Dnes o bunkr pečuje nadšenec Jan Málek, který tu zřídil malé muzeum československého opevnění.

OBNOVENÝ ŘOPÍK

„Náš bunkr patřil do linie, označené O3. Vedla mezi Střekovem a Malým Březnem. Navazovala na opevnění u Větruše. Bohužel, vybavení bylo minimální až na zbraně, které sem armáda dodala při mobilizaci," vysvětluje Jan Málek.

K vidění tu jsou zbraně, kompletní periskop, originální pancéřové dvěře, vstupní mříže, lapače kouře a nábojnic, funkční polní telefony, originální mapu Sudet z roku 1935 a další.

Tento konkrétní řopík dobetonovali 13. září 1938. Osádku tvořilo sedm vojáků. „Téměř zní neuvěřitelně, že se sedm mužů tísnilo na osmi metrech čtverečních, včetně zbraní, zásob a vybavení. Mimo toho prostor z těch 8 metrů zabíral i ruční ventilátor a dovnitř zasunuté periskopy," líčí Málek.

Obrana republiky nejprve počítala s výstavbou těžkého opevnění severní hranice od řeky Labe po Odru už od roku 1935. Plány se ovšem změnily celkem třikrát. I s ohledem na jejich obrovskou nákladnost a nutnost budovat na etapy, dnes bychom nejspíše slangově řekli „salámovou metodou".

Karel Husárek, který opevňovací práce vedl, nakonec prosadil, aby začala výstavba dvousledových lehkých objektů vz. 36 a 37. Ty měly být posíleny těžkým opevněním na nejohroženějších místech hranice. Hotovo ovšem mělo být až roku 1946. Tak například na Ústecku výstavba „řopíků" začala až v srpnu 1938.

PŘÍKLAD USTECKO

Potíže s výstavou lze ostatně ilustrovat právě situací na Ústecku. Ředitelství opevňovacích prací tu původně (ŘOP) začalo budovat nesouvislou linii ve směru od Větruše na Trmice, Koštov, Nové Stadice, Brozánky, Rtyni nad Bílinou a dál na Hostomice a Bílinu. Vzniknout tu původně mělo čtyřicet lehkých bunkrů vz. 36.

Na XI. stavební úsek Trmice stát zadal výstavbu 8. srpna 1936. Jenže už na konci téhož roku se ukázalo, že původní bunkry vz. 36 nejsou vyhovující a vyvstala potřeba je doplnit novým typem vz. 37. Jenže ŘOP muselo stavební kapacity přesunout na jižní Moravu.

Samotná stavba linie na ústecku tak začala až 6. srpna 1938. Až do mobilizace v září vzniklo jednadvacet objektů vz. 37 v prvním sledu a sedm ve sledu druhém, což představuje zhruba 75 procent plánu. Republice rychle docházel čas.

Ilustrovat to lze opět událostmi na Ústecku. Už při prvomájových demonstracích téhož roku totiž bylo jasné, kdo má v Sudetech navrch. Ústečtí antifašisté na dopolední demonstraci, podporující obranu republiky, dokázali svolat dvacet tisíc účastníků. Odpoledne však tomtéž místě řečnil Konrad Henlein k sedmdesáti tisícům nacistů.

NA PAMÁTKU

Předtím ovšem hovořil k padesáti tisícům nacistů v Jablonci, sedmdesáti tisícům v Liberci, padesáti tisícům v Děčíně. Z Ústí to ještě stihl na další sedmdesátitisícové shromáždění v Teplicích a večer končil při pochodňovém průvodu Žatcem za účasti čtyřiceti tisíc svých stoupenců.

Od 14. září začaly bojůvky Freikorpsu pronikat přes hranice. Přepadaly pošty a železniční úřady, četnické stanice, terorizovaly antifašisty a Čechy. Do 24. září zorganizoval Freikorps zhruba tři stovky útoků, při nichž zemřelo sedmadvacet lidí.

Právě na památku těchto hrdinů, kteří neváhali položit za svou vlast život a technickému umu předválečných stavařů udržují manželé Málkovi svůj řopík. Samozřejmě i proto, že se zajímají o vojenskou historii své země. „Plánujeme leccos nového, vše záleží na čase a prostředcích, které máme k dispozici," dodávají.