ani konflikty vloni na cestě do Aše nezažil. Nejhorší pro něj je, zvyknout si na bolest zad, nohou, chodidel.

Bolest nevnímá

„Když tu bolest člověk překoná, tak už ji pak nevnímá. Trvá to zhruba dva týdny, než si tělo zvykne na stejný typ každodenní námahy. Nejhorší bývá sedmý den,“ tvrdí Hradišťan. Za sebou ale má kurzy přežití i v extrémních podmínkách, včetně lednového taktického přesunu s dvaceti kilogramy nákladu na zádech při mínus patnácti stupních.

Do Chorvatska na vlastní pěst:

Po příchodu do Rijeky chce týden dovolenkovat s partou kamarádů, kteří za ním přijedou z Moravy auty a pak se s nimi vrátí domů. A kam zamíří příště? „Láká mě spousta míst, jedno z nich je třeba Giblartar, tak uvidím, kdy se k němu vydám,“ usmívá se mladý cestovatel.

Maxim Jilík putuje Evropou se Slováckým deníkem v batohu. Slovácký deník bude každý pátek přinášet zprávy o tom, kolik kilometrů během uplynulého týdne Maxim Jilík urazil, kam doputoval a podělí se také o zajímavé zážitky ze své cesty. Čtenáře tak ve svých zprávičkách dovede až k Jaderskému moři.