V dnešním uspěchaném světě se rozhodl Ladislav Zibura vyrazit do protisměru. Chodí zásadně pěšky a navíc většinou tam, kam by běžného turistu nikdy nenapadlo zamířit. Ojedinělou ukázkou jeho cestovatelské filozofie byla cesta skrze Nepál a Čínu, kterou podnikl letos a nyní o ní vypraví na svých proslulých cestovatelských besedách.

Světovou premiéru cestovatelské přednášky o této cestě, nazvanou Pěšky mezi buddhisty a komunisty, v úterý večer viděla Polná na Jihlavsku. Včera si ji pak mohli poslechnout lidé v Uherském Hradišti a v příštích týdnech s ní Ladislav Zibura objede desítky dalších míst v Česku. A publikum bude odcházet určitě podobně nadšené jako v Polné.

Zibura svými přednáškami bourá představu o nudných cestovatelských besedách. Popravdě řečeno, pokud si chcete udělat představu o Nepálu či Číně, uspokojí vás určitě lépe nějaký cestopisný film než Ziburova show. Chcete-li ovšem vědět, jak se v daných zemích žije a především, jak byste je při své cestě viděli vy, budete naopak nadšeni.

MEZI HINDUISTY ZA BUDDHISTY

V podobném duchu se neslo i vyprávění o Číně a Nepálu. Tedy neuvidíte jedinou fotku Everestu a ani turisticky proslulou čínskou tarakotovou armádu.

Abychom Ziburovi neubližovali on za tarakotovou armádou vyrazil, ale nakonec v duchu svého putování skončil někde úplně jinde. Jeho příběhu to ovšem nijak neubližuje, nevypráví totiž o horách Nepálu a památkách Číny. Cesta Nepálem vedla jeho neturistickými oblastmi. Nejprve na sever do Himaláje a pak zpět na jih k indickým hranicím. „Většina lidí si myslí, že Nepál jsou vysoké hory, ale to jen část této země. Střed tvoří vrchovina a jih nížiny," je aspoň na okamžik Zibura popisný. Když pak ukáže plochou nepálskou krajinu, naváže vtipnou sentencí o Nizozemsku. Jinak však neprovádí krajinou, ale zajímají ho především lidé. A k těm máte při pěším putování nejblíže.

Z malých příběhů a zastávek tak sestavuje svou cestu. Dokáže obrázky z uprášených kilometrů pěšího putování nejen vybrat, ale především k nim připojit vypointované příběhy. A umí své vyprávění vést napříč realitou. Tedy, jak sám přizná, většina Nepálců jsou ve skutečnosti hinduisté, ale on nakonec dorazí do chrámového komplexu na jihu Nepálu, jakéhosi buddhistického Jeruzaléma.

O tom, jak dokonale necestovatelské je jeho vyprávění, svědčí snad nejlépe, že se ani nedozvíte, jakým nejvyšším sedlem v Himalájích prošel. Není to ovšem důležité, neboť přes Thorong La procházejí ročně desítky tisíc trekařů, a pokud vás to jen trochu zajímá, najdete hromady článků o tomto treku v časopisech i na internetu.

ZAJÍMAJÍ HO LIDÉ A AŽ POTOM KYTKY

Zibura je prostě zcela jiný cestovatel než ti, kteří pořádají desítky běžných cestopisných promítání. Ti vám sice dokáží pojmenovat všechny kytky i vrcholy hor, ale nedozvíte se, jak se domluvíte s Nepálci, když nevládnete jejich rodnou řečí a oni nemluví anglicky. Zibura i z této situace dokáže vytěžit zajímavé postřehy a ukáže, že k cestování vůbec nepotřebujete moc peněz. „Přijel jsem do Nepálu a zjistil jsem, že mi nefunguje rooming a bankovní karta," otevírá peripetie, které mu nakonec usnadnily život. Dokázal uhádat takovou cenu hotelu, že ho obdivovali i tradičně spořiví izraelští turisté. „Spím tam, kde nespí ostatní turisté," fabuluje Zibura. Vybírá si noclehy bez wifi. i když počítač ho doprovází celou cestu. „Připojení mi dává určitý pocit bezpečí," vysvětluje.

Po Nepálu vyrazil mladý chodec na 800 kilometrovou cestu mezi čínskými městy Chengdu a Sian. Tedy oblastmi, kde má mnohem menší šanci potkat turistu než v Nepálu. Stává se hostem desítek Číňanů, kteří jej krmi i opíjejí, a poznává jejich každodenní život. Samozřejmě neujde pozornosti bedlivé čínské policie, která ho odveze ze zakázané oblasti, a tím prodlouží jeho putování.

To vše se děje za pomoci úžasných anglicko-čínských překladačů, které dokáží vyrábět přímo úžasné slovní zápletky. Jak s úsměvem zmiňují cestovatelé, pokud něco může rozpoutat třetí světovou válku, jsou to právě ony „dokonalé" internetové překladače.

KONEC NA KOKOŘÍNĚ

A celý příběh končí velmi stylově na Kokoříně úvahou nad tím, v jak příjemné a úžasné zemi žijeme.

Zibura má úžasný dar zaujmout posluchače a jeho projev mi v mnohém připomněl skvělého horolezce a pábitele Mirka Šmída z Police nad Metují. Šmídovo vyprávění nebylo pouze o horách, ale především o životě v nich. Ani Šmídovi vždy nezáleželo na tom, zda se jeho příběhy na sto procent odehrály tak, jak večer na přednášce zazněly. Kouzlo vyprávění a nadšené oči, především posluchaček, byly pro něj přednější.

Ono to nakonec funguje i na ty, kteří na podobné přednášky chodí především kvůli lásce k dalekým zemím. I když v životě vyslechnete desítky přednášek, nakonec vám v paměti zůstanou jen takoví lidé jako Šmíd či Zibura.