„Momentálně jsem v nepoutnickém režimu, takže se přesouvám jako většina obyvatel. Ovšem jen hromadnými dopravními prostředky. Auto nemám," říká člověk, který za dva a půl roku dokázal pěšky ujít šestnáct tisíc kilometrů.

Jak se to stalo, že jste začal podnikat své pěší poutě?

V roce 2009 jsem se vydal na dovolenou na Krétu s úmyslem přejít ji pěšky. Ani jsem nesháněl nikoho do party, chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je, udělat něco sám za sebe. To ale ještě nebyla pouť, dozvěděl jsem se, že tam končí jedna z evropských dálkových trekových tras, která má celkem deset tisíc kilometrů. Fascinovalo mě, že Evropou vede tak dlouhá cesta pro pěší. Tam jsem také potkal lidi, kteří mi řekli o Svatojakubské cestě, síti poutních cest, které vedou ke katedrále ve španělském Santiagu de Compostela.

Doma jsem sedl k internetu a zjistil všechno o tomto křesťanském poutním místě, kde se lidé scházejí už dvanáct set let. Většinou chodili pěšky a vycházeli z domova. Asi za půl roku jsem za sebou zavřel vrátka ve Dvoře Králové a vyrazil do Santiaga také pěšky.

Dočetl jsem se, že jste v té době prožíval osobní krizi, vyhoření v práci. Nepodpořilo to také vaše rozhodnutí odejít někam hodně daleko?

Určitě ano. Byl jsem ajťák, který denně dvanáct hodin seděl u počítače, zbytek času trávil rekonstrukcí domu a také jsem se rozešel s manželkou.

Když jsem o vás poprvé slyšel, vybavil se mi Forrest Gump. Neinspiroval jste se i u něj?

Když jsem se jednoho rána roku 2009 probudil a najednou cítil, že mám vyrazit, určitě jsem si na něj nevzpomněl. Ale hodně lidí mi řeklo, že jsem jako Forrest Gump. A je to hodně podobný příběh. On také někam doběhl a pak si řekl, že poběží ještě dál. Já jsem sice šel, ale také jsem si to stále prodlužoval.

Co vás při poutích žene dál?

Poprvé mě hnalo to rozhodnutí, které jsem udělal, a sice že dojdu do Santiaga, že to dokážu. Byla v tom ješitnost, touha, vzrušení z toho nepředstavitelného. V průběhu cesty jsem zjistil, že to jde. Všechno jsem nechal za zády a Santiago se pro mě stalo takovým záchytným bodem. Cítil jsem, že bych zklamal sebe i okolí, kdybych se zastavil a vrátil zpátky třeba jenom kvůli tomu, že jsem unavený, zmoklý nebo promrzlý. Za těch sedm měsíců cesty jsem ani jednou nezapochyboval o tom, jestli mám pokračovat dál. Upřímně řečeno, pro mě to také byla otázka života a smrti. Po tom, čím jsem si prošel, jsem měl myšlenky na ukončení života. Bylo pro mě nepředstavitelné vrátit se zpátky k tomu starému způsobu života.

Chodíte vždycky sám?

Zpočátku jsem samozřejmě nahazoval udičky, společnost jsem vítal, ale nikdo se nepřidal.(smích)Po cestě občas potkáte lidi, kteří jdou chvíli s vámi. Ale když už jsem šel sám sedmnáct měsíců, potkal jsem jednu dívku ze Švýcarska, která se ke mně přidala.

Stalo se to právě včas, protože už jsem byl z té samoty docela otrávený. Strávili jsme spolu na cestě čtyři měsíce. Bylo to náročné a nemám na to zrovna nejlepší vzpomínky. Byli jsme vyčerpaní fyzicky i psychicky. Dokonce jsme se na čtrnáct dní rozešli a pak se zase sešli. Původní plán byl dojít spolu až do Jeruzaléma, ale v Albánii jsem to ukončil a šel dál zase sám. Nedokázali jsme se dohodnout.

Ze sbírky P. Hirsche Sedmpany:
Invictus
Na rozsypané hladině
s přílivem ptačích snů
tančím v (s)myšlenkách
o neporazitelnosti vlastních bojů.

Za nocí temnějších
než tma samotná je
pod peřinou ohlodaných dnů
se ptám do ticha dálničních cest
Jsi?

S pravidelností srdečního tepu
kdy krev nese poselství
v žilách, co ukrývají svět
bez ozvěny vlastních kroků
slýchávám Tady a Teď.

Nebetyčně, v cele vlastních vin
do korun ohlodaných jmenovců
Na pranýři bezpráví
Jsem pánem svého osudu
Jsem lodivodem duše své

Z Čech do Santiaga de Compostela a odtud do Jeruzaléma jste ušel šestnáct tisíc kilometrů za dva a půl roku. Jaká byla nejdelší přestávka na této trati?

Deset tisíc kilometrů jsem šel sedmnáct měsíců, obešel jsem celý Pyrenejský poloostrov a v Janově cestu přerušil. Čtyři měsíce jsem strávil ve Švýcarsku, kde jsem poznal Florine. Spolu jsme z Janova vyrazili do Říma a pak přes Albánii, Makedonii, Řecko, Turecko a Kypr do Izraele. To bylo dalších šest tisíc kilometrů a trvalo to deset měsíců. Kromě těch čtyř měsíců strávených ve Švýcarsku jsem měl nejdelší čas na odpočinek asi týden.

Jak odpočívá poutník?

Většinou sedí u počítače a vyřizuje korespondenci, připravuje se na další cestu, shání mapy. Protože se snažím vyhýbat silnicím a chodím přírodou, hodně času věnuji hledání poutních stezek.

Co všechno kromě laptopu nosíte s sebou, bez čeho se neobejdete?

Batoh o objemu 60 litrů, těžký asi 20 kilo, něco málo oblečení, spacák, pončo proti dešti, ze kterého se dá udělat i přístřešek, vařič, abych ušetřil za jídlo, rendlík, potraviny asi na pět dní – tolik trvaly ty nejdelší přechody přes hory, kde nic neseženete –, vak na vodu, zubní kartáček, pastu, ručník a nějaké drobnosti.

Kolik kilometrů vydrží boty, než se úplně rozpadnou?

Ty první pohorky se mnou došly až na Gibraltar, to je šest a půl tisíce kilometrů, jedenáct měsíců nepřetržitého používání. Pak jsem po cestě dokupoval nové.

Kde jste přespával?

Pod širákem. Když bylo ošklivo, tak jsem hledal nějaký přístřešek. Spal jsem na autobusových zastávkách, v rozpadlých domech, kostelech, kapličkách. Pak se začalo stávat, že mě úplně cizí lidi pozvali k sobě domů. Hodně takových zážitků mám z Francie. V Turecku jsem často spával v mešitách, kde mě bez problémů přijali.

Co jíte na cestách?

Ke snídani ovesné vločky s medem, což je vydatné a levné jídlo. Přes den jsem jedl studenou kuchyni – chleba, bagety, sýry, ovoce, co nejvíc zeleniny a samozřejmě jsem měl vždycky s sebou čokoládu, kvůli energii. Večer jsem většinou něco rychlého uvařil. V Evropě to bylo v pohodě, tady koupíte různá dehydrovaná jídla, do kterých jsem zamíchal čerstvou zeleninu nebo osmažil cibulku. Často jsem jedl těstoviny, kuskus, různé zahuštěné polévky a tak pořád dokola. V italských vesnicích, v Řecku nebo Turecku si na malá balení moc nepotrpí, tam všechno prodávají po kilech. Byl jsem zhýčkaný a nechtělo se mi jíst čtyři dny po sobě jen rýži, ale vždycky jsem to nějak vyřešil. Ovšem třeba v Turecku už jsem vůbec nemusel vařit, protože tam je pro lidi ostuda, když vás nepohostí. Pořád mě někdo někam zval, až jsem měl problém ujít za den to, co jsem si naplánoval.

Jak je to s hygienou na cestách?

Chcete čtenáře vyděsit?(smích)Nejdelší doba bez sprchy v létě byla asi šest týdnů, ale to jsem se občas umyl v řece. Zimní rekord je z Portugalska, kde jsem šel měsíc bez sprchy. Nebylo kde se umýt a pak už mě ani nikdo nezval.(smích)Trošku se mi vyhýbali. Zachránil mě dětský pudr, který jsem si dával na odřeniny hlavně na bocích a na tříslech. Pak jsem došel do jedné vesnice, kde byly veřejné toalety se sprchou s teplou vodou. Rochnil jsem se tam snad dvě hodiny.

Čeho se nejčastěji týkají příjemné zážitky, které jste na cestách zažil?

Setkávání s lidmi, s pohostinností a dobrotou. Faktu, že se zajímají o neznámého člověka, uvěří mu a podají mu pomocnou ruku.

A ty nepříjemné?

Ty se týkají vlastní blbosti. Toho, že si ustelete na pláži a za přílivu vám do spacáku vběhne Atlantik. A pak třeba toho, že si vás v Turecku spletou s teroristou. Devítičlenné policejní komando se samopaly mě ve dvě hodiny ráno vyvleklo z chalupy, kam ho zavolala ta rodina, která mě předtím pohostila. Mysleli si, že jsem terorista. V Turecku na mě volali policii asi čtyřikrát, dokonce kněz, když jsem chtěl přespat v kostele. Zkontrolovali mi pas, zjistili, že jsem v zemi legálně, a pak bylo všechno v pohodě. Lidé jsou tam nedůvěřiví. Na druhou stranu ale srdeční a pohostinní.

Co na vaše poutě říkají vaši nejbližší?

Když jsem to poprvé oznámil mámě, řekla mi, ať neblázním, někam si na týden zaletím, a hlavně ať jsem normální. Teta mi sdělila, že za prvním kopcem mě přepadnou, okradou, zabijou a po čtvrtinách pošlou domů… Měli o mě strach. Postupně mě ale máma začala podporovat a přijala mě takového, jaký jsem. Naši mě podpořili i v posledním roce a půl, kdy pro mě bylo těžké se začlenit zpět do společnosti.

Petr HirschČím se teď živíte? Vrátil jste se k profesi počítačového konzultanta?

Částečně ano, ale většinu času trávím sdílením zážitků z cest, připravil jsem promítání a jezdím po besedách. Už mám za sebou asi padesát přednášek po celé republice.

Kdo na ně chodí?

Věkové rozmezí je od páté třídy základní školy až po domov důchodců. A je krásné, že každá věková skupina si v mém příběhu najde něco svého. Není to totiž jen o cestování a poznávání cizích zemí, ale i o mých pohnutkách a vnitřním životě na cestách. Setkávám se s lidmi, kteří se zajímají o cestování, nebo i s těmi, co se jen přišli podívat na toho blázna, který to ušel. Zatím převažují pozitivní reakce. Dělám to proto, abych lidi vytrhl z té všednodennosti.

V červnu vyrážíte na pouť ze Dvora Králové nad Labem do Berlína, Kodaně a přes Oslo do Trondheimu. Proč?

Už po cestě do Jeruzaléma jsem přemýšlel, co dál, a došel jsem k tomu, že se chci živit něčím, co bude spojeno s chůzí. Myslel jsem třeba na službu doprovázených poutí, což už mimochodem také funguje. Nakonec jsem se rozhodl pro pěší cestu kolem světa.

Nechci ji ale ujít najednou, nechci se sbalit na deset let a opustit rodinu, takže půjdu na etapy. Dal jsem si závazek, že bych tou trasou rád pospojoval co nejvíc hlavních měst jednotlivých států celého světa. Půjdu směrem na východ, ale první dva tři roky bych rád věnoval Evropě.

Putování chcete zasvětit míru. Myslíte, že to bude fungovat?

Věřím, že ano. Na sobě jsem si vyzkoušel, že chůze přináší vnitřní mír a klid. S tím chci jít k lidem, ukazovat jim, co dělám, hovořit o tom s nimi na besedách, a navíc bych na co nejvíce míst rád symbolicky zasadil strom míru.

Svět se přece formuje tím, o čem se mluví. Když se mluví jen o válkách, lidi myslí na válku. Rád bych přispěl k tomu, aby se přemýšlelo o něčem jiném.

Setkání s Poutníkem
- 21. 6. 2014 od 14.00 hodin pěší pouť ze Žlutic do Skoků (Mariánské poutní místo), kostel Navštívení Panny Marie, prohlídka kostela, promítání, zasazení stromu míru (www.skoky.eu)
- www.pout.eu Na této webové adrese naleznete aktualizovaný kalendář akcí.

Filip Lukeš