SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

Šlapal jsem monotónně či spíše tlačil kolo, tak jak v desítkách předchozích kopců a pořád jsem čekal, že se přede mnou otevře nebe. Dlouho však nebylo nic, jen cesta a lesy, pomalu přecházející v nízký porost. Nakonec jsem tento kopec, jehož jméno ani neznám, zařadil mezi TOP 10 stoupání, které jsem za toho půl roku vystoupal. Záměrně jsem si vybral cestu napříč Jižní Amerikou přes západní pohoří a tak jsem rovinatých cest moc nezažil. Tento poslední kopec byl ale zákeřný v tom, že jsem jej neznal a tak mi dal zabrat hlavně psychicky.

Psychicky náročná je i samotná Kolumbie. Co mě trochu překvapilo, bylo složení obyvatel. Těch pravých, snědých Jihoameričanů tu není tolik, kolik bych čekal. Je tady strašné množství černochů, možná potomků otroků, ale také velké množství imigrantů z Afriky. Vidím je všude kolem sebe, jak makají na třtinových polích a připadám si jak na jihu USA před dvěma stoletími.

Kolumbie je skutečně země, které nechybí adrenalin. Určitě mi zůstane v paměti také ranní budíček, kdy nade mnou stáli dva poldové a říkají: Amigo, máš sbaleno? Můžeme jet? Já jim říkám: Kam pojedeme? A oni na mě vybalili: Trochu se tady kolem v noci střílelo, tak tě raději hodíme deset kiláků za město. V hlavě se mi rozsvítilo červené světlo a v mžiku jsem byl sbalený a seděl v sedle svého kola. Nevím, jak moc zdejší policemani nafukují situace, ale když jsme projížděli městem, tak jsem byl středem pozornosti, jako bych byl bossem místní drogové mafie. Já, na svém nákladem obloženém skládacím kole. Mimochodem konečným cílem mé cesty je Medelin, který je pověstný jako centrum drogových kartelů Kolumbie, ale podle toho, co vidím, se mi zdá, že větší problémy tady mají s přistěhovalci z Afriky, kteří vytváří mezi plantážemi třtinových polí černošská městečka a dělají místním řadu problémů.

Před cílem své cesty zdraví čtenáře Deníku Mira Šlegl.