„Byla jsem zvědavá hlavně na ty kroje, tady jsou jiné, než znám. Líbí si mi, když lidé udržují tradice. Pocházím od Olomouce a pamatuji si, že jsme kdysi doma měli hanácký kroj, byl snad ještě po prababičce ze začátku minulého století. Rodiče ho věnovali někam do muzea, když se na stáří stěhovali z domu do bytu, je mi to teď trochu líto. Taková věc by se neměla dávat z domu,“ konstatovala Hana Dvořáková z Tišnova.

Do průvodu složeného z členů folklorních souborů a farníků z farností Kraje Vysočina a Jihomoravského kraje se při cestě od žďárského zámku k památce UNESCO na Zelené hoře přidala i Adéla Vrtíšková z Třebíče. „Kroj jsme rekonstruovali podle babiččiných starých fotek, její rodina pocházela z Dukovan, kde se kdysi nosily hrotovické nebo rouchovanské kroje. Barvy jsme museli nastudovat podle odborné literatury, protože fotky byly samozřejmě černobílé. Zaujal mě třeba modrý fábor v pase, který na svátečním kroji nosila zasnoubená děvčata. Aspoň bylo hned jasno,“ uvedla s úsměvem žena.

Tradice z 18. století

Krojovou pouť uspořádal žďárský spolek Putování za Santinim ve spolupráci se „zámeckou“ farností a za podpory města a majitelů žďárského zámku. Tradice poutí na Zelenou horu se ve Žďáře udržovala odedávna a mířily na ně tisíce lidí ze široka daleka. „Město i jeho největší památka leží historicky na hranicích Čech a Moravy. Už od vysvěcení kostela v roce 1722 k němu směřovaly tisíce poutníků z rozsáhlého hraničního regionu,“ připomněl předseda spolku Putování za Santinim Stanislav Růžička s tím, že poutě nebyly nikdy přerušeny.

Jen se postupem let posunuly i do jiného rozměru. „V době žďárské pouti je v kostele stále slavena řada mší svatých a přicházejí tam stovky a tisíce zbožných návštěvníků. Chtěli jsme však vytvořit příležitosti pro ty, kdo chtějí vidět a navštívit Zelenou horu jinak. Také proto byl termín krojové pouti předsunut několik dnů před hlavní žďárskou pouť, abychom se vyhnuli ozvěně kolotočů a jarmarku,“ dodal Stanislav Růžička.