Črty jsou klidné, ale rozhodné. Japonka Yuko se soustředí a neváhá. Dalšími třinácti čarami přidá druhé slovo a původní jednoduchost vezme rychle za své. Krása naštěstí nikoliv. Rozmáchle završí dílo a řekne: „Šodó." Kaligrafie.

Je čtvrtek 25. dubna, za oknem vládne slunečné odpoledne a v Baťově vile probíhá workshop japonského kaligrafického umění v rámci festivalu Culturea. Deset účastníků z řad studentů a žen středního věku právě podniká první kroky na „cestě psaní", neboť takto se japonský výraz šodó obvykle překládá. A jak už to tak bývá, první krůčky nebývají nejsnadnější.

Z lidských vlasů

Lektorka Yuko ze země vycházejícího slunce před nás nachystá štětce fude z jemných zvířecích chlupů. Na zakázku si prý můžete objednat takzvaný vzpomínkový štětec z vlasů vlastního miminka nebo z chlupů zvířecího mazlíčka.

Pro tentokrát mi bude muset vystačit tenhle obyčejný, který pořídíte v ceně pohybující se od stovky po sedmnáct tisíc korun. Posloužím si tuší sumi. Aby to nebylo jednoduché, neskladují Japonci černou tekutinu v kalamářích, ale v suzuri, což značí třecí kámen. Má to ovšem dobrý důvod štětec je nutné po namočení několika tahy uhladit pěkně do špičky, k čemuž poslouží právě suzuri.

„Zkuste nemalovat, ale raději psát," poradí Yuko srozumitelnou češtinou s příjemným přízvukem a rozdá nám staré noviny, které kaligrafickým zelenáčům poslouží jako cvičné pole předtím, než dostaneme speciální papír. Lektorka nabízí jednak učebnici plnou tréninkových předloh a jednak účastníkům na přání píše různé znaky kandži, jak se japonské znakové písmo nazývá.

Deset tisíc znaků

Pozorně sleduji Yuko při psaní obou znaků dávajících dohromady šodó. Vypadá to snadno. Namočím štětec a… Vyrobím kapitální kaňku. Zkusím to rychle zamaskovat energickým rozmachem a rozmazáním, ale z tohohle žádné šodó nebude. Leda tak šodó, ale bez buchtiček.

„Na začátku pište jen špičkou, ale na konci položte celou plochu štětce," napoví japonská lektorka v okamžik, kdy mám před sebou tři archy novin pokryté… No, řekněme, velmi, velmi moderním uměním.

Japonské znakové písmo kandži vychází z čínského a má přes deset tisíc znaků. V běžné komunikaci se používá přibližně dva tisíce z nich a japonští školáci se je učí celou základní školu.

„Takže si do patnácti nepřečtou noviny?" zeptám se Veroniky Ivakiny, která je ředitelkou brněnské jazykové školy Light Point, kde Yuko učí.

„Takhle se to přímo říct nedá, ale než dokončí osmou třídu, tak jim mohou některé běžné znaky chybět," odpoví ředitelka.

Situaci nijak neulehčí čtyři odlišné styly psaní, dva další systémy pro zápis slabik cizích slov ani fakt, že většina znaků kandži má pět až šest způsobu čtení. Jde mi z toho hlava kolem a potřebuji nějakou vzpruhu.

Japonská poetika

„Jak vypadá znak pro ‚naději'?" zjišťuji u Yuko, která ho s úsměvem na rtech a lehkou rukou načrtne. Jednadvacet tahů. Tak s nadějí je to beznadějné. Ostatní většinou volí podobně vzletná slova slečna vedle sází jeden „úspěch" za druhým, naproti se objeví „láska", nechybí ani „hvězda" či „měsíční světlo". Trocha poetiky k nádherným znakům vyvedeným tuší prostě patří.

Válka s nadějí

Velký zájem probudí nabídka napsání jména pomocí slabičného písma katakana. „Bavilo mě to. Sice nemám tah, ale aspoň jsem se naučila psát své jméno a jméno svého přítele," hodnotí workshop kladně Kateřina Božíková.

Já mezitím dál vedu svou malou válku s „nadějí" a útěchou mi je, že Japonci na umění kaligrafie oceňují vyjádření emocí a osobitosti umělce. Když se podívám na své dílo načrtnuté v posledních pěti minutách tohoto pozoruhodného exkurzu do hájemství šodó, něco mi říká, že moje „naděje" určitě nese osobnost pisatele. Možná na úkor čitelnosti, ale já na ni rozhodně hrdý jsem.

I když japonskému písmu nikdo nemůže upřít krásu, cítím, že mi workshop dal krom zážitku ještě jednu věc: nehynoucí vděk za jednoduše neelegantní, ale neuvěřitelně snadno naučitelnou latinku. A právě to je na poznávání cizích kultur asi nejcennější to, že nám nabídnou nový pohled na tu naši.

Tak arigató za latinku.

Japonská kaligrafie v kostce Japonci používají pro kaligrafii slovo šodó, které znamená písemné vyjádření v umělecké podobě. Samotný výraz lze volně přeložit „cesta psaní". Kaligrafie v zemi vycházejícího slunce není symbolizována úhledným krasopisem a dokonalými literami mnohem důležitější je osobitý styl umělce se štětcem a schopnost vdechnout písmu život. Šodó má pro Japonce podobný kulturní význam jako kupříkladu hudba, poezie či divadlo. Není bez zajímavosti, že v Japonsku je nemyslitelné, aby uchazeč o zaměstnání předložil životopis napsaný na počítači. Místo toho musí každý předvést vlastní kaligrafické umění a nechat kandži podat svědectví o pisateli.

Organizátorka festivalu Anežka Adamíková: Na karaoke lidé stáli frontu

Ochutnat japonskou a italskou kulturu mohli účastníci studentského festivalu Culturea ve středu 24. dubna a ve čtvrtek 25. dubna. Ať už je zaujala beseda o čaji, představení živých šachů nebo nahlédnutí do italské kuchyně, první ročník festivalu je u konce. Jak se na něj dívají organizátoři, prozradí PR manažerka projektu Anežka Adamíková.

Jak zpětně hodnotíte festival Culturea?

Hodnotím ho pozitivně, podařilo se nám naplnit všechny workshopy. Na jednotlivé akce přišlo dost lidí vzhledem k tomu, že to byl první ročník. Samozřejmě se tam ale objevily věci, které bychom mohli do budoucna zlepšit.

Co z programu návštěvníky nejvíce zaujalo?

Jednoznačně nejžádanější byly workshopy. Ty se naplnily prakticky ihned po otevření registrace. Lidi přilákalo to, že mohou tímto interaktivním způsobem zakusit kulturu a něco si vyzkoušet. Ať už to byla ukázka a ochutnávka kávy, nebo skládání origami.

Mezi mladými, kteří se chtěli bavit, zabodovalo i karaoke. Dokonce jste museli vystát řadu, abyste mohli zpívat písničku.

Ale nejvíce lidí přišlo na náměstí Míru, kde se odehrávaly živé šachy. Tato akce zaujala lidi napříč generacemi.

Návštěvníci měli možnost se podívat i na tzv. live cooking, kde bylo přímo před nimi připravováno exotické jídlo, které si objednali. Jaké máte na to ohlasy?

Podařilo se nám přilákat i lidi mimo univerzitní kruhy, ačkoliv se program konal v restauraci UTB. Oba dva dny nás navštívili studenti střední gastronomické školy ve Zlíně, pro které to byl poučný zážitek.

Kolik lidí festival Culturea připravovalo?

V jádru organizačního týmu bylo pětadvacet studentů Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dalších přibližně šedesát lidí se účastnilo organizace externě především mám na mysli děti z malenovického dramatického kroužku, které se účastnily představení živých šachů. Naše počty také navýšili pan Machala a jeho žáci z origami kroužku, kteří pomáhali a radili účastníkům workshopu.

Vyskytly se během organizace festivalu nějaké problémy?

Samozřejmě ano, objevily se nějaké menší organizační potíže, ale jelikož pro nás je to výukový projekt, bereme to tak, že se z nich prostě pro příště poučíme. I díky tomu pro nás tento předmět plní svůj účel.

A naopak, co považujete za největší úspěchy?

Že náš festival lidé navštívili a jeho myšlenka se jim líbila. To nám dává motivaci pokračovat a dál představovat cizí kultury.

JAN ŽLEBEK