O historii se Ivanov zajímal odmala. „Babička pracovala v Moravském zemském muzeu v Líšni na zámku, kam jsem za ní chodil," říká jedenatřicetiletý průvodce.

Text k nové prohlídce se učil několik týdnů. „Když už děláte delší dobu na Špilberku, tak znáte jeho historii. U nové trasy jsem si vědomosti spíš rozšiřoval," říká vystudovaný muzeolog.

Podle osnovy průvodci vědí, jaké informace musí při prohlídce zaznít. Co řeknou navíc, je na nich. „Velmi záleží na turistech. Pokud skupinu prohlídka nebaví, tak výklad zkrátíte a těšíte se zase na další, u které vidíte větší zájem," popisuje svoje zkušenosti Ivanov.

Byla v hradních příkopech voda?

Párkrát se mu stalo, že zapomněl text. „Nesmí to na mně být znát. Musím výpadek umět nějak zamluvit, odvést řeč jinam. Naštěstí návštěvníci přesně nevědí, co jim kde máme říkat, tak informaci podám jinde," podotýká.

Turisté se ho při prohlídkách ptají na různé věci, některé dotazy se prý stále opakují. „Naivních otázek je spousta. Vždy mě ale pobaví ta, jestli byla v hradních příkopech voda. Já se dotyčných vždy ptám, jak přišli na hrad. Oni že do kopce. A voda teče kam, odpovím jim na to," směje se Ivanov.

V horkém létě je rád za chlad uvnitř hradu. „Ale i tak někdy bývám trochu unavený. Když mám třeba čtvrtou prohlídku po sobě, lehce se mi zhorší hlas," říká.

Oproti kasematům musí průvodci na nové trase nosit těžký svazek klíčů. „Po půldruhé hodině už z toho mám křeče v ruce," popisuje nevýhody své práce.

LUCIE SCHOVANCOVÁ