Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stopem za dobrodružstvím v Jižní Americe

Cestování je sen mnoha mladých lidí. JANA HARUŠŤÁKOVÁ z Litomyšle proměnila sen ve skutečnost. Plánovaná cesta kolem světa se sice „smrskla" na cestu kolem Jižní Ameriky, ale i tak trvala téměř dva roky.

6.9.2016
SDÍLEJ:

JANA HARUŠŤÁKOVÁ se svým přítelem Martinem při cestování po Jižní Americe.Foto: Archiv

S přítelem Martinem projeli autostopem Jižní Ameriku, poznali místní lidi, zvyky, kuchyni, stali se kmotry malé dívky 
v Bolívii i pracovali v zoo. Teď jsou doma, ale sen o cestě kolem světa ještě nevzdali.

Jak vznikl nápad vyjet do světa? Kdo to řekl jako první?
Vymyslel to Martin. Jsme spolužáci z vysoké školy, oba jsme studovali mezinárodní vztahy, takže k cestování máme blízko. Plánoval, že po ukončení školy pojede na cestu kolem světa. Taky jsem chtěla cestovat. Původně jsem tedy myslela, že odjedu jako dobrovolnice do Afriky. Nakonec z toho sešlo a Martin mi nabídl, ať jedu s ním. Kdy jindy se vydat na takovou cestu než těsně po škole.

Věděli jste hned na začátku, že odjíždíte na dva roky?
Hlavně jsme si mysleli, že to bude opravdu cesta kolem světa na dva nebo tři roky. Zůstali jsme ale jen 
v Jižní Americe. Ono se to nezdá, ale je ohromná a je tam pořád co dělat. Mysleli jsme, že tam budeme maximálně osm měsíců a pak že z Panamy stopneme loď a pojedeme přes Pacifik a dále do Austrálie, do Asie, Číny…

Kde vaše cesta začala?
Nejdříve jsme letěli do Santiaga de Chile. Zůstali jsme ve městě asi týden na adaptaci, našli jsme Češku, která tam bydlí s přítelem. Byl to pozvolný začátek 
a moc příjemný. Ale hned čtvrtý den nás okradli o kameru, mobil, peníze, karty.

První okamžik, kdy jste měla chuť se vrátit?
Ne, to fakt ne. Zase tolik nám toho neukradli. Hodně mě mrzelo, že jsem přišla 
o nový fotoaparát, co jsem si koupila před odjezdem.

Jak to vidíte zpětně? Nebyl to moc bláznivý nápad?
Ani ne, byl to odvážný nápad. Sama bych nejela a ani by mě nenapadlo, že se dá takhle cestovat, stopovat, spát ve stanu… Neuměla jsem si to představit, ale věřila jsem Martinovi, že 
v tom má zkušenosti, protože cestoval už po Evropě.

Měla o vás rodina strach?
Mamince se ulevilo, že nepojedu do Afriky. To pro ni znělo hůře. Rodiče věděli, do kterých zemí pojedeme. Slíbila jsem, že se budu ozývat. Smířili se s tím, protože věděli, že chci cestovat, že je to můj sen.

Stopem v Americe. Není to příliš nebezpečné?
Může to být nebezpečné, občas jsme slyšeli, že se něco stalo stopařkám. Ale tím, že jsem cestovala s chlapem, tak to bylo jiné. Když lidi viděli evidentně evropský pár u silnice, tak měli tendenci nám pomáhat. Několikrát se stalo, že někdo zabrzdil, vyvalil na nás oči 
a zavolal: Co tam proboha děláte? Pojďte, já vás vezmu. Řidiči nám říkali, že místní lidi by nevzali, ale turisty ano.

Jezdili jste jenom stopem nebo taky vlakem, autobusem?
Vlakem ani jednou. Většinou opravdu jen stopem. Autobusem jsme jeli, když to bylo hodně levné, třeba 
v Bolívii na velké vzdálenosti. Nebo ve Venezuele, kde to bylo směšně levné. Jinak bychom na to neměli peníze, autobusy jsou v Jižní Americe strašně drahé.

Byla cesta finančně náročná, padly na ni vaše veškeré úspory?
Ono se to nezdá, ale člověk utratí o hodně méně, než kdyby žil v Čechách. Tady platíme nájem, dopravu… Na cestě se žije jinak. Za celý pobyt jsme dali ani ne 200 tisíc korun. Nejvíce jsme utratili za jídlo a pití. Snažili jsme se jíst hodně skromně, ale potom mě už nebavilo jíst celé dny sušenky a housky, tak i více zeleniny a ovoce. Jinak jsme moc neutráceli.

Původně jste chtěla jet pomáhat do Afriky. Pracovali jste někde v Jižní Americe?
Opravdu jsem to chtěla, ale je těžké se jen tak nachomýtnout k nějakému projektu, tak jsme občas pomáhali na ekofarmách, 
v Bolívii týden v zoo, čistili jsme klece, krmili zvířata, prováděli turisty. Potom jsme strávili nějaký čas na jihu Chile v hodně populární turistické oblasti, kde jsou vulkány… Poprvé jsme tam přijeli po erupci vulkánu, tak jsme pomáhali odklízet suť a prach. Později jsme se vrátili, slibovali nám pěkné peníze za práci číšníka. Nakonec jsem tam pracovala jako číšnice jen já a Martin zatím chodil po horách.

Jaké země jste tedy v Jižní Americe navštívili?
Chile, potom Bolívie, Brazílie, na Nový rok jsme byli v Riu na pláži Copacabana. Potom jsme jeli až na Ohňovou zemi, vrátili jsme se do Chile a druhý okruh Brazílie, Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru…

Tak jinak. V jaké zemi jste nebyli?
Vlastně jenom v těch třech malých nahoře Surinam, Francouzská Guayana a Guayana. Ty jsme ani neplánovali. Ale jinak jsme některé země poznali opravdu výborně.

Měli jste cestou z něčeho strach?
Jediný strach jsem měla z bezpečnosti, ohledně spaní. Když chodili v noci kolem stanu divocí psi, to jsem měla nahnáno. Jak jsme se víc a víc učili španělsky, lidé nám pomáhali, vycházeli vstříc. Spali jsme třeba i vedle policejní stanice.

Stýskalo se vám po rodině?
Ano hodně, po rodině, po kamarádech, po tom zajít si jen tak na kafe, pokecat 
s přáteli…

Vánoce bez rodiny…
První Vánoce jsme prožili v Brazílii v rodině jednoho kluka. Ale oni to měli spíše jako párty, barbecue. Veselý večírek, legrační dárky, 
v rohu malý stromeček. Chtěla jsem tam přinést něco českého. Udělala jsem bramborový salát, položila jsem ho na stůl a tam bylo asi osm dalších bramborových salátů. Ale různé s jablky, lososem, rozinkami… Druhé Vánoce jsme strávili v rodině v Kolumbii. Udělali jsme jim české Vánoce, nalovili pstruhy, zase jsem připravila salát. Byli nadšení, vyprávěli jsme jim o našich zvycích.

Co považujete za nejhezčí okamžik cesty?
Nejhezčí okamžiky byly, když se k nám ti lidé tak úžasně chovali. Neskutečné, jak jsou obětaví, milí a přetrhli by se pro nás. To mě úplně dojalo. Stopli jsme rodinu, vzali nás k sobě, hostili nás a ještě nám chtěli koupit lístek na autobus. Jak o vlastní děti. To mě dostávalo.

Z cest se vždy domů vozí nějaké suvenýry. Máte je také?
Nemohla jsem nakupovat, protože bych vše potom musela tahat na zádech. Moje suvenýry jsou fotografie, hodně jsem fotila. Mám nějakých 85 složek 
a každá složka obsahuje až 300 fotek. Takže velmi mnoho. Ale suvenýry… Občas jsem si něco koupila 
i pro rodinu. Jenže v Kolumbii mi ukradli batoh. Měla jsem v něm věci, které možná neměly ani finanční hodnotu, ale byly to věci, co jsme vyráběli v džungli 
s indiány. Pro mě měly velkou cenu. Něco jsem poslala domů z Venezuely balíčkem, ale dodnes nedorazil. Dohledali jsme balíček a prý leží ve Venezuele v přístavu, ale není termín další expedice do zahraničí a do konce roku to rozhodně nebude.

Vrátíte se někdy do Jižní Ameriky?
Do Jižní Ameriky se chci určitě vrátit, protože mi přirostla k srdci. Strašně jsem zvědavá na Venezuelu, kde je neskutečná příroda 
a úžasní lidé. Tam se chci jednou zase podívat. Potom chci do Ria do Brazílie, do Argentiny, kde máme dobré kamarády.

Dokončíte původně plánovanou cestu kolem světa?
To se chystá. Martin brzy odjede. Je to jeho velký sen o cestě kolem světa a on ji chce určitě dokončit.
Nyní plánuje Austrálii 
a jihovýchodní Asii, Čínu. Já nyní pracuji v Praze, potřebovala jsem si od všeho odpočinout. Vše je otevřené, určitě někam ještě pojedu 
a možná i já tu cestu dokončím.

Afrika a arabské země vás lákají, i když vidíte, co se děje ve světě?
Jasně! Nejela bych určitě do Sýrie nebo Iráku. Člověk nesmí riskovat, zbytečně se vystavovat až moc velkému riziku. Ale pokud se člověk rozhodne a dává pozor, není to problém. Strašně mě láká arabský svět a Irán, Turecko mám ráda. Nejlepší by bylo vycestovat s nějakým humanitárním projektem 
a pomáhat lidem.

Objet svět. Je to váš sen?
Ano, jeden z mých snů je poznat svět. Doufám, že se mi splní, že poznám další místa. Láká mě poznávat cizí kultury, lidi, zvyky… Dostat se mezi místní lidi, baví mě poznávat kuchyně, mám napsaných hodně receptů. Třeba jednou vydáme 
i knížku.

Jaký byl návrat po necelých dvou letech domů?
Rodina měla ohromnou radost, moc jsem si užívala být zase doma. Maminka 
s babičkou vyvářely dobroty. Chodila jsem po městě, potkávala známé, ptali se, jak bylo. Krásný pocit, že jsem zase doma. Moc fajn. Potkat se s kamarády, zajít na pivo…

Co vám cesta dala?
Strašně moc věcí. Je to zážitek na celý život. Samotné mně to připadá až neuvěřitelné, co jsme všechno viděli. Fotka pod sopkou a místa kde jsme byli. Když člověk něco chce, může to udělat, stačí se 
k tomu jen rozhodnout. Zní to jako klišé, ale fakt to tak je. Dalo mi to důvěru v lidi, že mi pomůžou. Kolikrát se něco hodně pokazilo, ale nakonec se to obrátilo v dobré. Nemá smysl propadat panice a vždy se to vyřeší. Naučila jsem se španělsky, uměla jsem před cestou jen anglicky. Jinak bychom nemohli mluvit 
s místními lidmi, 
s řidiči při stopu. Naučila jsem se hodně jídel, pít maté a jiné hezké zvyky. Máme nové kamarády, větší rozhled, jak to funguje jinde. Máme se tady dobře, žádné tropické nemoci, není draho… Fakt je u nás v Čechách velká pohoda.

Příběhy z cest


Cestovatelské štěstí
Přijížděli jsme do Rio de Janeira, abychom tam strávili přelom roku. Neměli jsme zajištěné ubytování, už bylo všude plno. Nevěděli jsme, kde přespíme, vypadalo to, že asi přímo na pláži. Chtěli jsme vidět velký ohňostroj. Při hledání ubytování jsme využívali couchsurfing, což je strašně moc důležitý aspekt naší cesty. Spali jsme díky tomu u lidí opravdu často. Je to sociální síť, něco jako Facebook, kde jsou lidé z celého světa a shánějí ubytování nebo naopak nabízejí. Nám se ozval právě díky couchsurfingu pán, že nás vezme k sobě. Bydlel přímo ve čtvrti Copacabana, jen dvě ulice od pláže. Z vidiny že nemáme kde spát, jsme se dostali k fajnovému pánovi, univerzitnímu profesorovi. Dal nám večeři, šli jsme s ním na pláž. Úžasný zážitek.

Silné momenty
Zjistila jsem, že to cestování je jednodušší, než jsem si vůbec představovala před odletem. Všechno nové, příjemné. Kolikrát jsme cestovali na korbě nákladních aut, jeli jsme krajinou, v dálce hory… Pohledy jak z filmů, uháněli jsme pouští… Když nás někdo vzal na korbu auta, to jsme měli asi největší radost. Cítili jsme vzduch, měli krásný rozhled. To byl ten reálný pocit z cestování, dobrodružství na vlastní kůži.

Kmotřenka v Bolívii
V Bolívii nás naložila jedna rodina. Byli to nákupčí kávy, kteří jezdí po malých pěstitelích v horách a nakupují od nich kávu. Jeli jsme s nimi asi čtyři hodiny, měli syna a desetiletou dceru. Dívka se s námi ani moc nebavila, pozorovala nás, ale když jsme se loučili, tak něco pošeptala tatínkovi. Potom za námi přišli, že by byla hrozně ráda, kdybychom se stali jejími kmotry. Tak jsme řekli, že teda ano. Byli jsme v kontaktu a naplánovali jsme to, abychom se tam ještě jednou zastavili. Narychlo jsme jí koupili bílé šaty, věneček, co mají při křtu, domluvili jsme se s farářem a udělali jsme po mši křtiny. Máme tedy v Bolívii kmotřenku. Jednou bych se za ní chtěla podívat.

Sami v zoo
Pracovali jsme v Bolívii v zoo, byla to spíše zotavovna pro zvířata. Dostali jsme se k tomu úplně náhodou. Potkali jsme Francouzku, povídali jsme si a vzala nás s sebou. Byli tam ještě další dobrovolníci, tři Francouzi. Zaučili nás a druhý den jsme se zapojili naplno. Pak byl víkend a majitelé se rozhodli, že si udělají dovolenou a odjedou na víkend pryč. Druhý den jsme vstali a v kuchyni byl vzkaz od těch Francouzů. Na papíře bylo, že se moc omlouvají, ale že je volá zase cesta a odjíždějí. Nakrájeli nám ještě snídani pro zvířata a že to všechno zvládneme, ať se nezlobíme. Byli tam papoušci, opice, lamy, želvy, malí jeleni, horské kočky, orel, nosálové… Snažili jsme se celý den, aby to zvířata přežila. Francouzi ale ráno špatně zavřeli klec. Jedna chytrá opice vlezla k papouškům a jednoho ulovila. Roztrhala ho a mrtvolku položila na klec. Jak nějaká mafie…

Autor: Iveta Nádvorníková

6.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Miloš Zeman a Vladimír Putin
13 4

Bývalí diplomaté kritizují prezidenta za vyhlášení česko-ruského fóra

Jana Nečasová
AKTUALIZOVÁNO
24 8

Vinna. Nečasová zneužívala Vojenské zpravodajství, dostala dva roky podmíněně

Opilí bratři dostali za napadení muže v metru podmínku

/VIDEO/ Bratři Miloslav a Jaroslav Smetanovi (24 a 22 let) napadli letos v červnu cestujícího v metru, který je upozornil na neslušné chování. U soudu za to dostali osmnáctiměsíční podmínku s odkladem na tři a půl roku.

AKTUALIZOVÁNO

Člen ANO převedl pozemky na tchýni, městská firma je pak koupila za pětinásobek

Opoziční politici z ODS upozornili na další podezřelé nákupy městské akciové společnosti Služby města Pardubic. Ty měly v roce 2016 nakoupit za více než pět milionů korun lesní pozemky u Černé za Bory, které pouhý rok předtím koupil v dražbě člen představenstva SmP a štědrý přispěvatel hnutí ANO Karel Hron za 959 tisíc. ANO přitom vede radniční koalici. 

Menzel je v péči Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích

Oskarový režisér Jiří Menzel je v intenzivní péči specialistů Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Ve středu to uvedla mluvčí nemocnice Jitka Zinke, s tím, že s ohledem na zákon, nemůže sdělit podrobné informace k režisérovu zdravotnímu stavu.

AKTUALIZOVÁNO

Krnáčová bere za úspěch otevření Blanky. Praha se nových tratí zatím nedočká

/VIDEO/ Doprava v Praze, kompetence magistrátu a městských částí, otázka AirBnB či celkové plnění programu pražské koalice. O tom všem a dalších problémech, které trápí Pražany, Deník ve středu diskutoval s pražskou primátorkou Adrianou Krnáčovou. Celou debatu si můžete přečíst v on-line reportáži.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT