Kdy vás poprvé napadlo vydat se do Santiaga de Compostela?
Asi před sedmi lety. Zrovna dávali v televizi dokument o knězi Františku Líznovi. Vyprávěl, jak se rozhodl jít pouť, když mu doktoři diagnostikovali rakovinu. Modlil se během cesty za své nejbližší a za lidi, kterým nějak ublížil. Když se vrátil, lékaři zjistili, že je jako zázrakem zdravý. Jeho příběh mi uvízl v paměti a od té doby jsem chtěl jít taky.

Tak jste v květnu vyrazil.
Skončil jsem v práci, byl spokojený a měl jsem čas. Od přítelkyně jsem si půjčil krosnu, sbalil věci a vyrazil. Váha mi ukazovala, že krosna váží třináct kilo.

Jaký byl plán trasy?
Nejprve jsem se chtěl dostat stopem do Španělska. Dostal jsem se na Rozvadov, kde jsem přespal pod valníkem se včelami. Pak mě na parkovišti pro kamiony vzal jeden řidič až do Stuttgartu. Poté jsem dojel autobusem do Španělska, kde jsem ve městě Irun začal svou chůzi.

Člověk může jít asi dvanáct tras. Kterou jste si vybral?
Zvolil jsem severní cestu Camino del Norte kolem oceánu. Pak jsem pokračoval do města Oviedo, kde jsem přešel na trasu Primitivo, kterou jsem následoval až do Santiaga.

Podle čeho se člověk může na trase orientovat?
Celá trasa je značená. V podstatě jen 800 kilometrů hledáte místo či sloup, kde je žlutá šipka. Za celou dobu jsem se ztratil jen párkrát, zašel jsem si pět kilometrů. Průměrně jsem chodil asi 33 kilometrů denně, to ovšem hodně záleželo na počasí.

Je nějaké minimum, co člověk musí ujít?
Asi sto kilometrů. Co mi ale přišlo zajímavé, a řeklo mi to více poutníků, je, že když Španělé absolvují těch posledních sto kilometrů a denně nasbírají alespoň dvě razítka, dostanou za to na univerzitě několik kreditů. Jinak existují hlavně nepsaná pravidla, a to je na každém, jak je dodržuje.

Kde jste přespával?
Pár dnů jsem spal pod širákem, ale trochu jsem podcenil počasí. Říkal jsem si Španělsko, tam bude pařák. Takže jsem měl jen lehký spacák a v noci mi byla zima. Jakmile jsem ovšem ve Španělsku došel do většího města, koupil jsem si vložku do spacáku, abych zvládl noci.

Nevyužíval jste ubytovny pro poutníky?
Nejdřív jsem měl v plánu spát v přírodě a v ubytovně jen příležitostně. Jenže, jak jsem to jednou zkusil, zjistil jsem, že to za to ty peníze fakt stojí. Člověk se dobře vyspí, odpočine si a umyje se. Běžně člověk sežene ubytovnu za pět až šest eur. Některé jsou dražší, jiné za dobrovolný příspěvek, kde byla pro všechny společná večeře a snídaně.

Potkával jste na cestě další poutníky?
Denně jsem potkal dvacet až třicet lidí. Chtěl jsem jít severní trasu, protože není tak frekventovaná. Nejvíce lidí chodí francouzskou cestu, která je více jižně a začíná před hranicí Španělska. Tam jsou dlouhé zástupy lidí. Ta severní byla ideální, několik hodin jde člověk sám, pak na někoho narazí, seznámí se, pokecá.

Narazil jste na Čechy?
Osmnáctý den jsem potkal holčinu z Brna a později ještě pár lidí z Česka. Moc mladých lidí jsem ovšem neviděl. Překvapilo mě, kolik tam bylo důchodců. Mnoho z nich navíc chodí pouť pravidelně. Poznají nové lidi, udržují se v dobré fyzické kondici a mají se na co těšit.

Kolik bylo nejstaršímu poutníkovi, kterého jste potkal?
Nejstarší byl osmdesátiletý Japonec. Šel tu samou trasu jako já. Jednou jsme se navíc domluvili, že další den půjdeme spolu. Vstali jsme ráno před šestou, posnídali, on zobnul jednu pilulku a mohli jsme vyrazit. Ten den jsme už ve tři hodiny ušli 29 kilometrů. Uměl navíc asi čtyři jazyky a hned si mě přidal na Facebooku do přátel.

Co vám cesta přinesla?
V Santiagu je kancelář pro poutníky, kde dávají certifikát, že člověk pouť dokončil. Navíc nechají každého vyplnit dotazník, kde má zaškrtnout důvody cesty. Jsou například fyzické, emocionální nebo duchovní. Všechny tyto účinky cesta má. Zhubl jsem navíc šest kilo, zlepšila se mi fyzička. Když člověk vyjde na pouť, všední starosti nechá doma. Naučí se radovat a být vděčný za maličkosti.