Předchozí
1 z 2
Další

Účastnil se nejslavnější legionářské bitvy u Zborova a byl rovněž přítelem Jaroslava Seiferta, Františka Halase či Zdeňka Štěpánka. Kde všude můžeme nalézt připomínky jeho výjimečného osudu?

Brigádní generál Rudolf Medek se narodil roku 1890 v Hradci Králové, kde také v blízkosti vojenských kasáren i vyrůstal. Pocházel z chudé rodiny a brzy mu zemřela matka. Zajímal se o historii a literaturu a záhy začal psát vlastní poezii s dekadentním zaměřením.

Jako devatenáctiletý absolvoval učitelský ústav, do začátku první světové války vystřídal v okolí Hradce celkem pět škol a nezdálo se, že by jeho osudem měla být vojenská kariéra. Tím spíše, že byl slabší tělesné konstituce a po jednoroční dobrovolné vojenské službě mu dokonce diagnostikovali vážné srdeční problémy.

Zborov, symbol hrdinství

Když vypukla válka, jeho život se přesto definitivně změnil. Navštěvoval důstojnickou školu a v listopadu 1915 se ocitl na haličské frontě. K Rusům přeběhl na Boží hod roku 1915, kvůli byrokracii musel ovšem trávit několik měsíců na cestách v ruském zázemí nebo v zajateckém táboře na Urale. Teprve v červnu roku 1916 se konečně stal příslušníkem 6. roty 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husa.

Nejdrsnější a zároveň i nejslavnější chvíle zažil Medek v červenci 1917 v okolí haličského městečka Zborov. Československé jednotky zde dosáhly (v rámci ruské ofenzivy) svého největšího úspěchu, sám Medek byl po bitvě vyznamenán a i zásluhou jeho dokumentace se na událost dodnes nezapomnělo. Básní Zborov, která vyšla v roce 1918 v nákladu padesáti tisíc výtisků v Čeljabinsku, začal dokonce vytvářet nový styl válečné poezie.

Ostatně, zmíněná bitva se v meziválečném období stala symbolem výjimečného hrdinství československých vojáků. Na počest jejích účastníků byly postaveny mnohé pomníky, téměř žádný ale nepřežil německou okupaci či padesátá léta. Zajímavý osud měl ovšem památník v Ostravě, po roce 1948 zůstal stát až do dneška v centru města, na okraji Husova parku.

Památník odboje

V průběhu sibiřské anabáze se Medek jako náčelník vojenské správy na Rusi organizačně podílel na postupné evakuaci legionářů do vlasti. Byl zarytým nepřítelem bolševiků, podle československého vzoru prosadil na Sibiři vznik dalších národních legií.

I když mu možná bylo nejlépe na frontové linii, pro jeho rozhled a schopnosti ho stále více pověřovali dalšími politickými a diplomatickými úkoly: byl průvodcem T. G. Masaryka při jeho návštěvě Ruska nebo koordinoval přesun legií na východ.

Po návratu ze zahraničí jej čekala další zajímavá výzva. Své nesmírné popularity a přirozeného organizačního talentu mohl využít ve funkci ředitele nově založeného Památníku odboje, dnes známého jako Památník osvobození na Žižkově.

Práci vykonával Medek po celé meziválečné období a z památníku vybudoval moderní a seriózní instituci s bohatým archivem, muzeem a vědeckým pracovištěm.

Plukovník Švec

Kromě vedení Památníku a působení v legionářských spolcích se Medek věnoval intenzivní literární činnosti. V roce 1928 stvořil Medek drama Plukovník Švec, podle něhož byl natočen také němý film. Z historické události se na prknech Národního divadla stal divadelní hit s padesáti reprízami.

Hra o třech dějstvích je postavena na autentické události z roku 1918, kdy se jeden z nejvyšších legionářských velitelů zastřelil, aby zabránil demoralizaci, a tím i zničení jednotek.

Slavnostní návrat Plukovníka ŠvecePremiéra se uskuteční 25. října na nové scéně Národního divadla. Pod vedením režiséra Jiřího Havelky se v hlavní roli představí Filip Kaňkovský, dalšími aktéry budou Matyáš Řezníček, Igor Orozovič, Pavel Batěk a Alois Švehlík. 

Co ale se skutečným příběhem udělají další „osmičky“ v československých dějinách? Hrdinskou legionářskou hru v současném zpracování, které čerpá z multimediálního a také dokumentárního divadla, a přibližuje nejen osud hrdiny, ale i osud hry, lze od 25. října 2018 opět vidět v Národním divadle.

Na jevišti Nové scény, v režii Jiřího Havelky jednoho z nejoriginálnějších současných tvůrců tak před diváky ožijí nejen dějiny legií, které měly zásadní podíl na vzniku republiky v roce 1918, ale i nejrůznější možné scénáře dalšího historického vývoje. A bude to oživování oslavné, varovné i ironické.

Smrt po Mnichovu

A jaké byly Medkovy rodinné osudy? První manželství s Pavlou Schreiberovou trvalo jen krátce a skončilo rozvodem. Na konci roku 1922 se tak oženil s Evou Slavíčkovou, dcerou malíře Antonína Slavíčka. Manželům se narodily tři děti - dcera Eva (zemřela jako dítě) a dva synové, Ivan (posléze hudební kritik a teoretik) a Mikuláš (slavný malíř).

V březnu 1931 byla Rudolfu Medkovi udělena hodnost brigádního generála. O šest let později ještě úspěšně zorganizoval celonárodní oslavy k dvacátému výročí zborovské bitvy. Přestože obdržel zahraniční vyznamenání a byl oblíbeným a respektovaným člověkem, měl i mnoho vlivných nepřátel.

Vytýkali mu přílišnou angažovanost v politických debatách, což měli vojáci za první republiky přísně zakázáno. Medkova práce ovšem veřejné působení tak trochu předpokládala, a tak se dostával do poněkud složité schizofrenní situace.

Tragická mnichovská dohoda pro něj pak byla fackou, z níž se už nikdy nevzpamatoval. Dosavadním přátelům a spojencům Velké Británii a Francii dokonce vrátil svá vyznamenání a kvůli stále se zhoršujícímu zdraví se stáhl do ústraní. V létě roku 1940, v pouhých padesáti letech, zemřel.

Sklenička u Paukertů

Připomenout si Medkův osud a symbolicky mu i připít můžete v pražské Kozlovně U Paukerta, v místech, kde stávalo oblíbené lahůdkářství. „Chodívali jsme často, ale raději to přiznám hned, téměř denně do Paukertovy vinárny na Národní třídě,“ vzpomínal kdysi básník Jaroslav Seifert.

„Chodíval tam i generál a spisovatel Rudolf Medek, který se hlásil k nejpravější pravici. Ale protože, jak říkal, byli mezi nimi nezáživní kumpáni, chodil raději mezi nás, ačkoliv mu bylo vyslechnout mnoho, co by jiného urazilo. Medek se jen usmíval. Když mu jednou Halas řekl, že je náš třídní nepřítel, odpověděl, že se diví, proč jen tři dny. A tak se stalo, že nad jeho rakví, když počátkem protektorátu zemřel, rozloučil se s ním Josef Hora. Pohřbili ho do hrobu jeho nešťastného tchána, malíře Antonína Slavíčka, otce jeho ženy Evy. Také nešťastné.“

Zdá se, že Medkův tragický životní příběh nevědomky kopíroval zrod, průběh a konec první republiky. Mimochodem, ne náhodou byly Medkovy knihy zakázány jak za německé okupace, tak i za normalizace.

Hrob Rudolfa Medka na Olšanských hřbitovech je veřejně přístupný.

Národní památník na VítkověHrubá stavba Národního památníku na Vítkově byla postavena v letech 1929-1933 na vrchu Vítkově v Praze podle projektu Jana Zázvorky. Hlavním účelem mělo být uctění památky československých legionářů a československého odboje v období první světové války. Mezi lety 1954-1962 tu bylo umístěno mauzoleum Klementa Gottwalda. Dnes zde jsou uloženy ostatky neznámého vojína z bitvy u Zborova a z dukelské operace.

Součástí je i třetí největší bronzová jezdecká socha na světě, velitele husitů Jana Žižky. V nově rekonstruovaném památníku se rovněž nachází stálá expozice Křižovatky české a československé státnosti, která zachycuje historické okamžiky naší země od vzniku Československa v roce 1918, přes podepsání mnichovské dohody v roce 1938 a období protektorátu Čechy a Morava, až po komunistický převrat roku 1948, invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následnou federalizace Československa, pád socialismu i zánik Československa roku 1992. K dispozici je nově otevřená vyhlídka na střeše hlavní budovy i příjemná kavárna Café Vítkov. Památník i kavárna mají otevřeno od středy do neděle mezi 10. a 18. hodinou