Užhorod, nebo Dejvice?

Po noci strávené ve vlaku a autobusu jsme konečně tady. Na nádraží v Užhorodu na nás okamžitě dýchla ta pravá atmosféra. Slétávají se na nás neodbytní taxikáři, kteří slibují odvoz až na konec světa a žebráci a veskláci s balíky bankovek. Bábušky na trhu prodávají cokoli jedlého i nejedlého, cikánky v barevných krojích i žebráci s velkou krabicí (pro případ, kdyby se jim almužna náhodou už nevešla do kapes) a stále ještě početný vozový park posledních žigulíků, které brázdí místní rozkodrcané silnice utváří svébytnou atmosféru hlavního města Zakarpatí. Vyrážíme vstříc novým zážitkům.

Dorazili jsme právě v sobotu ráno. Jdeme kolem kostela, před kterým nechybí hlasité reproduktory, aby pravoslavnou mši mohli poslouchat všichni kolemjdoucí ve svátečních šatech. Obdarováváme žebráka krabicí s čínskými polévkami (těch se mu tam vejde mnoho) a chvíli debatujeme, jestli dostane od vlády nějakou podporu, nebo bude celý příští týden jíst sušené polévky. Vyrážíme si prohlédnout město.

Za prohlídku rozhodně stojí hrad na návrší nad řekou Už a přilehlý skanzen lidové architektury. Nedaleko hlavní promenády obdivujeme pomník T. G. Masaryka. Čtvrť Nové Galago nápadně připomíná Dejvice. Funkcionalistické domy v někdejším čtvrtém hlavním městě Československé republiky totiž navrhoval ve dvacátých letech český architekt Josef Gočár, jenž zde mimo jiné navrhl budovu pošty a obchodního domu Baťa na Divadelním náměstí.

Svérázný horský region Zakarpatí se výrazně odlišuje od zbytku země. Téměř tisíciletá nadvláda Uherska, meziválečné připojení k Československu a necelé půlstoletí trvající vláda Sovětského svazu se na Zakarpatsku podepsaly kulturně, jazykově, politicky i architektonicky.

„Kdyby se Ukrajina rozpadla, přál bych si, aby se Zakarpatí připojilo k Česku,“ žertuje rusínštinou Vasil, kterého potkáváme nad panákem vodky před obchodem, do kterého co každou chvílí někdo vejde pro rozlévaný kalíšek. Jako snad každý druhý obyvatel Zakarpatska pracoval několik let u nás a na Čechy má jen ty nejlepší vzpomínky.

Fotbaloví fanoušci z hor

Odpoledne se přesouváme maršrutkou do horské vísky Mižhirja. O víkendu tu ale chcípl pes. Ulice i hospody jsou prázdné, nikde ani noha. Až večer potkáváme fotbalový tým, který se svými fanoušky oslavuje vítězství. Připíjíme s nimi na výhru za zpěvu hymny jejich klubu. Fotbalový buben a náš zpěv musí vzbudit celou ves, nikdo si však stěžovat nepřijde.

Opravdový společenský život ale přichází až v pondělí dopoledne, kdy se městečko promění v jednu velkou tržnici. Seženete tu opravdu vše, na co si vzpomenete: pletené ponožky, zrezlé řetězy do motorových pil, náhradní díly na pračku, drenážní hadice, nebo léčivé bahno v kelímku od piva. Ten, kdo zrovna nic neprodává, nebo nenakupuje, připíjí na dobrý kšeft, nebo prostě jen na setkání s přáteli.

Na místním trhu seženete vše.

Motáme se tržnicí a s díky odmítáme sušené hřiby, které nám bábuška nabízí společně s něčím, co vypadá jako náhradní díly na lokomotivu. Možná by se ale z toho dal sestavit i žigulík. Začínáme věřit tomu, že všichni nakupují proto, aby pak vše mohli prodat dráž na příštím trhu ve vedlejší vesnici, a tím vydělat pár hřiven.

Naším cílem je však přechod hřebenu poloniny Piškonia v národním parku Siněvir, na jehož druhém úpatí se nachází vesnice Koločava s legendárním loupežníkem Nikolou Šuhajem.