Chtěli jsme to zažít na vlastní kůži, tak jsme se tam vydali taky. Zřejmě nejjednodušší způsob, jak si celou plošinu projet a nebýt odkázán na autobusové spoje, vlaky v Laosu až na malou výjimku neexistují, je půjčit si za přijatelnou cenu motorku v administrativním centru celé oblasti – v Pakse. Městě, které leží u jedné z největších asijských řek, na břehu Mekongu. „Motorku vždy a všude zamykejte," nabádal nás Yves, belgický manžel majitelky půjčovny motorek Miss Noi.

Ono také záleží na tom, jakou motorku v půjčovně dostanete. „Yves má hondy, takže je to dobré. Jednou jsem se na cestu vydal na čínském stroji a do kopce to bylo znát. Vůbec to nejelo," svěřil se Václav – Čech, který v Pakse žije už přes rok. Dostali jsme silný řetěz, a vyrazili jsme.

Na úrodné půdě Bolavenské plošiny začali kávu pěstovat Francouzi. Že se dnes jedná o největší exportní artikl místní ekonomiky, nenechá nikoho na pochybách. Hned za městem je velká pražírna Dao Coffee factory. Stačí jen okolo projet a ovane vás pohádková vůně kávy pocházející z obrovských plantáží podél hlavních silnic. Hlavní trase mezi Pakse a městem Paksong se dokonce říká Coffee Road.

Bolavenská plošina je pozůstatek dávné sopky a obývá ji dvanáct etnických skupin. Oblasti dal jméno kmen Lavenů, ale pradávné obyčeje místních obyvatel dnes ukazují stále častěji zřizované skanzeny. Jeden z nich se nachází například u vodopádu Pasuam, který má tvar podkovy. Uprostřed džungle se schovávají poměrně slušná obydlí. Před velkou vodou v období dešťů je chrání výborný nápad, jsou postaveny na kůlech a ve stromech.

Odtud vede cesta pořád do kopce, což je znamení, že jedeme správně. O nějakých šedesát kilometrů dál jsme dorazili k jednomu z nejpřístupnějších a nejnavštěvovanějších vodopádů – Tad Lo. V jazyce lao se vodopád řekne tad. Desetimetrový vodopád leží na řece Xe Set a člověk rozhodně neprohloupí, když skočí do jezírek, které se pod vodopádem vytvářejí. Zvlášť, když se do Laosu vypraví v dubnu a květnu, tedy v těch nejparnějších měsících v roce, kdy teploty hravě atakují 40 stupňů Celsia. V takovou chvíli pak cestovatel ocení, že se ocitnul právě na Bolavenské plošině, protože výškový rozdíl je znatelný a teploty jsou o něco mírnější. V noci může být dokonce chladno.

Když cestovatel netrvá na přílišném luxusu, může složit hlavu v některé z řady ubytoven. „Ano, mám volno, ale večer už by mohlo být plno. Chystá se tu velká party," řekla nám majitelka jedné z takových ubytoven, asi šedesátiletá Mamma Pap. Celá její rodina bydlí v přízemí, hosté v patře, kde je asi osm kójí oddělených od druhé plentou. Člověk musí oželet, že si příliš soukromý neužije. Koupelna a toalety jsou společné. Jídelna pak přes noc slouží také jako garáž pro motorky.

Jenomže ten pravý laoský venkov přijde ve chvíli, kdy se odbočí z hlavní silnice a tam končí asfalt. Do odlehlejších oblastí náhorní plošiny už vedou jen do ruda zbarvené prašné cesty, které zanechávají stopy úplně na všem a na některých úsecích dostávají tlumiče zabrat. Ale jinak se k nádherným vodopádům, jako jsou třeba Tad Alang nebo Tayicsua nelze dostat. Sestoupit k nim už se musí po svých, protože k těmto perlám Bolavenské plošiny vedou jen strmé stezky, které mohou být v období dešťů přímo vražedné. Odměnou je pak ale nádherný výhled na padající vodu z několika desítek metrů uprostřed džungle. V křišťálově čisté vodě lze i ochladit přehřáté tělo. Kousek od Coffee Road, v rezervaci Dong Hua Sao, se ukrývá vůbec největší vodopád Fan. Do propasti tu padá voda z asi stometrové výšky.

Velká část náhorní plošiny se nachází v provincii Champasak, jejíž vláda sídlí ve stejnojmenném městě. Dnes je to jen větší vesnice s mnoha francouzskými koloniálními domy, ale dříve toto město bývalo centrem vzkvétajícího království. Ještě do převzetí vlády komunisty v roce 1975 tu vždy na Nový rok prováděl v místních chrámech buddhistické rituály princ Bun Um. Pak ale musel uprchnout ze země a v roce 1980 zemřel ve francouzském exilu.

O tento kus země byl zájem vždycky, což dokládají prastaré ruiny chrámu Vat Phou. Jedná se o největší khmérskou stavbu mimo Kambodžu a v roce 2001 byl chrám i s přilehlou krajinou zapsán na seznam UNESCO. Nejstarší části pocházejí ze 6. století a byl dostavěn o šest století později. I když se jedná o ruiny, stále je navštěvován mnoha poutníky, kteří sem přijíždějí i ze sousedního Thajska. Vždyť odtud se mezi 14. a 17. století do zemí celé jihovýchodní Asie šířil théravádový buddhismus. Původně se však jednalo o hinduistický komplex a na tuto dobu odkazují nejen reliéfy, ale třeba i napůl pohřbené sochy hinduistických božstev.

Pokračování příště