Původem pocházíte od Žďáru nad Sázavou. Jak jste to zjistila?

Jsem pátá generace Čechů žijících v Rusku, pocházím z rodiny Kabrdů. Tatínek vyprávěl, že jeho dědu Frantu přivezli z Veselíčka.

Proto jste se tam vypravila?

Ano, v lednu roku 2014 jsme do Veselíčka přijeli s celou rodinou. Místní nás ale odkázali na Jámy, kam jsme se vydali pěšky, krásnou zasněženou cestou. Prošli jsme hřbitov a celou vesničkou.

Jak jste se nakonec s rodinou zkontaktovala?

Ještě ten rok se mi podařilo navázat kontakt se starostou Jam a následně i s Kabrdovými. Poslali mi rodokmen, z něhož jsem se dozvěděla, že můj prapradědeček František se odstěhoval do Ruska se svojí rodinou někdy po roce 1868. Potvrdila to i žádost o ruské poddanství. Druhým domovem Kabrdů i dalších českých rodin se tak tehdy stalo černomořské pobřeží severního Kavkazu.

Kde tedy žijete doteď?

Ano, bydlím v původně české vesnici Kirillovka nedaleko Novorossijsku. To v překladu znamená Nové Rusko a jedná se o největší jižní přístav ležící na černomořském pobřeží. Je předhůřím kavkazského hřebene. Na konci 19. století se stal hlavním městem Černomořské gubernie, do níž se stěhovali lidé různých národností, včetně Čechů.

Proč vlastně tehdy vaši předci do Ruska odešli?

Po Kavkazské válce, v šedesátých letech 19. století, začala zvát carská vláda do liduprázdné oblasti cizince křesťanského vyznání. Nabízela jim zemědělskou půdu a řadu úlev, například osvobození od daní a vojenské povinnosti. Češi do Ruska emigrovali především z ekonomických důvodů. Příčinou byla agrární krize druhé poloviny 19. století a neuspokojivé postavení českého národa v rámci Rakousko-Uherska. Kromě Ruska odcházeli Češi také do Německa či Spojených států amerických.

Jak takovou dálku překonávali?

Do Ruska mohli cestovat železnicí přes Vídeň, Budapešť a Rumunsko. Odtud na lodi až do Oděsy nebo do Jalty a odtud na parnících do Novorossijsku. Pokud na tak nákladnou cestu neměli, jeli na povozech přes Slezsko, Halič, Ukrajinu a Krym. Taková cesta trvala více než čtyřicet dní.

Těšili se na lepší život. Jak to ale bylo ve skutečnosti?

Dostali pozemky, ale čekalo je velké zklamání. Byla to pustá, neosídlená krajina porostlá hustým lesem, který museli nejprve pracně mýtit, aby připravili půdu vhodnou k obdělávání.

Chtěli se proto vrátit zpátky?

Mnozí, kterým zbyly prostředky, se vraceli. Osadníci, kteří zůstali a překonali počáteční obtíže, si brzy získali respekt ostatních obyvatel kraje. Pěstovali pšenici, ječmen, jáhly, oves, kukuřici, ale také třeba brambory, řepu a rajčata. Postupně budovali svá obydlí z materiálů, které posbírali v horách.

Jak jejich život vypadal, udržovala se česká kultura?

Na severním Kavkaze vzniklo několik osad vybudovaných přistěhovalci. Kirillovka, kde bydlím já, je dodnes přirozeným střediskem místního krajanského života. Osadníci tam na své náklady postavili první katolický kostel a vedle něj stojí od roku 1910 první česká škola. Do revoluce se podařilo mnoha krajanům zbohatnout. Založili Sokol, několik českých škol a kostelů. V Novorossijsku byly české obchody, pivovary a také hostince. Česká kultura byla velmi živá.

Říkáte do revoluce. Co se dělo potom?

Češi byli velmi pracovití a vybudovali prosperující hospodářství. Mnohé z nich, kulaky, komunisté odvezli do pracovních táborů. Ve třicátých letech se také přerušilo spojení s historickou vlastí a byly zakázány krajanské spolky, zrušeny katolické kostely a české školy. Předávání českého jazyka a kultury z generace na generaci represe komunistického režimu potlačily na minimum.

Jaká je situace nyní?

Největším problémem je to, že kavkazští Češi pomalu ztrácejí svoji identitu. Tradice a jazyk udržuje především nejstarší generace, která bohužel pomalu odchází. Nyní se ale snažíme českou kulturu obnovovat.

Takže se dá povědět, že o českou kulturu zájem stále je?

Na počátku 21. století se u nás odehrálo něco jako národní obrození. V Novorossijsku vznikla první novodobá česká krajanská organizace, jde o český spolek Nazdar. Děti se zase začaly učit česky. Ne už ve škole, ale v nedělní školičce. Tu jsem organizovala já u nás doma. Od roku 2002 k nám dojíždějí také učitelé, jsou to rodilí mluvčí. A v roce 2006 jsme založili kulturně-osvětový český klub Mateřídouška, jehož jsem předsedkyní. Scházíme se u nás v Kyrillovce, v budově bývalé české školy.

Co všechno s klubem podnikáte?

Nyní má Mateřídouška asi pětaosmdesát členů. Naší největší snahou je, aby česká komunita v Rusku přežila a zachovala si svoji svébytnost. Slavíme svátky stejně jako v České republice, například masopust, Velikonoce, letnice, Mikuláše, Vánoce a další. Pořádáme také večerní kurzy češtiny pro dospělé, pro začátečníky i pokročilé a nedělní školu pro děti. Svá pevná místa mají v Mateřídoušce také folklorní skupina Kytice, dětský pěvecký soubor Nedělňáček nebo divadelní kroužek Fimfárum.

Vraťme se ale na chvíli ještě k vám. Mluvíte výborně česky. Jak jste se učila?

Čeština je pro mě mateřským jazykem, mluvili jsme tak doma i v celé Kirillovce. V patnácti letech jsem si koupila učebnici a naučila se česky číst. V srpnu 2001 jsem měla možnost učit se v Dobrušce na kurzu českého jazyka pro krajany žijící v zahraničí a v dalších letech začal k nám do Novorossijsku dojíždět učitel, rodilý mluvčí z České republiky. Díky tomu mohu nejen já mluvit a pomalu zdokonalovat svůj kirillovský dialekt.

Váš manžel je Rus. Mluvíte doma přesto česky?

Ano, je Rus, ale o českou kulturu se hodně zajímá. Česky čte, dobře rozumí a někdy i mluví, zvláště v českém prostředí. A občas si česky povídáme i mezi sebou.

Kdybyste se teď měla rozhodnout, žila byste raději v Rusku, nebo v zemi svých předků?

Na svůj život v Rusku si nemohu stěžovat, ale českou kulturu a vše, co je s ní spojené, mám uložené v srdci. Pokud bych měla žít v České republice, nelitovala bych. Líbí se mi zdejší životní podmínky i mezilidské vztahy.

Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se sem vrátila a žila zde natrvalo?

Ani tuto variantu s manželem neodmítáme.

Dokázala byste porovnat povahu obou národů?

Ačkoli jsou Češi i Rusové Slované, mentalita každého národa se v mnohém liší. Češi mají vysokou úroveň kultury, která je dána především svobodou, otevřeností a úctou k pravidlům. Je také vidět a cítit, že lidé zde nežijí jen pro sebe, ale starají se o druhé. Právě tím se lišily i vesnice přesídlenců od jejich ruských sousedů. Povaha ale samozřejmě záleží především na konkrétním člověku a jeho rodině, v každém národě se najdou dobří i špatní lidé.

Jak jste Česko vnímala, když jste sem přijela poprvé?

Poprvé jsem přijela do Čech právě na kurz češtiny pro krajany do Dobrušky. Všichni jsme byli velmi vřele přijati. Jsem ohromně vděčná české vládě za to, že mně výuku umožnila, a také za možnost poznat krásnou zem svých předků. Dívala jsem se na všechno očima svých příbuzných, kteří po Čechách toužili, ale nikdy se sem nedostali. Z kurzu jsem si odvážela krásné zážitky.

Není těžké uvědomit si, do jaké země vlastně patříte?

Každý z nás má svůj osud, který neovlivní. Já jsem se narodila v Rusku v české rodině, tak se cítím Češkou žijící v Rusku. V České republice se necítím jako úplná Češka, ale jako krajanka. A jsem s tím spokojená.

Nebylo by prostě jednodušší mít jen jednu národnost?

Myslím, že by to bylo nudné. (smích) Další kultury a jazyky každého z nás obohacují. Moji ruští přátelé se rádi zúčastňují akcí, které naše sdružení pořádá. Jde například o tradiční květnové Dny české kultury nebo Festival českých filmů, a já zase navštěvuji akce jiných krajanských spolků.

Ale přesto, k jaké národnosti se hlásíte úředně?

K české, protože to vždy byla a je moje národnost. Na svůj původ jsem hrdá.