Kdy a kde jste viděl první gorilu?
Už dávno, jako malý kluk v zoologické zahradě. Buď v Praze, nebo ve Dvoře Králové. Tam jsou ale jen nížinné gorily. Ty horské jsou k vidění jen na jediném území na světě, a to ve dvou národních parcích na hranici tří států Ugandy, Rwandy a Konga. Vidět a samozřejmě fotografovat je, mě ohromně lákalo.

Jak jste prožíval setkání s gorilami ve volné přírodě?
Je to něco nepopsatelného. Nejdřív jsme čekali, jestli je vůbec stopaři najdou. Objevili je asi po hodině a půl. To čekání v nejistotě bylo opravdu hodně dlouhé. Přeci jen to jsou zvířata ve volné přírodě a nikde není dané, že je průvodci vystopují a my je opravdu uvidíme. Potom jsme asi hodinu a půl šli, plni očekávání, celá naše jedenáctičlenná výprava osmi turistů a třech ozbrojených strážců na místo, kde měla gorilí rodinka být. Průvodci nám prosekávali cestu houštím. Úžasnou odměnou pak bylo, když se konečně objevily.


Prý to bylo jak v dobrodružném románu…
Najednou jeden ze strážců ztichl, šeptl, abychom se taky zklidnili a ukázal do křoví se slovy: „Tady jsou!“ Odhrnul list a tam byla gorilí máma s mládětem. Tak tři, čtyři metry ode mě. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, jestli se jen dívat, nebo hned fotit. Byl to hodně zvláštní, neskutečný pocit.

Fotografické výpravy Miloše ŠálkaKuba, Srí Lanka, Kambodža, Hong Kong, Kostarika, Helgoland a Dune, Indie, brazilské Rio de Janeiro, Filipíny, Izrael, Tanzánie a Zanzibar, Omán, Panama, Vietnam, Uganda.

Gorilám to nevadilo?
Kupodivu ne. Vůbec jsme jí nevadili, v klidu pojídala zelené listy a pochvíli se na nás jen podívala, podrbala se za uchem, zvedla se a šla i se spícím malým v náručí za zbytkem rodinky.

Čekal jste takovou reakci?
Věděl jsem, že jsou na lidi zvyklé, tu reakci jsem očekával, ale že bude až tak hodně klidná, to jsem nepředpokládal.

Jaké je gorila zvíře?
Krásné, zajímavé. Vlastně člověk kouká na zvíře, které je po šimpanzích nejbližší příbuzný člověka. Má 98 až 99% procent stejné DNA jako člověk. Už jsem gorily fotil v zoologických zahradách, ale většinou přes sklo, a to prostě není ono. Setkání přímo na živo, bez skla, bez plotu, tváří v tvář, je neskutečný zážitek.


Díval jste se gorile do očí?
Přímému očnímu kontaktu dle jsme se porad průvodců před výpravou radši vyhýbali. Hlavně se nedívat do očí hlavnímu samci, vůdci rodiny, takzvanému silverbackovi (má stříbrné chlupy na zádech), mohl by to brát totiž jako výzvu k souboji. Já se stejně většinu času koukal na gorily přes hledáček fotoaparátu, takže do očí jsem se koukal jen přes objektiv.

Na jednom snímku to vypadá, že se gorila kouká přímo na vás. Jak takový záběr vznikal?
Dvě gorilátka se před náma zřejmě předávěla na kmenu, asi taková ta pranice z legrace. Jedno se pak skutálelo dolů, jen se oklepalo a hned zase lezlo nahoru, druhé zůstalo na kmeni a zabušilo si pěstmi na prsa, jako že vyhrálo a dívalo se tak nějak na nás. Já fotil a fotil a pak, když jsem se díval na snímky, tak to mi to přišlo, jako že se směje, jak ukázalo zuby. I výraz v očích je takový šibalský, úsměvný, jako malý uličník. Nikde jsem to předním neviděl, podle mě je to neskutečná emoce. Na všech fotkách, co jsem kde viděl, se gorily tváří víceméně stejně neutrálně. Tady je to něco jiného.

Když se dnes díváte na fotky goril, máte v sobě stejné pocity, jako když jste se s nimi setkal osobně?
Rozhodně ne, to se nedá srovnávat. Fotka, to už prostě není úplně ono. Jasně, jsou to vydařené snímky, lidé na výstavě je obdivují, říkají, že jsou krásné. Ale být přímo tam, v jejich domovině, v horské přírodě a potkat se s nimi napřímo, to je jiný pocit a fotka to zprostředkuje jen částečně.


V Ugandě jste fotil i tamní obyvatele. Co je zábavnější: pořizovat portréty domorodců nebo goril?
K většině zvířat v divoké přírodě se málokdy člověk dostane tak blízko. Zvířeti je ale úplně jedno, že ho fotím, pokud dovolí čas, tak většinou čekám na okamžik, který ani nemusí přijít. Při focení lidí mám rád kontakt, aby o mně spíše věděli, snažím se vždy nějak zapůsobit. Ne vždy to ovšem jde, tak fotím i nějaké momentky. Hodně záleží na zemi. V Ugandě to bylo tak napůl. Jsou ale i státy, kde se lidé před objektiv staví sami, to se to pak fotí. Když se lidé rádi fotí, je to pro mě zábavnější.

Proč je v názvu expozice napsáno „nejen po stopách goril“?
Aby návštěvníci dopředu věděli, že tam budou fotky goril, ale i další zajímavosti z Ugandy. Výprava nebyla zaměřená pouze na fotografování goril, byl to jen jeden z hlavních cílů. Někdo při takové cestě fotí jen zvířata, ale já fotím všechno, pořizuju vlastně reportáž z dané země, abych měl různorodé fotky a pak i tady lidem co nejvíce přiblížil, jak to vypadá jinde. Hlavní cíl se ale naplnil, tak jsem spokojený a plný nezapomenutelných zážitků.

Každý rok cestujete někam do zahraničí na výpravu, někdy i dvě. Kam se chystáte příště?
Zatím plánuju jednu, tu delší, hned začátkem roku v první polovině ledna. Vypadá to pro změnu na Střední Ameriku. Chtěl bych vidět mayské pyramidy, takže Guatemala. Těch cílů je ještě celá řada, vždy také záleží na situaci v dané zemi. Politické, bezpečnostní, výkyvy počasí, epidemie nemocí, a podobně, kdy právě na začátek letošního roku byly zajímavé nabídky na letenky na Madagaskar, ale objevila se tam epidemie moru, tak jsem to zavrhnul a nakonec se letělo do Ugandy. Tak uvidím, už to začíná být aktuální, kam to zase bude.