Na adventní čas má Leoš Šimánek mnoho vzpomínek: „Pocházím z východočeské Chocně a tam, v padesátých letech, nebylo křesťanství moc vítané. Máma byla zarputilá katolička, táta do kostela jako učitel chodit nesměl. Takže jsem do kostela často chodil s maminkou. Na konci listopadu maminka šla do lesa na větvičky. Doma měla korpus z loňska a ten ozdobila větvičkami. Věnec pak se svíčkami pověsila na lustr nad stolem v jídelně. A každou neděli jsme rozsvěceli jednu svíčku. Hodně z toho padalo jehličí, občas kapal vosk na stůl. Spolužáci, kteří k nám přišli, se mě vždycky ptali, proč tam ten věnec se svíčkami máme. Tak jsem jim vysvětloval vše o adventu, ale nějak to nechápali. U sousedů tohle na pochopení tehdy nenarazilo.“

„Když jsem pak utekl z Česka do Německa, tak tam adventní věnce doslova fičely. A v Kanadě, kde jsme rok po svatbě v rámci svatební cesty žili, jsme taky měli adventní věnec. Manželka Lenka tehdy už v létě koupila tlusté svíčky, takže jsme byli na tenhle čas připraveni. V současné době je to tak, že věnec samozřejmě máme, vyrábí ho manželka Lenka, na zahradě máme spousty jehličnanů, takže vždycky najde ty nejlepší větvičky. A v obýváku nám svítí vánoční věnec,“ říká Leoš Šimánek.

Vánoce slaví u Šimánků klasicky, jak byli zvyklí z mládí. Nejedí maso, stromeček zdobí těsně před Štědrým dnem, pan Leoš ho uřízne u domu na zahradě.

„Máme ozdoby ze slámy, které jsou koupené. Kdysi ale v Kanadě Lenka vyráběla ozdoby z tuhé trávy, která rostla kolem jezera, ke máme postavený srub. V dílně lupénkovou pilkou vyřezávala hvězdičky. A kdy jsem v dílně hobloval okna, tak si schovávala hobliny a ty pak využila k výzdobě,“ vysvětluje.

Na Štědrý den jí u Šimánků k obědu hrachovou polévku a bramborové knedlíky zvané chlupáky. K tomu mají omáčku ze sušených hub. Pomalu se připravují na večer, a jakmile se setmí, přichází Ježíšek. Letos u nich bude veselo, přibyl nový člen rodiny.

Místo pohádek promítání o Japonsku

„Já, manželka, tchýně, tchán, dcera Veronika a syn Jakub s přítelkyní Petrou a tříměsíčním vnoučkem Maxem. Já budu poprvé v roli dědečka. A k večeři bude bramborový salát a kapr. Ze zvyků dodržujeme třeba krájení jablek a louskání ořechů. A moc se všichni těšíme na báječné cukroví od manželky Lenky. Vždycky napeče obrovské množství druhů, vloni to bylo skoro dvacet druhů. A letos si budeme prohlížet fotografie syna, který byl pracovně v Japonsku,“ těší se manžel, tatínek a dědeček.

Nakupování dárků však Leoš Šimánek v oblibě nemá. „Nemám rád obchodní domy, supermarkety. Chápu, že se tam sežene všechno, ale volím jiný postup. S manželkou si sedneme, já ji doporučím, co by měla koupit pro všechny, tedy i pro ni. Ona jde a nakoupí to. Myslím, že je to dobrý postup.“

Ze svého cestovatelského života si vzpomíná na jedny opravdu nevšední Vánoce. Nechal se vysadit na západní časti ostrova Nové Guinea od misionářů na jejich nouzové přistávací ploše vysoko v horách. Ušel tam asi dvě stě kilometrů v těžkém horském terénu, odříznutý od světa, kde žili domorodci jako za doby kamenné.

„Ulovili jsme oštěpy divočáka. Oni měli jen kamennou sekeru, kterou ho chtěli porcovat, já vytáhl mačetu a divočáka rozpůlil, nevěřili a obdivovali mě. Pak jsem tu mačetu s nimi vyměnil za sekeru, kterou mám dodnes doma. Divočáka jsme pekli na rozžhavených lávových kamenech, přikrytý byl banánovými listy. To byla žranice, z prasete nic nezůstalo, kosti jsme házeli za sebe psům. Až pak jsem zjistil, že to bylo přesně na Štědrý den. Napadlo mě, že to nemělo s půstem nic společného. Moje velmi katolická maminka se jistě obracela v hrobě,“ dodává cestovatel Leoš Šimánek, který žije ve Rtyni v Podkrkonoší.