Podle legendy se císaři Justiniánovi zdál jedné noci překrásný sen, v němž se mu zjevil anděl s architektonickými náčrtky úchvatné stavby. Hned následujícího rána počal panovník dávat dohromady velký tým lidí, s kterými by naplnil tento boží plán a postavil chrám omračujících parametrů.

Budování trvalo celých pět let, přičemž na něj každý rok padla značná část rozpočtu Byzantské říše. Není divu, vždyť na staveniště putovaly ty nejvybranější materiály z celé země – sloupy z již existujících sakrálních budov, mramor, ušlechtilé kovy… Státní úředníci se na nějakou dobu museli uskromnit kvůli nižším mzdám, naopak se zvedaly daně ve všech provinciích říše. Dílo vznikalo pod rukama 102 architektů a 10 tisíc dělníků. Když Justinián vešel na konci roku 537 do vysvěceného chrámu, údajně zvolal: „Šalamoune, předčil jsem tě,“ čímž měl na mysli překonání významu mýtického šalamounova chrámu v Jeruzalému.

Práce na interiérových dekoracích a freskách v Hagii Sofii nicméně trvaly ještě celé další století.

Převratná kupole

Mohutnost chrámu je zřejmá už při pohledu zvenčí. V době svého vzniku měl zastínit všechny starověké stavby, přejal od nich ale některá konstrukční řešení. Se 75 metry na délku, 70 na šířku a kupolí o výšce 55 metrů byla Hagia Sofia po tisíc let největším dómem na světě. Překonala ji až gotická katedrála ve španělské Seville v roce 1506.

Dominantou chrámu je rozlehlá kupole, která se zdánlivě vznáší nad hlavami návštěvníků bez jakékoliv opory. Tento dojem zapříčiňuje průkopnický způsob konstrukce, který od konstantinopolské pamětihodnosti kopírovala spousta středověkých architektů. V prvních letech se nicméně řada věřících bála do chrámu vůbec vstoupit, právě kvůli tomuto zvláštnímu pocitu.

Atmosféra průsečíku kultur

Zlato, mramor, členité výklenky, paprsky světla jen decentně osvětlující celý mohutný prostor chrámu. Interiérem a atmosférou místa, kde se mísí prvky byzantské a osmanské kultury, si vás Hagia Sofia zkrátka podmaní.

Za pozornost jistě stojí omphalion – čtvercový kámen v podlaze zdobený barevnými kruhy. Právě zde stával trůn byzantských císařů při jejich korunovacích.

Neopomenutelným místem je také „plačící sloup“. Údajně mu požehnal svatý Řehoř z Neocésareje zvaný Divotvůrce a také díky tomu má sloup kouzelnou moc. Sráží se na něm voda, která stéká do nádržky. Když do ní věřící strčí prst, může doufat v uzdravení od zlé nemoci.

Až budete chrám opouštět, zvedněte zrak a prohlédněte si vzácnou mozaiku z poloviny 10. století. Vyobrazuje Pannu Marii spolu s byzantskými císaři Konstantinem Velikým a Justiniánem. Panovníci ve výjevu Marii svěřují do opatrovnictví město i Hagii Sofii.

Z mešity na muzeum a zpět

Byzantská éra Hagie Sofie skončila v polovině 15. století, kdy osmanský sultán Mehmed II. dobyl Konstantinopol a přejmenoval ji na Istanbul. Chrám Boží moudrosti se měnil na mešitu, přibyly minarety, a naopak zmizely sochy svatých. Většinu původního křesťanského inventáře však muslimové z respektu k duchovnímu rozměru místa ponechali.

V roce 1934 reformátorský prezident Turecka Atatürk rozhodl o tom, že se z chrámu stane muzeum. Rozhodnutí bylo součástí velké sekularizace a liberalizace tureckého státního zřízení. V červenci 2020 vydal prezident Erdoğan dekret o opětovné proměně v mešitu. Podlahu Hagie Sofie tak opět pokryly koberce. Do svatostánku ale stále mají přístup také turisté, ovšem mimo čas modliteb.