Součástí uniformy je také menší brašna přes rameno a větší na záda, v nichž vojáci nosí své věci. Na hlavu si nasazuji zvláštní černou čepici s kšiltem. „Nazývá se čáko,“ poučuje mě Sýkora.

Aby se nám lépe bojovalo, nabízí mi Sýkora hruškovici. Přijímám. Rád se před bitvou zahřeju, i když mám pod uniformou termoprádlo. Venku do rána napadl sníh a teplota klesla několik stupňů pod bod mrazu.

Je sobota před devátou hodinou ráno a do ukázky bitvy s rakouskou armádou v areálu slavkovského zámku zbývají ještě více než tři hodiny. Slavkov se vrátil do roku 1805, kdy se na tamních bojištích odehrála bitva tří císařů.

S kolegy z jednotky mám před ukázkou bitvy čas projít se po náměstí a třeba se podívat na vystoupení bubeníků. Pak už se přesouvám k dělu, které budu při bitvě obsluhovat. „Jedná se o čtyřliberní francouzský polní kanon. Dělo obvykle obsluhovalo osm až deset dělostřelců,“ informuje Robert Tuček.

Tolik nás však není, a tak musíme obsluhu zvládnout v menším počtu. Na bojiště nám naštěstí pomáhá s přesunem děla vůz tažený dvěma koňmi. „Váží přibližně sedm set kilogramů,“ přibližuje Tuček.


Ukázku bitvy předvedli vojáci v sobotu v zámeckém parku ve Slavkově u Brna. Zúčastnil se jí i redaktor Rovnosti Michal Hrabal (na snímku). Při připomínce výročí bitvy tří císařů.
Ještě před přesunem na místo bitvy si rozdělujeme, jakou bude každý zastávat u děla úlohu. Budu mít za úkol čistit dělo a také ho nabíjet papírovou patronou. „Bezpečnost musí být na prvním místě, aby se nikomu nic nestalo,“ upozorňuje Tuček.

Budeme totiž manipulovat se střelným prachem, který se používá na rekonstrukce takových bitev, aby diváci měli co nejpěknější zážitek. „Hlavně si vezměte špunty do uší. Je to rána, když zazní výstřel,“ mluví Tuček ze zkušenosti.

S hrůzou přiznávám, že žádné špunty do uší nemám. Naštěstí kolega Tomáš Sovadina ze Slavkova, který se také účastní bitvy poprvé, je lépe připravený než já a jedny mi půjčuje.

Před bitvou si obsluhu děla ještě vyzkoušíme nanečisto a pak jdeme na věc. Velitel začíná udílet pokyny. Když zazní šaržé, přinese mi kolega z jednotky z muniční bedny náboj a já ho strkám do děla. Kolega Tomáš ho pořádně zasune, aby zazněla rána, další voják propíchne papírový náboj s prachem a Robert nálož odpálí. „Ještěže mám ty špunty v uších,“ říkám si po ohlušující ráně.

Na oddych ovšem není čas. Ihned dostávám pokyn a spolu s Tomášem Sovadinou dělo musíme očistit. „V hlavni mohou zůstat zbytky papíru, který hoří,“ upozorňuje Sýkora.

Jak se ukazuje, bojovat v bitvě není nic jednoduchého. „Člověk se přitom i zapotí,“ poznamenává Sovadina.

Celý proces se opakuje několikrát. Pálíme z děla a postupně přisunujeme kanon čím dál více k protivníkovi. Musím i tasit šavli a bránit se před dotírajícím nepřítelem.


Bitva končí nerozhodně

Po boji se nám dostává uznání od velitele. „Obstáli jste výborně. Každý věděl, co má dělat. Důležitá byla synchronizace a aby se člověk sžil s povely. Je samozřejmé, že se nedají věci zautomatizovat na první pokus, ale pak se to člověku zaryje pod kůži,“ pochvalně hovoří velitel Sýkora.

Stále jsem plný dojmů a jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet práci dělostřelce. „Vždy jsem rekonstrukci bitvy ve Slavkově obdivoval a každý rok se na ni chodil dívat. Cítil jsem adrenalin. Je to pro mě splněný sen,“ svěřuje se Sovadina.

Po bitvě dostáváme na oběd řízky a bramborový salát. „Takový oběd asi Napoleonovi vojáci neměli,“ zamyslím se.

Stejná práce jako na poledne nás čeká i při večerní ukázce bitvy, která začíná v osm hodin. Ještě před jejím začátkem musíme překonat menší komplikace. Kvůli nedorozumění v komunikaci přivážíme sedmisetkilové dělo na bojiště v zámeckém parku až po nastoupení všech účastníků. Tentokrát bez koní. Několikasetmetrový přesun však naštěstí rychle zvládáme a boj může začít.

Večerní bitvě přihlíží přes pět tisíc diváků. Do boje se vrhá na dvě stě vojáků. Na jedné straně francouzská armáda, na druhé Rakušané spolu s Rusy. Odhad velitele se potvrzuje. Na jednotlivé pokyny reagujeme jako vojáci rychleji. Ani nestačím počítat, kolik ran jsme z děla na protivníka vypálili. „Určitě to bylo přes dvanáct patron,“ říká mi Robert Tuček, který má na starosti zapalování.
Přestože se bitva odehrává už za tmy, diváci mají dobrý přehled díky halogenovým světlům. Autentičnost doplňují pyrotechnické efekty. Bitvu zakončuje ohňostroj.

Ještě naložit kanon zpátky na auto a práce vojáka pro mě končí.