Všude, kde to jen jde, jsou zaparkovaná auta, lidé přicházejí z obou stran. Mladí, staří i děti. Přicházíme k bráně, kde prohlídka vodního díla začíná. Tvoří se fronta. Přicházejí další a další lidé. Zhruba po čtvrt hodince čekání přichází jeden ze zaměstnanců a otevírá bránu s tím, že máme sejít po schodech až úplně dolů. Sotva bránu zavře, přicházejí další lidé a čekají, až je s nadcházející skupinou pustí.

Jsme dole. Kocháme se výhledem na hráz. Obloha se pomalu protrhává, začíná svítit slunce. Netrpělivě čekáme, až se otevřou modré plechové dveře a pustí nás dovnitř. Do míst, kam se běžně nedostaneme. Po pár minutách přichází průvodce, řekne pár slov a pustí nás. Chladný a vlhký vzduch, voda kapající ze stropu a plíseň na stěnách dávají jasně znát, že jsme ve vodárenském objektu. Procházíme dlouhými štolami. Prostory jsou stísněné, určitě nic pro klaustrofobiky. Je slyšet zvuk turbín, které později i vidíme.

Vycházíme ven. Jsme na druhé straně přehrady. Po stranách jsou sádky a kádě s rybami. Někteří si ryby na místě kupují. „Já už jsem tady byla jednou. Z dcerou a partnerem jsem tady ale poprvé a líbí se nám tady,“ řekla Petra Víchová z Opavy.

Už počtvrté pak nahlédla do útrob přehrady Kateřina Otlíková z Chuchelné. „Dva roky zpátky to ale bylo lepší, byl u toho i odborný výklad, který dnes trochu chybí. Bylo to zajímavější. Po zimě je to ale super rozptýlení, tak přijdeme i příští rok,“ zmínila.

Své nadšení pak neskrýval Tomáš Grygarčík z Malých Hoštic. „Strašně se mi tady líbí, jsem tady už asi počtvrté. Zkusit bych chtěl i nějakou přehradu v Beskydech,“ uvedl.

Podobná slova pak zazněla také z úst Richarda Wernera z Oldřišova. „Výborné to tady je, jsem tady podruhé a určitě tady zavítám i příští rok,“ podotkl.