Příběh první: Hodnotná příroda není jen Šumava

Někoho může překvapit, že mezi nejhodnotnější části české přírody patří i místa silně ovlivněná lidskou činností. Ať už je to lužní les na soutoku Moravy a Dyje s jeho majestátními duby a orly královskými, pražský Petřín se vzácnými brouky, kteří obývají zdejší staré stromy, nebo bývalé vojenské prostory. Tanky jsou svými pojezdy schopny vytvořit mnoho mikrostanovišť pro širokou škálu druhů, například listonohy. Jsou to v podstatě živoucí fosilie a existovali zde již před 200 miliony lety. K životu listonoh potřebuje nezarostlé kaluže, které se dobře „udržují" právě například tanky nebo off-roady. Vzácné přírodě pomáhají také velcí kopytníci, třeba nedávno v krajině opět vysazení divocí koně. Ti během celého roku spásají vzácnou stepní vegetaci, a tím brání jejímu zarůstání agresivními travinami a náletovými křovinami.

listonohZdroj: Deník

Příběh druhý: Návrat vlků

Vlka se lidé nejprve báli a také si navzájem konkurovali. Oba lovili zvěř, a vlk měl zálusk na chovná hospodářská zvířata. Dnes, kdy člověk pochopil, že krása a nespoutanost přírody si zaslouží ocenění, se vlk opět vrací. Počet predátorů po celé Evropě obecně roste. Odhaduje se, že pokud jde o vlky, žije v Evropě nyní kolem 12 000 jedinců. Vlci jsou velmi přizpůsobiví, inteligentní a sociální tvorové. Nebýt člověka, byli by pravděpodobně nejrozšířenějšími suchozemskými savci na planetě. Česká krajina se nyní postupně ozdravuje a spolu s tím se do ní vrací i vlk. Jeho výskyt byl zatím zaznamenán v Beskydech, na Kokořínsku a na Šumavě.

vlkZdroj: Deník

Příběh třetí: Povodeň, vichřice, požár

Představují nebezpečí, nebo životadárný zdroj? Krajinu neutváří jen dlouhodobé vlivy, ale i ty rychlé, jako třeba povodně, vichr, oheň, laviny, pády stromů, pastva velkých savců a podobně. Lidé se často snaží je potlačit nebo usměrnit. Tím však narušují základní principy fungování přírody, dochází k ohrožení mnoha druhů a v konečném důsledku i k ještě většímu ohrožení člověka samotného. Bude-li člověk tyto vlivy více respektovat, vrátí se mu to třeba i v tom, že investice do „údržby" přírody a krajiny budou menší. Například vypálení zarostlého vřesoviště následované pravidelnou pastvou je pravděpodobně nejlevnější způsob, jak vřesoviště zachovat.

Příkladem může být Tobiášův vrch v Českém Středohoří, kde dochází k pravidelnému vypalování, aby se zachovalo prostředí pro mnoho vzácných druhů rostlin, například žlutě zářícího hlaváčka jarního či tmavě fialového koniklece lučního českého. Podobně spadlý strom po vichřici je svět sám o sobě. Obývá ho neuvěřitelné množství organismů. Jsou to houby, které ho rozkládají, stromky z něj čerpají živiny pro svůj vlastní růst, brouci usnadňují pronikání dalších živočichů dovnitř kmene. Živototvorný vliv má třeba i obávaná povodeň.

Příběh čtvrtý: Malé, ale významné

Velkou ranou pro krajinu byla kolektivizace v 50. letech. Veselá změť políček, remízků, úhorů, lesíků a mezí vystřídaly ohromné jednolité lány a rozlehlé stejnověké lesy. Kdysi se jedno prostředí plynule prolínalo s druhým, dnes máme jasně ohraničené pole přesně oddělené od lesa. Problém je to i pro malé organismy.

Jen velmi obtížně se šíří krajinou, protože vzdálenosti, přes pro ně k životu nevhodné území v jejich měřítku, jsou nepřekonatelné.

To dokonce ohrožuje přežití některých druhů. Náprava je jednoduchá: vrátit do krajiny prvky, které
jsou malé rozlohou, ale velké svou funkcí a významem.

Příběh pátý: Působí-li člověk extrémně na přírodu, začne působit extrémně ona na něj

Člověk od poslední doby ledové v krajině neustále působil a jeho působení nebylo jen negativní. Například krásné orchidejové louky v Bílých Karpatech vznikly díky pravidelnému kosení krmiva pro dobytek. Co se týče počtu druhů rostlin na metr čtvereční, jsou tyto louky světový unikát. Tak bohaté se nikde jinde nevyskytují, najdete zde 50 různých druhů na metr čtvereční.

Za jejich zachování vděčíme odlehlosti tohoto místa, které nepodlehlo masivní kolektivizaci zemědělství. Velkoplošné hospodaření, které vyvrcholilo v 50. letech spojováním pozemků a používáním extrémní těžké techniky, bylo pro poškození přírody zásadní. Od 90. let nastal zase opačný proces – mnoho pozemků bylo opuštěno, necháno bez ladu a skladu. Půda zarostla neprostupnou džunglí složenou z pár druhů rostlin a živočichů. Problém dneška je, že v krajině se hospodaří buď moc intenzivně, nebo vůbec. Správná cesta je něco mezi tím – hospodařit mírně, na mnoha místech a různými způsoby. Někde pasením dobytka (aby se na pastvinách zachovala co největší pestrost, je potřeba, aby se někde pásly ovce, jinde krávy a kus dále třeba
koně), osekáváním stromků na palivové dříví či sekáním luk. Sečení by nemělo probíhat všude současně. Ideální je sečení kosou.

Příběh šestý: Finance a krajina

V době, kdy máme tendenci neustále sledovat příjmy a výdaje, by někteří rádi takto vyčíslili i přírodu. Její hodnota je kulturní, historická, estetická, a tedy nevyčíslitelná, ale přesto některé věci finančně vyjádřit lze. Tak například obávané povodně. Hodnocení protipovodňové ochrany řek a jejich niv, kde dochází k častým rozlivům vody, se dá spočítat na základě porovnání s náklady na výstavbu umělé nádrže, která by zadržovala srovnatelné množství vody. Průměrné náklady se v ČR pohybují od 180 do 400 Kč za zadržení kubického metru. V případě říční nivy horní Lužnice tato služba představuje 48 000 Kč/ha/rok, celkově je celá oblast schopna vykonat službu za skoro 23 milionů korun ročně. Přírodě šetrné opatření má kromě finanční výhodnosti i další přednosti. Rozprostřením v nivách se voda v řekách zároveň čistí a zbavuje se kyslíku a fosforu. Sytí mokřady, tůně a mrtvá ramena, která pak překypují životem.

Příběh sedmý: Druhy přicházejí a odcházejí

Výskyt rostlin a živočichů se v čase mění a je to přirozený koloběh. Je však potřeba rozlišovat mezi ústupem druhů a jejich vymíráním kvůli lidské činnosti. Při tom totiž nedochází ke změně v druhovém složení, ale k ochuzování a zjednodušování přírodního bohatství. Například důsledkem výstavby jezů a znečištění vody u nás v polovině 20. století vymřeli lososi. Šance na jejich návrat ale existuje. Zatím se to daří například na území Národního parku České Švýcarsko, kam se dospělci každoročně vrací (losos se totiž rodí v říčkách, pak odpluje do moře, kde dospěje, a následně se vrací do sladké vody, aby se rozmnožil). Opakem vymírání je šíření některých druhů. Ty neškodné mohou přírodu obohatit, ale invazní druhy spíše škodí. Patří mezi ně třeba rak signální.

kosZdroj: Deník

Příběh osmý: Kos z města není jako kos z lesa

Člověk a zvířata se dlouhou dobu ovlivňují. Na jednu stranu člověk ubírá živočichům jejich životní prostor, na druhou stranu pro ně vytváří nové prostředí jménem město. Některé druhy se tomu přizpůsobily tak, že jedinci z města se chovají velmi odlišně od svých „venkovských" příbuzných.

Tyto změny se mohou týkat výběru potravy, rozmnožování, vybírání míst k životu i strategií, jak uniknout predátorům. Takový kos ve městě považuje za velmi významný ukazatel svého postavení to, jak jasně svítí lampa pouličního osvětlení v jeho teritoriu, kdežto kos z lesa nemá o existenci pouliční lampy tušení. Kosové ve městě také přestali na zimu odlétat do teplých krajů a hnízdí dříve a déle. Naučili se, že spěchající člověk procházející kolem jejich hnízda není vůbec žádné nebezpečí. A jaká je cena za život ve městě? Dochází u nich častěji k vývojovým změnám a mají vyšší hladinu stresových hormonů v krvi. Civilizační nemoci se zkrátka nevyhnou nikomu.