Liščí vesnice Zaō Fox a ostrov koček Taširodžima. To jsou dvě hlavní mezinárodní atrakce prefektury Mijagi, které za svou světovou slávu nevděčí ani tak lidem, jako spíš zvířatům. Zaō Fox je totiž domovem více než stovky lišek šesti různých druhů a kočičí ostrov zase obývá zhruba šest stovek koček, které zde až šestkrát převyšují počet lidských obyvatel. Zvířata jsou přitom k návštěvníkům docela vstřícná. A pro Japonce představují symbol štěstí.

Kde lišky dávají dobrou noc

Vesnice Zaō Fox se nachází na úpatí sopečné hory Zaō, představující typickou ukázku japonských vulkanických pohoří. Celá oblast je mezi japonskými i mezinárodními turisty velmi populární zejména na podzim, kdy se vybarvuje listí stromů a keřů. Podzimní období barevných listů je totiž v Japonsku významnou událostí obdobně jako kvetoucí sakury na jaře. Nejsou to však jen rostliny nebo kráterová jezera, co k sopce Zaō přitahuje pozornost.

Tetiaroa - malebné pobřeží lemují bělostné pláže s palmovými háji.
Rajský azyl pro vyvolené: Na ostrově hvězd nehrozí štípance a život řídí Avatar

Jedním z velkých lákadel je i zmíněná liščí vesnice Zaō Fox, představující vstupní bránu do rezervace, v níž se volně a neomezeně potuluje víc než stovka lišek. V rezervaci je možné pohybovat se po vyznačených cestách a pozorovat zvířata, která jsou zvyklá na lidskou přítomnost a nenuceně i zvědavě návštěvníky pozorují. Tu a tam si také zdřímnou nebo se poperou mezi sebou. Součástí rezervace je i krmná stanice s vyvýšenou plošinou, odkud mohou návštěvníci házet přidělené jídlo liškám shromážděným dole.

Před vstupem do rezervace obdrží návštěvníci bezpečnostní přednášku v japonštině a zobrazí obrázky ilustrující, co dělat. Tento návod se nachází také na internetu na webových stránkách rezervace.

Kočičí ostrov

Ještě známější než liščí rezervace je však kočičí ostrov Taširodžima, ležící u pobřeží Išinomaki. Kočky jsou tu doma už od dob pozdního japonského období Edo, tedy zhruba od poloviny 18. do poloviny 19. století (celé období Edo je ohraničeno lety 1603 a 1867). První obyvatelé ostrova si s sebou vzali kočky jako ochránce proti škůdcům a využívali je pro lov myší a krys, což mělo i hospodářský význam - chránili tím totiž populaci vzácného bource morušového, jehož housenky produkují kokony surového hedvábí, které asijské kultury včetně Japonců využívaly k výrobě ceněných tkanin.

Ale přestože dnes už chov bource morušového na ostrově neexistuje, kočkám se tady daří pořád. Je to proto, že někdejší tkalce vystřídali rybáři (veškerou soudobou lidskou populaci na ostrově představují rybářské rodiny), kteří měli kočky vždy za posvátná zvířata, přinášející štěstí a bohaté úlovky. Proto se i dnes rybářské rodiny o zdejší divoké kočky dobře starají a věří, že se jim tato péče vrátí. Díky tomu si kočky i nadále žijí na ostrově jako "v bavlnce" - a jejich počet vzrostl tak, že vysoce překročil počet lidí.

Zvíře ví, co vás trápí.
Lidem s kočkami hrozí méně infarktů, majitelům psů se snižuje riziko demence

Zatímco lidská populace klesla během posledních padesáti let z tisícovky stálých obyvatel na méně než sto, množství koček vykazovalo přesně opačnou tendenci a v současnosti jich zde žije více než 600. I proto je ostrov víc než pod svým skutečným jménem znám pod přezdívkami "Kočičí ostrov" (Neko-jima) nebo "Kočičí ráj" (Neko no Rakuen). 

Kočky se podobně jako lišky pod sopkou Zaō staly velkým turistickým lákadlem. Cestovatelé toužící se pomazlit s kočkami přijíždějí z pevniny trajektem, na který už v přístavu čeká první "kočičí delegace". Některé kočky jsou k lidem přítulné, jiné si drží odstup a pozorují lidské hemžení raději zdálky, připravené k útěku. Po celém ostrově se pohybují volně a samy si tak volí místa, kde budou trávit čas, ale protože je jich tolik, není možné se s nimi nesetkávat.

Nepřehlédl je ani film

Velkou oblibu koček v Japonsku samozřejmě nepřehlédl ani japonský film, kde filmy o kočkách a jejich lidských společnících představují specifický samostatný subžánr "hřejivých lidských komedií". Zatím poslední ukázkou tohoto žánru je film Kočičí ostrov podle scénáře Micuakiho Iwaga,  který je adaptací kresleného komiksu. Film vypráví příběh sedmdesátiletého vysloužilého učitele základní školy, který ovdověl a nyní žije sám se svou kočkou Tama v malé přístavní vesnici na ostrově, představujícím jakýsi kočičí ráj (inspirace ostrovem Taširodžima je dost nepřehlédnutelná). 

Turecká angorská kočka
Lepší prostředí pro zaměstnance. Přichází nová móda psů a koček na pracovišti

Film se pak odvíjí jako klasické rodinné melodrama, zahrnující pozdní milostné vzplanutí, vztah otce s dospělým synem, který by ho měl rád u sebe v Tokiu, i nečekanou smrt - to vše ale konfrontuje i s kočičím pohledem učitelovy souputnice, jež divákům neustále připomíná, že k báječnému životu stačí si jen tak vyjít, protáhnout se na sluníčku - a příležitostně ukrást rybu nic netušícímu rybáři.

Film si získal v Japonsku velkou pozornost, svědčící o tom, že úcta ke kočkám není v této zemi žádný historický anachronismus.