Přitom je autentický každý z nich: jsou to ruce vdov, které v průběhu staletí vystoupaly na hranici, aby vzaly na klín nabalzamovanou mrtvolu svého manžela a dívaly se na to, jak jejich nejstarší syn hromadu dřeva podpálí.

Věřily přitom, že jejich duše splyne s manželovou v obřadu „sati“ a budou spolu sdílet ráj na nebi. Příbuzenstvo zase doufalo, že je jejich dobrá matka „satimata“ ochrání před nepřízní na zemi. Prý je to takhle napsáno už ve svatých védách. Dokonce i v té slavné Kámasútře se údajně říká, jak se i kurtizána může stát dobrou manželkou: mimo jiné tím, že si přeje, „aby svého milence nepřežila“.

Což jsou ovšem, tvrdí moderní Indové, všechno jen mylné výklady.

„Zdroj síly“

V Rádžastánu ovšem mají tyto výklady včetně praktik, ač přísně zakázaných už Brity od roku 1830, evidentně tuhý kořínek. Ještě v roce 1987, když se upálila Roop Kanwar, sjely se tam tisíce poutníků.

A ačkoliv osmnáctiletá vdova tehdy při svém veřejném sebeupálení moc dobrovolně nevypadala, vydalo před pěti lety rádžastánské ministerstvo turistiky publikaci s ohlasy, které měly pro „sati“ porozumění. Příslušná ministryně to obhajovala tím, že ač je dneska tento rituál samozřejmě zakázán, je to přece pořád “zdroj síly“.

Oslava jara

Naštěstí je ale v Rádžastánu oheň i zdrojem síly zcela jiného druhu. Což jsme zažili, když jsme s místními oslavovali začátek jara vítězstvím nad démonkou Holikou. Je to něco jako naše pálení čarodějnic, až na to, že se nekoná kdesi za městem, ale přímo v ulicích. A to i v těch nejužších, rovnou mezi obytnými domy, dřevěnými krámky, dílnami, bez jakéhokoli dozoru místních hasičů.

Křepčí se přitom kolem vatry v pevném pořadí: nejdřív muži, pak ženy, děti mezi tím, dobytek naposled. Do ohně padají girlandy květů a symbolicky v něm hoří zlozvyky, kterých se lidé chtějí zbavit.

Do toho řvou bubny, zpěv a vybuchují salvy smíchu. Slaví se skoro do rána, a že přitom nelehnou popelem celé čtvrti, musí být zásluha boha lásky Krišny. Tomu totiž patří celé následující dopoledne, kdy se všichni vybaví zásobami různobarevného pudru a hází ho na sebe na potkání: děti na dospělé, ženy na muže a naopak, všechno je dovoleno. Ještě týden potom byl ten barevný prášek všude, hlavně na kravách a na prasatech.

My jsme před ním ovšem ten den prchali směr Tádž Mahál. Takže příště nashledanou u „sedmého divu světa“.