Na dohled zámku Jezeří se bagr vysoký jako panelák stále ještě neúnavně zakusuje do země a rve z ní tuny hnědého uhlí. Je jedním z posledních, a i jeho čas je sečtený. Ještě pět let a půjde do šrotu. Stejně jako před ním jeho kolegové, kteří po desítky let přetvářeli Mostecko na měsíční krajinu.

Teď se sem vrací život. Tam, kde kdysi byla výsypka, je nyní kopec pokrytý mladými břízami, drobnými buky a všelijakými křovinami. Kde byla kdysi důlní jáma, leskne se teď Mostecké jezero. Napouštělo se vodou z Ohře šest let a zbývá už jen upravit břehy, aby se sem mohli přijít vykoupat první nedočkavci. Snad příští rok. Turisty ale láká i krajina opodál. Po těžařích tu zbyly hory písku i kopce štěrku, které jsou ideální na zkoušku odvahy. Vydávají se sem majitelé terénních aut, aby zjistili, co jejich miláčci dovedou.

„Jezdím Mosteckem dlouho. Doly se postupně zavíraly, krajina kolem se rekultivuje. Člověk ji sice změnil, ale ona si nyní bere zpět, co jsme jí vzali,“ říká průvodce Martin Bareš, který tu pro turisty pořádá Offroad safari. Sjíždím s ním v teréňáku Suzuki Jimny bývalé výsypky, šplháme do prudkých kopců nebo se proháníme zapadanými bahnitými stezkami, až gejzíry blátivé vody odstřikují.

Moc přírody

Ukazuje mi bývalá opevnění, která odolala i těžařům, nebo připomíná vesnice, které zanikly. Třebušice, Vršany, Růžodol… Těžbě ustoupilo přes sedmdesát obcí, lidé se museli vystěhovat, někteří během života i třikrát.

Ale i přesto na mě nepadá smutek, rekultivace krajině pomáhají. Je až neuvěřitelné, jak mocná je síla přírody. V průzračných jezírkách se objevují žáby i čolci, v přírodě hnízdí vzácní ptáci, rostou tu vzácné rostliny.

Výhodou také je, že se tu zatím nedá stavět. „Možná za sto let,“ máchne rukou Martin Bareš, „nově vytvořená krajina je na nějakou zástavbu ještě příliš nestabilní. A to je její štěstí, protože lidé ji mohou znovuobjevovat.“ Mostecko, kdysi symbol znečištění, se tak nadechuje do nové epochy.

Symbol, který odolal

Jeho zdi jako první na světě slyšely Beethovena, jak hraje svou Eroiku, Casanova ve zdejších ložnicích sváděl komorné a bratr Charlese de Gaulla tu během své internace za 2. světové války a vzpomínal na svou vlast.

Zámek Jezeří už dávno neměl existovat. V jeho konec doufali hlavně komunisté, kteří si brousili zuby na hnědé uhlí, které leží v zemi pod ním. Nyní tu stojí na okraji jámy, která ho měla pohltit, a hrdě hledí do krajiny. Odolal a nyní otvírá své brány návštěvníkům. Přijeďte.