Všechny uskutečněné cesty po souši i oceánech měly vždy expediční charakter, při kterém cestovatelka získala mnoho cenných zkušeností, a vždy přivezla i bohatý fotografický materiál. Na sklonku loňského roku procestovala čtyři jihoafrické země, Jihoafrickou republiku, Namibii, Botswanu a Zimbabwe. O své zážitky a prožitá dobrodružství se podělila s milovníky dalekých cest na několika besedách. Poslední se uskutečnila pod záštitou ZO ČSOP Zlatá studánka na „Července" v České Třebové a zájem byl již tradičně obrovský.

Vyprávění s prezentací obrázků z cesty bylo zakončené bohatou besedou a i já jsem toho využil a položil cestovatelce několik otázek.

Kdy se zrodila myšlenka podniknout tuto náročnou cestu po jižní Africe a kdy jste se vydali na cestu?
Nabídka na uskutečnění cesty po jižní Africe přišla zcela nečekaně. Vrátila jsem se z Íránu a doma jsem našla zprávu od kamaráda jachtaře, který připravil cestu pro šest cestovatelů. Na poslední chvíli však jeden z účastníků odřekl a přede mnou tak vyvstala šance, která se nemusí opakovat. Na rozhodnutí jsem měla pouhé tři týdny, ale touha po novém dobrodružství byla tak silná, že jsem udělala všechno pro to, abych mohla odletět. Do Kapského Města jsme odlétali 3. listopadu. Společně jsme cestovali tři týdny, v Namibii nás dva členové expedice opustili a zbytek výpravy pokračoval dál do Botswany a Zimbabwe. Zpět se naše čtveřice vracela letecky z Johannesburgu 9. prosince, takže naše putování trvalo něco málo přes měsíc.

Mohla bys stručně popsat zajímavosti z této cesty?
Při pobytu v Kapském Městě jsme navštívili Stolovou horu, která mě uchvátila tříkilometrovou rozlohou v nadmořské výšce 1000 metrů a hlavně úžasným výhledem na Atlantický a Indický oceán. Pěšky jsme v podvečer vystoupali na Lví hlavu, abychom nafotili překrásný západ slunce. Pěší výstupy do pohoří Ceteberk, k Vlčí bráně a Maltézskému kříži byly náročné vzhledem k vysokým denním teplotám, které vystupovaly až ke 40 stupňům Celsia. Nezapomenutelné byly skalní malby původních obyvatel Křováků, ty jsme si prohlédli v jeskyni The Standsaal Cave, která leží na úpatí pohoří Swartberg, a také pohled do Fisch River Canyon, který je druhým největším na světě. V Pretorii nás zastihla smrt bývalého prezidenta Mandely. Vláda vyhlásila desetidenní smutek a u budovy parlamentu byly pokládány stovky květin. Lidé uctívali bývalého prezidenta i fialovými stuhami s hvězdou, připnutou na hrudi, muži nosili černé placaté čepice. Johannesburg je ryze černošské město s velkou denní i noční kriminalitou, přesto jsme si nenechali ujít nádherný výhled na město z 50. poschodí Calton House.

V Namibii jsme navštívili rozeklané pískovcové útvary v pohoří Springbok a největší nalezený meteorit na světě. Přímo do terénu je zakomponován tři metry dlouhý a jeden metr vysoký „balvan", který v roce 1920 objevil Brit Jacobus Hermanus. V Cape Cross Bay jsme narazili na obrovskou kolonii tuleňů. Nevšední podívaná byla nejen na bojující statné samce, ale i na mláďata a kojící matky. Pohoří Brandberg nás udivilo ostře rudou barvou hornin, ve kterých převládají různé minerály železa. Tady jsem neodolala a kousek jsem si přivezla na památku domů. Poušť Namib nás překvapila extrémně vysokými písečnými dunami. Jednu, která měla výšku asi pět set metrů, jsme zdolali, ale rozpálený písek a vysoká teplota nám hodně znepříjemňovaly výstup. Pohled do pouště z této výšky však byl úchvatný.

Extrémní teploty i složité podmínky pro přežití jsou však především v solné pánvi. Je to nejnižší místo pouště s mrtvými a solí nakonzervovanými stromy. Přírodní kontrasty zde vytvářejí pro fotografa neopakovatelné scenérie. Přesným opakem je Národní park Ethosha, kde kypí bohatý život. U napajedla jsem poprvé v životě mohla obdivovat a fotografovat spoustu exotických zvířat.
Po přesunu do Botswany byla dalším zážitkem plavba po řece Okavango v dlabané lodi nazývané „Makora" nebo plavba po řece Chobé s množstvím exotického ptactva, krokodýlů a hrochů. V Národním parku Chobé jsme měli štěstí. V jediný den se nám při safari podařilo pozorovat leoparda a lví rodinku. Terénní vozidlo bylo naší jedinou ochranou, a to nemluvím o setkání na cestě s množstvím různých hadů, včetně krajty a mamby zelené. Vyvrcholením cesty byl v Zimbabwe jednodenní výlet k Viktoriiným vodopádům.

Jak se expedice přesunovala a jaké jste měli zázemí?
Na území těchto čtyř států jsme používali automobil Wolswagen Caravela, který je konstruován pro osm osob a který jsme si pronajali již při příletu do Kapského města. Pěší turistikou jsme se dostávali převážně do hor, jeskyní a k prohlídkám kulturních památek. Dřevěná piroga „Makoro" , vydlabaná z kmene stromu, byla naším plavidlem na Okawangu a po řece Chobé v Botswaně jsme se plavili parníkem. Autem jsme najeli 10 000 kilometrů. Kempování v Africe a spaní ve vlastních stanech není běžné. Většinou jsou využívány bungalovy nebo jsou stany přímo na střechách aut.

Po celou dobu našeho putování jsme spali ve vlastních stanech, které jsme každý večer po příjezdu do kempu stavěli přímo na zemi a ráno bourali. Byla to mnohdy vyčerpávající činnost i s ohledem na tvrdou africkou půdu a přinášelo to i nebezpečí v podobě nečekaného proniknutí jedovatého hmyzu, škorpiona či hadů. Vysoká obuv, dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy byly po soumraku nezbytností. Snídaně a večeře jsme si připravovali individuálně, večeře jsme si vařili společně ve velkém pětilitrovém hrnku, který jsem vezla z domova.

Jaký je tvůj největší zážitek z cesty?
Zážitků bylo hodně, protože Afrika je v tomto směru opravdu mimořádná země. Za soumraku se začínají ozývat zvuky, které přes den nevnímáš. Troubení slonů, vytí hyen, řev lvů a jiných zvířat mně zpočátku naháněly strach, ale čím déle jsem v divočině byla, tím víc jsem se na tyto zvuky noci těšila. Zažili jsme také silný déšť doprovázený blesky, které naháněly opravdovou hrůzu. Druhý den vše rozkvetlo a vonělo. Silným zážitkem bylo setkání se slony. Nedopatřením jsme se s autem dostali mezi dvě stáda slonů, kteří putovali k napajedlu. Vidět slona, jdoucího kolem auta tak blízko, že bych si ho mohla pohladit, na to se nedá zapomenout. Byli jsme si však také vědomi toho, že by stačilo jeho šlápnutí na kapotu vozu, a naše putování by skončilo.

Jsem ráda, že jsem tuto náročnou cestu ve zdraví přežila, byla to však cesta krásná a neopakovatelná.

Kromě besed uspořádáš i výstavu svých fotografií?
Moje besedy jsou určeny všem, kteří mají rádi cestování, a mám velkou radost z toho, když se sejdou v takovém množství jako právě dnes. Bude-li i nadále zájem o moje besedy, velmi ráda přijdu nebo přijedu. Na svých cestách jsem pořídila také mnoho zajímavých fotografií a ráda bych z nich uspořádala výstavu. Nejsem však profesionálka a nemám sponzory, kteří by byli ochotni uhradit náklady na pronájem výstavních ploch. Snad mi někdo pomůže. Velmi si vážím toho, že o moje fotografie byl zájem a byly začátkem letošního roku vystaveny v Brně na GO kameře u příležitosti veletrhu cestovního ruchu.

Kam se chystáš příště?
V letošním roce bych chtěla na moře. Od zajímavých a dobrodružných plaveb uplynulo hodně vody (přeplutí ve dvou Severního Atlantického oceánu na desetimetrové plachetnici, účast při závodě Sydney – Hobart, plavba Pobaltskými republikami, plavba Severním mořem atd.) a hlavně se mi začíná stýskat po vůni moře. Něco mám již rozjednané, ale uvidím, zda to dopadne a zda mi bude sloužit zdraví. Poznávání přírodních krás vzdálených kontinentů a také jejich obyvatel a jejich kultur, to je něco, čeho se nehodlám vzdát.

S cestovatelkou Alenou Pirklovou si povídal Milan Michalski