Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bez mapy a GPS na horáku napříč republikou aneb Pozor na „zaručené“ zkratky

To byla jízda. Z domovského Horního Bezděkova na Kladensku jsem vyrazil na horském kole do rodiště své ženy, do východočeského Žamberka. Byl to trochu experiment, protože jsem vyjel bez mapy, navigace, jen s papírkem, na kterém byla jména většiny obcí. Jízda dlouhá 220 kilometrů se změnila v pořádné dobrodružství.

8.8.2017
SDÍLEJ:

Kunětická HoraFoto: David Nesnídal

Nejsem žádný extrémní sportovec závislý na kyslíkovém dluhu. Jen jsem si zvykl v sedle vydržet poměrně dlouho (jezdím převážně po silnici, ale na horském kole, takže relativně pomalu). Sobotní jízdou z domova až do rodiště mé ženy jsem chtěl hlavně naplnit svou romantickou představu. V ní se – podobně jako velký básník a chodec Karel Hynek Mácha – kochám krajinou, městečky a vískami a přitom se pohybuji přece jen čtyřnásobnou rychlostí a urazím o dost větší kus cesty.

Zmíněný papírek s vypsanými názvy obcí se záhy ukázal jako problematický. Zčásti proto, že trasa vedla místy po cyklostezkách, a pak i proto, že když si otrocky nevypíšete VŠECHNY obce na neznámé polovině trasy, domorodci vás pak ochotně honí k následujícím bodům v itineráři po „zaručených“ zkratkách, přes zapadákovy, které jste si nezapsali. Občas je zkratka bezpečně delší, což však zjistíte až v cíli, s nohama v lavoru.

Jeď, Forreste!
Nedbám černých koček, ani prasklého drátu v zadním kole, coby zlých znamení. Servisman na Smíchově, který mi ho vyměňuje, se sice podivuje, že chci jet tu štreku na horáku s terénními plášti, ale tím spíš mě utvrzuje v pocitu, že je to syrově nestylové, stejně jako cár pergamenu s naškrábaným sledem všech Kotěhůlek. Zbývá už jen shromáždit tatranky a jít si brzy lehnout, abych mohl vyrazit za kuropění.

Vstávám syrově v půl deváté, házím do sebe dvě vejce a párek (jak symbolické!) a vyjíždím o hodinu později. Venku už povstal pařák. Nechávám za zády bezděkovské golfisty, kteří jsou na hřišti i při krupobití, a čekám, kdy poleví nervozita z cesty, jaká mě čeká. Nebojím se exhaustace, mám strach z bolavého zadku, který se zhoršuje právě tehdy, když si člověk uleví a zpomalí. Vedle pádu, zranění a neopravitelného defektu je to jediný důvod, který by mě mohl přimět vzdát jízdu i po třech čtvrtinách.

Předchozí den, v pátek, všechny kanály nabádaly Čechy, aby nejezdili na dovolenou, protože na ni jedou Němci. Naštěstí nemířím na jih, ale na východ, k Polsku. Takže i mírný jihozápadní vítr je přijatelný. Největší stres na cestě je brzký průjezd Prahou, a to i v sobotu. Nechci otvírat debatu „auta vs kola“, ale je fakt, že česká motoristická kultura cyklistiku ještě zdaleka nevnímá jako součást silničního provozu. Zkrátka jsem rád, že jsem ve zdraví dosáhl Horních Počernic, dokonce kynu na pozdrav bandě adolescentů, kteří na mě hulákají: „Jeď, Forreste, jeď!“

Konec hlavního města – okres Praha-východ – okres Nymburk – cedule se střídají rychle a člověku přijde, že cesta odsejpá. I díky novému kabátu „staré poděbradské“, na které už před časem přibyly kruhové objezdy. Ale pohodlí končí nedaleko za Prahou, hladký asfalt vystřídají drncáky a vyjeté koleje, jaké si pamatuju z dřívějších vyjížděk. Jsou to úseky, kde jsem docela rád, že šlapu na horském bicyklu s devětadvacetipalcovými koly.

Nervozita mě opustila a já se začínám kochat krásou ploché krajiny, která tak vstřícně hostí haly skladů všeho zboží. Připomenu si, že chci prožít pocit básníka na jeho pouti, a tak si říkám, kolik lodí, jež dovážejí čaj a kávu, tu už složilo svůj náklad? A kolik asistentů operátorů logistiky, rozuměj pomocných skladníků, je k tomu zapotřebí?

Reminiscence v Sadské
V Sadské si vzpomenu na příběh z Rumcajse, v němž ohnivý muž pomohl mašinfírovi rozjet vychladlou lokomotivu a odvrátil tak železniční katastrofu. „Svatý Ferdinande, patrone železný dráhy, zachraň nás!“ zní mi z dětství Högerův jímavý hlas. Ujel jsem přes 70 kilometrů a cítím se, jako bych si na kolo právě sedl a teprve se rozjel. Před Poděbrady mám za sebou třetinu cesty.

Když je člověk zvyklý na jízdy v řádu desítek kilometrů, vyrazí-li na podstatně delší trasu, hlava mu automaticky naprogramuje vyšší „morál“ a podle toho i tělo. Napadne mě dokonce protivný výraz „výzva“. Ale vlastně i pro ohnivého muže, kterého v pohádce mašinfíra pobízel do kotle, to byla výzva, tak co? Podobné věci mě napadaly z radosti, že mě nebolí zadek ani předloktí. A taky pralo slunce a bylo kolem třiceti.

Před vjezdem do Poděbrad se potřebuju ujistit o správné odbočce na Osek. Zastavuji před supermarketem, čekám na místního a chroupu mannerky. Muž s malým chlapcem mě ujišťuje, že musím jet dál do města. Pak se obrací na chlapce:

„Vidíš, pán má ty oplatky, jak se ti líbí v televizi.“
Připadám si, jako bych měl na sobě koloniální uniformu a po kapsách pamlsky. Pocit korunuju laskavostí.
„Vem si, ochutnej.“
Kluk sympaticky drapne po pišingru a spolkne ho naráz.
„Jak se říká?“ drcne do něj nejspíš otec.
„Děkuju.“
Děkuju, pane,“ říkám si v duchu a odpovím „není zač“.

Náměstí v Poděbradech bylo plné turistů. U okének zmrzlinářů hučeli jako vosy. Opřených kol tu snad stálo ještě víc. Zdálo se, že někteří přijeli pro jistotu na dvou bicyklech. Citronová zmrzlina chutná na kole lépe, než za volantem, ale má na tom jistě podíl endorfin v krvi. V povznesené náladě jsem pak najel na cyklostezku podél Labe, směrem na Velký Osek.

Jízda stinnou alejí po břehu řeky je příjemná, ale focení za jízdy nelze doporučit; sledovat úzkou stezku přes displej mobilu se může šeredně nevyplatit, tím spíš, když kořeny stromů místy dělají na asfaltu nečekané hrboly. V jednu chvíli má pouť mohla skončit, když jsem málem vletěl dvacítkou do kmene vedle cesty. Tedy schovat telefon, vydýchat, sníst banán a jet dál.

Podél řeky si užíváte svěžího vzduchu, impresionistických zátiší a bruslařek v šortkách. Když ale cestu sevřou pšeničná a kukuřičná pole, jako by se proměnilo klima. Za krk vám sedne vlhké dusno a je jasné, že slunce ve výšce nemá žádné výčitky svědomí, že dohnalo Van Gogha k šílenství. Občas ho zastře mrak, a to se zas leknete, že se blíží bouřka. Ale na tu to nevypadá. Připadáte si jako v Mexiku.

„Ej, hombre, jedu dobře na Chrčice?
„Čehó?“
„Díky.“

Jak jsou na tom půlky v půli
Předpokládanou půlku cesty, tedy 102 kilometrů mezi Němčicemi a Belušicemi, oslavím zpěvem Ivana Mládka. Skutečná polovina výletu pak nakonec vychází někde před Labskými Chrčicemi, ale tyhle kilometry přidá až improvizace v poslední čtvrtině cesty.

Bílé klády ohrad pro koně prozrazují, že dojíždím do Kladrub. Zdejší hřebčín není jen zdejší pýchou, ale patří ke kulturní historii celé vlasti. Aby měla i má cesta dobrý konec, musím své zbývající koňské síly trochu podpořit. Během zastávky u zmrzlináře se proto spoléhám na další ikony moderní civilizace – knäckebrot (z vlastního batohu), kokakolu a čokovanilkovou zmrzlinu z Opočna. Cukry přímo do údů a zpět do sedla!

Je pořád horko, i když ne úplně vražedné, zahrádky hospod i ty nejmenší stánky s občerstvením jsou plné turistů, cyklistů i místních. Zpod slunečníků mě zdraví pestré zadky, zvou na jedno či více piv od čepu. Já však nemohu, nemohu! Zdřevěněly by mi nohy a mise by skončila potupným telefonátem tchánovi, aby pro mě přijel. Musím, jako Jiřík v pohádce, hledět jen vpřed a šlapat za prin… za královnou.

Ploty, domky, úpravné zahrádky, výskající bazény… Z grilů začíná stoupat dým. V pozdním odpoledni projíždím obrazárnou příběhů, kde se akvarely i oleje až legračně podobají jeden druhému. Dnes se mi však dobře kouká na lidi ošetřující svá štěstí. Je možné, že právě dnes slunce zažehlo v některé další hlavě šílenství, ale to se teď ještě neví. Obzvlášť, když pomalu ustupuje a prodlužuje stín, jako by odmotávalo z válečku hojivé gázy… Nezlobte se, ale myslím, že už jsem našlapal dost kilometrů na to, abych si zasloužil cítit se jako básník na cestě.

Břehy, Lázně Bohdaneč, předměstí Pardubic… Tady je v itineráři vykřičník. V prostředí křižovatek, kruhových objezdů a návěstí dálkových i těch do městských čtvrtí musím dobře trefit směr na Staré Hradiště. Mladý pár mi však úsek ochotně vysvětlí. Nejdříve o něm diskutuje. Pak mi mladík popisuje dívčinu variantu, potom dívka chlapcovu. Nakonec mi dají vybrat, že je to v zásadě jedno, protože uhnout za univerzitou nebo najet hned tady za kruháčem, vyjde vlastně nastejno. Vymění si zamilované pohledy a přejí mi šťastnou cestu. Mladý muž je náhodou ze Žamberka. Říká, že je to ještě šedesát kilometrů. Má pravdu. Mě jich ale čeká osmdesát. Pro básníka na cestě to není tak velký rozdíl.

Patrně v Sezemicích jsem se lehce odchýlil od plánu a do Holic jsem jel po silnici I. třídy 36. Užíval jsem si hladký asfalt a rozhled po krajině, ale musel jsem se smířit s docela silným provozem aut. Hlavně jsem doufal, aby se řidiči smířili se mnou. Komfortnější alternativa byla o pár metrů delší, avšak určitě rychlejší.

Borohrádek
V Holicích se domorodkyně se síťovkou ptám na směr do Velin a následně na Horní Jelení, kudy mě k cíli vede itinerář. Zasmála se a mávla rukou:

„Jéé, milej pane, to si strašně zajedete! Musíte na Borohrádek. Z Jelení byste se stejně musel vrátit na Borohrádek.“  Uvěřil jsem té ženě, že všechny cesty vedou do Borohrádku, a od té chvíle jsem vlastně improvizoval. Teprve s nohama v lavóru jsem si uvědomil, že to se mnou myslela dobře, přestože po motoristicku. Věřila, že zůstanu na nejlepších silnicích, dosáhnu Čestic, Častolovic… Zkrátka, že se napojím na starou dobrou „jedenáctku“ a po ní dojedu do Žamberka. Od místa našeho setkání šlo o nejkratší variantu. 

Jenže mně o nejkratší variantu nešlo. Přece jen jsem chtěl pokořit psychologickou hranici 200 kilometrů a obával jsem se, že by to nakonec nevyšlo. A pak, proč to nepřiznat, moc se mi nechtělo do kopců, které se zlomyslně zvedají právě ve finále kratší cesty. V Borohrádku jsem tedy dal na radu posledního mohykána, který mě hnal přes Čermnou do Chocně, odkud mi doporučil krásnou cyklotrasu do Ústí nad Orlicí a pak…

V Čermné jsem se zavěsil za o dost čerstvějšího borce a měl kupodivu dost sil zůstat „v háku“ až do Chocně. Tady se naše cesty rozdělily a já už se držel cyklostezky, která se mezi Orlicí a tratí vine jako had, ale vyhýbá se vrchům. Pořád jsem měl před sebou asi třicítku kilometrů. Slunce pomalu zapadalo, ale vládlo příjemné teplo a zahrádky před kavárnami stále žily. I cyklostánky na stezce. Hosté snad jen změnili téma hovorů. Z luk se zvedla nízká mlha a rozsvítily se lampy u cest. Pod jednou stříškou vedle řeky hrála parta kluků a holek karty. Kola nikde, z města sem přišli po svých.

Poblíž ústeckého nádraží dojídám zbytek čokolády, která se přes den roztekla a zase v batohu ztuhla, ve tvaru člunu divochů. Šourá se ke mně mladý muž s ruksakem podobným mému.

„Dobrý večer, Můžu se vás zeptat na takovou otázku?“
„Když mi řeknete pravdu, na co chcete peníze, tak vám něco dám.“
„Já nepotřebuju na nějaký blbosti.“
„Pivo není blbost. Sám se na něj těším.“
„Jako netvrdím, že si po práci nezajdu na pivko, ale já jedu do Olomouce a chybí mi na lístek… Možná zkusim stopa.“
„Odsud? V tuhle hodinu?“
„Blbý, co?“

Dal jsem mu třicet korun. Poděkoval a odešel. Za chvíli jsem ho míjel, stál prosebně u další party a opakoval legendu o Olomouci. Znám ji už z dřívějška, z Prahy i odjinud. Vždycky mě udiví, že je to Olomouc. Mění se jen důvod. Někdo jede za prací, jiný za holkou. Musí to být pravda. Příště ale budu trvat na tom, že musejí jet přes Borohrádek.

Se štěstím v cíli
Cyklostezku za Ústím už znám jako své boty. Sluneční brýle jsem ale sundal už před hodinou, protože se rychle smráká a i se světlem na kole je špatně vidět na cestu. Hned mám oči plné mušek. Z tábořiště vodáků v Cakli je slyšet trampskou kytaru a zpěv. Za posledním městem před cílem – Letohradem – už vjíždím do tmy. S lehkým převodem se vyškrábu na kopeček k zahrádkářské kolonii a odsud je to asi pět kilometrů po stezce, jen s mírným stoupáním.

V euforii, že jsem před cílem, dávám těžký převod a se zbytkem sil jedu, co to dá. Náhle mi, těsně před kolem, zkříží cestu srna. Vyhýbám se jentaktak. Srdce mi tluče dvakrát rychleji – po více než dvousetkilometrové štrece jsem se mohl v mžiku válet v trávě jako opilec, který šněruje domů z hospody ve vedlejší vesnici.

Ale dobře to dopadlo a víc už se nestalo. Ujel jsem na skoťáku 220 kilometrů a zarazil se o bránu tchánova domu s úderem desáté večer. V sedle jsem strávil dvanáct a půl hodiny.

Na zahradě myl švagr Roman hadicí psí nádobí.
„Nazdar, cyklisto. Mám tě taky ošplíchnout?“

Za cvrkotu cvrčků jsme pak spolu vypili každý po kozlu, a než jsme se rozešli na kutě, ještě mě plácl do zad se slovy: „A zejtra zpátky, ne?“

Myslíte, že ve mně zasel výzvu? Snad. Ale budu ji ještě nějaký čas zalévat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: David Nesnídal

8.8.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
2 5

Vznikne dálniční obchvat Česka? Rodí se již v hlavách úředníků

Tomio Okamura.
12 6

Okamura: Český rozhlas mě zesměšnil. Zestátním ho, pokud budu ve vládě

Nepozvaný Cimrman a nejhlasitější skladba světa: zhlédněte nejlepší videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku od něděle 22. do pondělí 23. října 2017.

Výsledek voleb je oficiální. Babiš a Faltýnek mají novou imunitu

Výsledky víkendových voleb do Poslanecké sněmovny byly dnes vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Od středy do příštího pátku bude možné regulérnost voleb zpochybnit u Nejvyššího správního soudu. Oficiálním vyhlášením výsledků bude zároveň přerušeno trestní stíhání některých poslanců včetně Andreje Babiše či Jaroslava Faltýnka z ANO, kteří získali zvolením znovu imunitu. Policie tak o vydání k trestnímu stíhání bude muset požádat znovu.

AUTOMIX.CZ

Tohle opravdu není Superb. Škoda v Číně prodává jednu zvláštnost

Pro Škodu je čínský trh velice důležitý, prodá na něm totiž nejvíc aut. Věnuje mu proto zvláštní pozornost, což je nově znát i na omlazené Octavii. Verze pro čínské zákazníky se totiž od té evropské poměrně dost liší. Samozřejmě to ale není poprvé, co jsou modely určené pro jiné trhy pozměněné.

KDU-ČSL půjde zřejmě do opozice. Menšinovou vládu ANO nepodpoří

Předsednictvo KDU-ČSL dnes doporučilo, aby strana šla do opozice a nepodporovala ani žádnou menšinovou vládu. Konečné rozhodnutí ve věci bude mít celostátní konference strany, která se uskuteční v pátek, řekl dnes předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Zopakoval, že volby byly neúspěšné a že v pátek dá svou funkci k dispozici. Bude na celostátní konferenci, zda se ho rozhodne odvolat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT