Iniciátoři cesty Tatra kolem světa 2 chtějí připomenout odkaz svých předchůdců a „navázat na jejich nenaplněné sny“. Výraznou novinkou je možnost stát se na dva až tři týdny součástí expedice. Úsek ve střední Asii vyjde kupříkladu na 20 až 30 tisíc korun plus cestovné za letenku. Podle Holečka se třeba do mongolské stepi za takové peníze a krátký čas nelze po vlastní ose jinak dostat. „Největší závazek a obrovská zodpovědnost je pro nás to, že povezeme další lidi,“ zdůraznil Holeček, podle kterého většinu objednávek zatím učinily ženy.

Během dvanácti let najezdil Petr Holeček v tatrovkách po africké Angole stovky tisíc kilometrů. Právě v Angole potkal podobně laděného dobrodruha Marka Havlíčka, se kterým společně naplánovali expedici Tatra kolem světa 2. „Poslední žijící člen celé expedice Stanislav Synek nám říkal, že hned po vyjetí spřádali plány na to, že bude dvojka. A ta měla být směrem na východ. Právě touto etapou přes Balkán až k Vladivostoku my budeme začínat,“ poznamenal Petr Holeček.

Na rozdíl od Tatry kolem světa 1 ale zase„ dvojka“ nepojede přes Indočínu a nezavítá ani do Austrálie. „Koncipovali jsme to tak, aby si na účast dosáhl standardně pracující člověk a vešel se do dovolené. Většinou jde o dvou až třítýdenní úseky…,“ uvedl Holeček s tím, že posádka se jinak stará kompletně o stravu, ubytování i program. Účastníci každopádně nebudou jen sedět v autě, ale poznají i zajímavosti po cestě. Kdo bude chtít, vydá se na prohlídku starobylého perského města nebo na trek do tajgy…

Jako čtyřicátník si můžete pamatovat expedici, na kterou navazujete. Měl jste o ní zájem už tehdy?
Jako desetiletý kluk jsem si na to auto při jeho odjezdu ze Staroměstského náměstí sáhl. Na pravý bok. Zájem o věc mě tedy trefil asi ve správnou dobu, kdy je člověk hodně vnímavý. Fascinovala nás tehdy i Rallye Paříž-Dakar. A brali jsme to také patrioticky jako chloubu Československa, ze kterého se normálně cestovalo jen k Balatonu či Baltu. Sbírali jsme modely, vystřihovánky, plakáty Tatry, která objela celý svět. Pak se vše vyvíjelo organicky.

Kdo je Petr Holeček?
Narodil se 7. října 1977 v Praze. Je ženatý, má dvě děti.
Na České zemědělské univerzitě vystudoval obor tropy-subtropy.
V letech 2003 až 2006 působil jako rozvojový pracovník v Angole. Vyučoval tu děti na střední odborné škole.
Ve spolupráci s Člověkem v tísni začal následně rozvážet materiál na stavbu škol. V Angole pracoval až do roku 2015.
V expedici bude zodpovědný mimo jiné za provozuschopnost auta.

S tatrovkami vás natrvalo propojila vaše dvanáctiletá africká zkušenost, že?
Po dokončení oboru tropy-subtropy na ČZU jsem odjel začátkem milénia do Angoly jako rozvojový pracovník učit na střední odborné škole, kterou tam tehdy Česko zakládalo. Nakonec se mi tam ale do toho opět vklínily Tatry. Po pár letech učení jsme s kolegou Michalem Špičkou z projektu vystoupili. Dovezli jsme si první tři tatrovky a začali s nimi jezdit do míst, kam se jinak dostat nelze. Ve spolupráci s novým projektem Člověka v tísni jsme vozili materiál na stavbu škol v nejodlehlejších oblastech. Byly to mnohadenní výlety, u kterých člověk nikdy nevěděl, jak to dopadne. Ta auta nás ale nikdy nezklamala a v podstatě i díky nim se ty školy podařilo postavit.

Spravit motor určitě umíte oba dva. Máte ale s Markem Havlíčkem nějak rozdělené role?
Já se výrazně víc starám o vůz jako takový. Marek pak o tu cestovatelskou část. Už teď například rozpracoval víceméně na dny itinerář první devítiměsíční etapy. Vzhledem k tomu, že za námi budou létat lidé ve skupinách, tak musíme být schopni závazně říct, kde v danou chvíli budeme nebo nebudeme. Marek bude mít na starosti, aby auto dorazilo z divného do ještě divnějšího přístavu. Na mně pak už ale zase bude vůz „rozchodit“. Máme zkušenost s tím, že když se auto hodně brodí ve vodě a bahně, třeba cestou přes Sibiř, a následně pluje měsíce na lodi přes oceán, pak dost věcí nefunguje. Například startér nestartuje. Je to většinou způsobené působením kombinace bláta a soli.

Je o možnost svézt se s vámi kus cesty velký zájem?
Překvapilo nás, jak rychle se díky kampani na Hithitu pod heslem Pojeď v tom s námi obsadily některé země z první etapy - Kyrgyzstán, Arménie, Tádžikistán, Gruzie. Je to zřejmě svět, který začínají čeští cestovatelé objevovat ve velkém. Jsou to oblasti atraktivní, příjemné, relativně bezpečné. Marek má tuto část světa projetou, já tam ale budu nováčkem. Jedním z hlavních poselství cesty má být něco, co podle bohatých zkušeností nás obou lidi nejvíc mění situace, kdy během cestování člověk pozná životy běžných lidí někde jinde.

Jak vypadá v reálu taková proměna člověka na cestách?
Vzpomínám si, jak na mé české hosty zapůsobilo, když jsme navštívili v Africe ve slumu rodinu jednoho učitele. Bylo tam patrné, že tamní lidé mají jinak nastavené priority a že dokážou být navzdory všem těžkostem šťastní. Změna, kterou to zanechalo na českých návštěvnících, byla až hmatatelná. Dlouze nemluvili, a když ano, tak se pouze ptali. Tuhle zkušenost bychom chtěli co nejvíc zprostředkovat jak přímým účastníkům expedice, tak všem ostatním díky pravdivým audiovizuálním výstupům.

A nemáte obavy z toho, jak budete s „krátkodobými pasažéry“ vycházet?
Věřím v samočistící efekt, který mi potvrdili i kolegové, kteří vozí turisty v tatrabusech po Islandu. Tedy že do toho jdou lidé, kteří si opravdu uvědomují, že je to expedice a ne zájezd. To znamená mimo jiné nepředvídatelnost toho, kudy se pojede. Když budeme mířit do města A, před kterým bude ale spadlý most, tak to přesměrujeme do města B nebo na horu C. Na trati se také mohou objevit státy, které v danou chvíli nebudou bezpečné a podobně. Dosud přihlášení lidé si podle našich rozhovorů uvědomují, že nejedou do hotelu a že na cestě zažijí diskomfort. My se snažíme připravit auto a itinerář tak, aby míra diskomfortu byla snesitelná a aby to v zásadě celé vyznělo jako jeden příjemný zážitek. A naši „klienti“ budou jeho přímými účastníky se vším všudy. Když se bude loupat cibule na večeři, nebudou stát stranou.

Kde vidíte největší rozdíly v podmínkách první a druhé cesty Tatra kolem světa?
Velmi odlišné je určitě financování. Tehdy to bylo o nějakém umění politicky to skloubit a vyjednat, obejít několik zavřených nebo polozavřených dveří. Poté, co se to podařilo prosadit, už to bylo jednoduché, protože za expedicí stál stát, respektive státní podniky. Dnes je doba úplně jiná. Abychom se vůbec stali uvěřitelnými v tom smyslu, že se plán uskuteční, tak jsme museli auto koupit za své a udělat na něm první úpravy. Boj ale pokračuje. Po našem prvotním vkladu nám významně pomohla kampaň na Hithitu, díky níž jsme dokončili nástavbu vozu. Teď vyjednáváme s partnery s cílem zajistit zbývající finanční zdroje a není to snadné. Předpokládaný rozpočet celé cesty je asi 25 milionů korun.

Na co lákáte potenciální sponzory?
Apelujeme na firmy v tom smyslu, že jejich příspěvek nemusí být pouhým sponzorstvím, ale že jim podpora expedice může skutečně pomoct na zahraničních trzích. Šanci na velké zviditelnění ostatně budou mít i v tuzemsku, což souvisí s dalším zásadním rozdílem mezi oběma expedicemi – ta naše bude silně a pravidelně medializovaná jak před samotným vyjetím, tak během cesty. První expedice byla výrazně propagační ve prospěch klíčových podniků. Ta naše má víc dílčích úkolů. Součástí je i projekt, který ve spolupráci s neziskovými organizacemi ukáže rozdíly ve vzdělávacích systémech Česka a zemí, kterými budeme projíždět.

V čem jsou podle vás terénní náklaďáky Tatra unikátní?
Tatra má obrovskou výhodu oproti všem ostatním v tom, že je torzně tuhá díky centrální rouře místo rámu. Díky tomu se nástavba prakticky nehne, i když auto projíždí neskutečnými dírami a výmoly. Nezávisle zavěšený podvozek nepřenáší otřesy do zbytku vozu. Jsme na to auto pyšní a pro mě je to velká čest, že ho po třiceti letech znovu ukážeme celému světu.