Kolem Labe je ticho. Úžasné ticho. Řeka, která se při jarním tání rozlévá široko do kraje, tomu pomáhá svojí neústupností vůči nápadům člověka přibližovat k ní svá obydlí. Spíš než na lidi tu narazíte na koně, ovce, kravky, hejna ptáků a prý tu jsou i bobři. Zatím jsem je viděl jen na fotce.

Míšeň, která byla po staletí až do Lipského dělení v roce 1485 hlavním městem kraje, je dnes sice kouzelné, ale jen pětadvacetitisícové sídlo, takový saský Krumlov. Spíše než z porcelánu se tu žije z turistů. Poloha na skále nad řekou dává větší smysl než ta drážďanská. Nejen kvůli obraně, ale také z hlediska povodní. Jenže ty obří jsou jednou za deset, dvacet let a kvůli tomu chodit denně do schodů na vysokou skálu… no a tak je hlavní město z Drážďan.

První cesta přívozem. Mostů je pomálu a tak mají převozníci zřejmě dost práce. Ten můj pracuje na lodi i v zimě. Sto padesát metrů tam a zase zpátky. Zvládá to bravurně, ale dá se to dělat celý život? A co touha to otočit, vykašlat se na práci a dojet s tou převoznickou loďkou až k moři? Jednou za život…

Slované, Polabští, tu byli všude. Vesnice, názvy měst, možná i krajina. Něco tu po těch našich příbuzných muselo zbýt. Jiné Německo? A má to po 800 letech ještě smysl? Po třicetiletých válkách, po té druhé světové, v Evropské unii… Asi ne, nebo přesto ano… Lužický Srb byl donedávna saským premiérem.

Ovoce u cesty. Vlastně nic jiného člověk na kole nepotřebuje. Špendlíky, blumy, švestky, hrušky, jablka. Stačí jen natáhnout ruku. Občas trochu nedozrálé, ale i tak dobré. Ovoce padající ze stromů. A my v supermarketech, kde ho nakupujeme z druhého konce světa. A sotva lepší…

Značka Pozor letadla. Obří přistávací dráha a malé hangáry s pár letadly. Riesa už na dohled. Pak kilometry zahrádkářských kolonií. Zbytek tradice po NDR. Mají se poměrně k životu, i když ne na všech pozemečcích.

Riesa. Za NDR průmyslové veleměsto, navíc sídlo 9. tankové divize sovětské armády. Dnes z 50 tisíc obyvatel 30 tisíc. Opravená dlouhá ulice souběžná se vzdáleným Labem je podivně pustá. Mnohé obchody jsou tu zavřené. Pět kebabáren a vietnamský obchod u Puškinova náměstí. Místní železárny, za NDR největší v zemi, jsou dnes desáté v Německu a lidí potřebují zlomek. Propouštěla i nedaleká chemička a západní výrobce pneumatik to nespasil. Město, kde není práce. I turistů je tu jen pár. Často ruských. A těch na kolech. O mně si mysleli, že Rus přijel na kole.

K večeři jedna z variací východoněmecké kuchyně v podobě příšerného lososa. Už jsem zapomněl, jak strašné chutě tady umí vyrobit. Soljanka, pozůstatek sovětských okupantů, naopak výborná.

Dnes zase dál, do Torgau, posledního města v Německu, které stačili obsadit v roce 1945 ještě Američané.