Čeho všeho se rekonstrukce dotkne?
Týká se celé západní části hradu. Jde o spodní část nádvoří, bývalou dřevěnou vestavbu. Pak je to 6. brána, kde je pokladna a prodejna suvenýrů. Tu tam zřejmě po celou letošní sezonu zachováme. Následně se přestěhuje do opraveného objektu. Také je to navazující budova, kterou tvoří původní středověké zdivo. Za první republiky tam fungovala restaurace.

Celý prostor včetně interiérů byl realizován ve 20. letech 20. století podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče, ten my budeme rehabilitovat. Potom vznikne nový návštěvnický okruh. V prostoře bývalé dvořanské světnice bude přednášková místnost a expozice, která bude mít dvě části. Budeme představovat vývoj snah o záchranu hradu Kunětická hora i samotnou osobu architekta Dušana Jurkoviče.

Jak dlouho byla tato místa nepřístupná?
Nemáme žádný přesný zápis, západní část se uzavírala postupně. Spodní někdy v roce 1975. O několik let později byl pro návštěvníky uzavřen celý hrad. Od konce 70. let byla Kunětická hora nepřístupná. V roce 1993 jsme začali s opravami a zpřístupnili jsme ji. Naše finanční možnosti byly velmi omezené. Teprve teď s programem IROP ITI se otevřela možnost, jak celou rekonstrukci finančně zajistit. Dokončujeme ještě druhou část projektu, která se týká paláce.

První část má být hotová v roce 2021?
Ano. Nicméně když to dobře půjde, mohli bychom letos o prázdninách uvést do provozu dřevostavbu, následně by se letos realizoval celý zbytek západní části. Přes zimu by se začalo pracovat na interiérech i expozicích, takže předpoklad je, že otevření zbytku by bylo nejpozději se zahájením sezony 2021.

Pořádáte poměrně dost akcí, ty nebudou dotčeny rekonstrukcí?
Některé jsme byli nuceni omezit. Akcí je méně, několik hlavních, z nichž bych vyzdvihl především letní scénu Východočeského divadla, zůstane zachováno. Zůstanou programy, které děláme pro školy a školky v květnu a v červnu. Festival Hrady CZ také proběhne normálně. Bude i Hradozámecká noc. Zůstáváme v provozu také pro konání svatebních obřadů. Omezili jsme akce v nádvoří, například řemeslné trhy.

Kastelánem jste se stal v podstatě náhodou, na inzerát. Jak to celé bylo?
V roce 1993 byla Kunětická hora 20 let bezprizorním objektem. V novinách jsem náhodou objevil inzerát, že se vypisuje výběrové řízení na místo kastelána v souvislosti s tím, že by objekt měl být znovu uveden do provozu. Když proběhlo výběrové řízení, mluvilo se o tom, jestli začneme objekt opravovat a až poté ho otevřeme veřejnosti, nebo jestli opravy budou probíhat za provozu. Zvolili jsme druhou variantu.

Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Objekt začal žít, chodí sem lidé, pořádají se akce, objevoval se v televizi a zase se o něm hovořilo, což je důležité i pro získávání dotací. Když se ale v roce 1993 otevřel, veřejnost byla velmi zklamaná. Očekávala, že když byl 20 let zavřený, bude opravený.

Jak v té době vypadal?
Když jsem sem přišel v roce 1993, nikdo tu nebyl, objekt nebyl řádně zabezpečen, takže to bylo jako z pohádky O Šípkové Růžence – zarostlé křovím, rozbitá okna, vytlučené dveře, holé zdi. Období uzavření tomu ještě víc ublížilo, objekt hrozně rychle sešel a zchátral. Začátek byl velmi tvrdý.

Co práce kastelána obnáší? Když jste odpovídal na inzerát, dokázal jste si to vůbec představit?
Samozřejmě že ne (smích). Měl jsem romantické představy, jako má většina veřejnosti. Práce kastelána je zajímavá a pestrá. Člověk musí od pomocných zednických prací až po vytváření výstav a přijímání významných návštěv dělat v podstatě cokoli. Výhodou Kunětické hory je, že to byl prázdný objekt bez stabilního inventáře. Od začátku si expozice vytváříme sami, můžeme je různě obměňovat a doplňovat.

Často se mě lidé ptají, jak vypadá běžný den novináře. Odpovídám, že nic takového neexistuje. Asi to máte podobně, že?
Je to tak. Liší se to v čase. Hlavně přes léto je to o návštěvnickém provozu a přípravě akcí. Provoz památkového objektu není o tom, že někdo otočí klíčem, otevřou se vrata do zámku nebo do hradu a lidi mohou proudit tam a zpátky. Prioritní úkol, který zůstává pro veřejnost neviditelný, je postarat se o areál. Abyste do hradu mohla vzít skupinu návštěvníků, musí proběhnout spousta drobných úkonů.

Jestli má někdo chalupu se zahradou, kam jezdí na víkendy, ví, že má neustále nějakou práci. My máme takovou XXL chalupu s XXL zahradou. Řadu věcí si děláme sami, ale není nás tady ani příslovečných pět a půl, stabilně jsme tu čtyři, na léto přichází ještě průvodce. Je to časově náročné. Satisfakcí je to pěkné prostředí.

Nějakou dobu jste na hradě bydlel. Jak dlouho?
Od roku 1993 do roku 2006. Vyrostly tady dvě z našich dětí. Bylo to velmi příjemné, člověk si z toho odnesl něco do života.

Proč jste se rozhodli odejít?
Jako správný vlastník hradu nebo zámku mám tři syny. Služební byt, který tady je, má dvě místnosti. Se třemi dětmi to bylo poměrně náročné. Život na Kunětické hoře se rozrostl, včetně divadelních představení, která probíhala na nádvoří. Děti tedy nemohly chodit ven, aby nevyrušovaly.

Báli jste se tady někdy?
Určitě ne. Pokud bych se měl něčeho bát, tak některých lidí, s nimiž jsem občas neměl hezké zážitky.

A nějaké paranormální jevy jste tu zažil?
Když se mě na to minule ptal jeden z novinářů, seděli jsme v bývalé kanceláři a najednou se rozlétlo okno. Nic jsme si neřekli a on odešel. Za pár dní volal, abych mu řekl, jak jsme to s tím oknem udělali. Nijak. Prostě se to stalo. I když jsem technokrat, pár zážitků se mi přihodilo, ale nejsou to věci, o kterých by se mělo povídat. Takovou zkušenost musí každý získat sám. Jsem kastelánem na Kunětické hoře od roku 1868, za tu dobu jsem tu nic zvláštního neviděl. (úsměv)

A to jste musel v roce 1993 odpovídat na inzerát?
Jasně. (smích)

Je nějaká část areálu, kterou máte nejraději?
Já jsem z Kunětické hory nadšený pořád. Opakovaně se na ni dívám. V rovinaté krajině je to opravdu fenomén. Třeba když je mlha, vypadá to, že tu stojím jediný nad mraky a všechno ostatní je někde dole utopené. Ani po dvaceti letech nejsou situace, které člověka překvapí, vyčerpány. Bez jakýchkoli uvozovek vám to umožňuje řešit věci s určitým nadhledem. (smích)