Bylo to vlastně bláznovství, dát si další denní pauzu v patnáctitisícovém městečku, když Hamburk je vzdálen pouhé dvě, možná tři hodiny, jízdy na kole.  Ale nelituji. Ostatně, během cesty jsem několikrát slyšel, že v Lauenburgu je krásně.

Ano, to skutečně je. Hlavně v historické dolní části města, která je úžasným skanzenem přístavních a kupeckých domů, někdy až ze sedmnáctého století, s nádhernou atmosférou. Zvláště, když padne tma. A za podzimních plýskanic.

K těm je tu nyní stejně daleko jako na Sahaře. Modré nebe, pár mráčků a zase třicet ve stínu. Nestěžuji si, konstatuji.

V tomhle počasí je to v horní části města, která je naopak moderní, slovy mé ženy, které jsem poslal fotky, jako někde v Kalifornii. Palmám na hotelové terase se nádherně daří a k tomu výhled na Labe a daleko, daleko do krajiny. Zdejší „hora“ vysoká několik desítek metrů je to možná jen taková obrovská hromada písku. Fakt jsem to zkoumal a na skálu či kameny nenarazil.

Hlavním důvodem, proč tu v sobotu zůstat, bylo ale zdejší Muzeum plavby po Labi. Potěšující je fakt, že i skutečný přístav tu opravdu žije. Zdejší loděnice Hitzler, jejichž obří hala trochu kazí výhled do krajiny, funguje. Kotví tu kolesový uhelný parník Císař Vilém z roku 1900, který si včera udělal vyjížďku do Hamburku a dnes se má zase vrátit.

Je tu i živý přístav s jachtami a u loděnic kotví obří říční nákladní loď, taková, jaké se dříve plavily po Labi až do Děčína, nebo do Chvaletic.

„Dřív tu řeka živila 90 procent lidí, dnes živí tak deset procent, ale pořád živí,“ říká mi pokladní v muzeu. To rozhodně není zaměřeno pouze na lodě. Skvělé je podzemí s lodními motory, mnohé se dozvíte také o lidech na lodích a jejich rodinách.

Moc pěkná byla pasáž o tom, jak na lodích doslova bydlely celé rodiny, většinou kapitána a dalších šéfů posádky. A to i s dětmi. Jak za nimi na lodích přijížděli obchodníci, jak tam byly mnohdy i slepice a většinou bylinkové zahrady. A jak velkým problémem bylo mít na lodi na řece pitnou vodu.

No a také, že se ještě v 19. století plavily po Labi se zbožím obchodní plachetnice, nebo jak už od 14. století byl v provozu říční kanál z Hamburku do Lubecku,  a to i s plavebními komorami.

Zlatou dobou plavby po Labi byl počátek 20. století. V rekordním roce 1913 se po řece přepravily tři milióny tun zboží. Od té doby už to nikdy tak dobré nebylo. Obrovskou ranou byla především druhá světová válka a po ní rozdělení Německa. Sovětská okupační zóna přerušila kanál do Lubecku Železnou oponou paralyzovala i plavbu po Labi.

Upadala i splavnost řeky. NDR prostě svoji část Labe přestalo udržovat a to se postupně vracelo do podoby „divoké řeky“. A tou je i dnes. Má to své výhody -  díky tomu vzniklo mnoho biosférických rezervací UNESCO. Jsou tu vydry, bobři, lososi, jeseteři…

Nejméně „přírodní“ je dnes Labe v Česku, což je paradox. Kvůli zanedbání starosti o splavnost se dnes v Německu plaví říční lodě jinudy. Celé Německo je propojeno říčními kanály, mnohdy poválečnými a některé se staví a obnovují i nyní. Jen po Labi se už nic neplaví, respektive jen jedno procento lodní přepravy v Německu. Po Rýně je to procent osmdesát.

A to bylo dříve Labe důležitější. 

Co dodat? Snad jen, že by třeba šlo celé nějak skloubit. Tak jak to předpokládá česko-německá dohoda o Labi, kterou před časem podepsal s Němci můj kamarád Jan Sechter, v té době náměstek ministra dopravy. Ta nevrátí na Labe obří lodě, ale střední ano.

A já věřím, že i ti labští jeseteři s nimi nějak dokáží žít.