Je to poslední výspa Německa. Skoro až sem si vody z Labe probojovávají svoji cestu a vytváří v mělkém Severním moři cosi jako příkop, kterým do Hamburku mohou plout i ty největší lodě světa. Je to rudá skála uprostřed moře a vedle ní menší písečný ostrov.

V 19. století se tu odehrála největší vítězná bitva našeho, tedy císařského rakouského, námořnictva. Německý císař získal v roce 1890 Helgoland výměnou za Zanzibar. A po roce 1945, kdy byl ostrov evakuován, si z něj Britové a Američané udělali pokusný cíl pro největší nejaderné pumy světa. Kromě pár kráterů, zvláštně vlnících hřbet ostrova, se Helgolandu naštěstí mnoho nestalo. Skála uprostřed moře vydržela, a tak sem stejně jako na počátku 20. století směřují i dnes lodě s výletníky.

Na kole k Atlantiku. Díl dvacátý
Na kole k Atlantiku. Díl dvacátý: Krajinou vybojovanou na vodě k ústí Labe

Plavba na mnoho desítek kilometrů od pevniny vzdálený ostrov trvá kolem dvou hodin, záleží, jak rychlou máte loď. A cíl stojí za to. Souostroví je tak rozmanité, že se tu celý víkend nemusíte nudit. Přestože hlavní ostrov má rozlohu jen kilometr čtvereční, najdete tu skály, louky, pláže, zahrady, ulice plné obchodů (duty free, ostrov má výjimku EU), pláž, majáky, přístaviště, akvapark, fotbalové hřiště i muzeum. A na protějším písečném ostrově i tuleně.

Za zdejší romantikou sem přijel Josef Lada a také Franz Kafka, který tu má i svůj pokoj v hotelu, kde mě ale v rozporu s rezervací neubytovali. Dům ostatně nemohl být původní, válku a pak cvičný terč Britů tu z původních staveb nepřežilo nic. Místní Frísové, kteří mluví dodnes svým jazykem, si návrat na ostrov vyvzdorovali v padesátých letech a začínali od nuly.

Dolní i horní město je ale dnes docela malebné, v horním je větší klid, méně turistů a lepší výhledy na moře. U majáku začínají travnaté kopce a na západní straně krásné rudé, romantické skály a útesy. Kolonie ptáků a stáda pasoucích se ovcí. Když večer odjedou poslední trajekty, ostrov se zklidní, byť tu asi dva tisíce šťastlivců může přespat.

Všechny díly cestopisu Na kole podél Labe k Atlantiku naleznete ZDE

Lenka ze Žiliny sem přijela před dvaceti roky na první brigádu. Pak sem jezdila několik let dál na letní brigády a když se Unie rozšířila, mohla tu jako její občanka zůstat.  „Helgoland si buď zamilujete, nebo ho nenávidíte. Já po prvních čtrnácti dnech chtěla odjet a už se nevrátit,“ vzpomíná.

Zůstala, vzala si Helgolanďana, má tu dceru, práci, v nejlepší restauraci ve městě už jen přes léto vypomáhá. „Zima je tu tvrdá. Sice moc nesněží, ale fičí, trajekty s turisty nejezdí jako v létě každý den, mnoho restaurací a obchodů je zavřených, Helgolanďané si berou dovolenou. My s manželem jezdíme do hor,“ vypráví. „Ano, všichni se tu známe. Pro děti je to ráj,“ dodává.

Stade, nejšvédštější město Německa.
Na kole k Atlantiku. Díl devatenáctý: Z Hamburku podél Labe, jež je skoro mořem

V ráji nejsou povolena kola. Ani si je není možné sem přivézt, takže to moje čeká na pevnině. „Je to kvůli bezpečnosti turistů. I místní děti mohou na kole jezdit až po páté, kdy odjedou trajekty s turisty,“ říká žena s úsměvem.

Večer přichází dlouho, moře zapadá do Atlantického oceánu. A v dálce svítí světla obřích lodí, které čekají na povolení k vjezdu do Labe a Hamburku. Jsem na konci, skoro tisíc kilometrů od Česka, na konci putování kolem Labe. Díky za váš zájem, vaši podporu i ohlasy a brzy doma na viděnou.

Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.