Pokud chcete poznat opravdu mimořádné místo, nemusíte pátrat daleko. Jen pár desítek kilometrů od našich hranic, zhruba nad Šluknovským výběžkem, leží starobylý Budyšín. Jedno z nejkrásnějších středověkých měst v Německu. Najdete tu všechno čtvrť se supermoderními byty, půvabné hradby nad údolím Sprévy, kostel, který skrývá dvoje varhany a výbornou kuchyni a hlavně kus historie. Dávnověké i té poměrně nedávné.

Zaujatě o tom dokáže vyprávět Jens Michael Bierke z tamního infocentra. Tak jako tento týden v liberecké knihovně, kam si odskočil na přednášku. Mluvil poutavě, s humorem a… česky. „Česky jsem se začal učit asi před patnácti lety kvůli turistům," říká rodilý Němec, který nemá ani české, ani slovanské kořeny. A že by klidně mohl.

LUCEMBURKOVÉ I HUSITÉ

Město až do 17. století patřilo k Českému království. Stejně jako v nedaleké Žitavě, správcem tu byl Jindřich z Lipé, přítel a chráněnec poslední Přemyslovny, ovšem jen do té doby, než se zamiloval do královny vdovy a Eliščiny macechy. To už je ale jiný příběh. V době husitských válek se město marně pokoušeli dobýt husité. Před zaslepenými revolucionáři město ochránily nejen pevné hradby, které dodnes lemují historický střed města a nabízejí romantickou procházku, ale podle pověsti i svatý Michael. Tomu je tu dodnes zasvěcen kostel.

Po králi Václavovi IV. se dokonce jmenuje adventní trh Václavský. „Panovník tu ale příliš oblíbený nebyl. Vedl spory s místními řemeslníky a pár jich dokonce nechal během povstání zkrátit o hlavu," líčí Jens Bierke a vyprávění podtrhne typickým gestem. Město je ale známo především díky svým věžím a věžičkám. Dohromady jich je 17. Kromě kostelních jsou mezi nimi věže vodárenské a jedna z nich je dokonce šikmá. Prý kvůli nízké základně v písčitém podkladu. Městu dávají neopakovatelný ráz a půvabné jsou hlavně při nočním nasvícení. Další zajímavostí je zdejší podzemí. Vede z radnice a ústí v nedalekém infocentru. „To aby měli radní kudy utíkat", směje se německý průvodce Jens a zdůrazňuje, že chodby jsou z 15. století.

ŽLUTÁ BÍDA

Bývalá věznice byla postavena na začátku 20. století ze žlutých pálených cihel klinkeru. Odtud její název Žlutá bída. Nebylo to ovšem jediné vězení. Za Honeckerova režimu tu bývala i věznice ministerstva vnitra. „To bylo hodně neobvyklé i na svou dobu, aby tajná služba měla svoje vězení," komentoval Bierke. Dnes je tu muzeum vězeňství. Návštěvníci tu mohou vidět kobky s vězeňskými kavalci i vězeňský dvůr, který vypadá jako na dílky rozdělený betonový koláč. I při vycházkách panoval režim samotky. „Když měl člověk smůlu, byl třeba deset let úplně sám," komentuje zrůdnost režimu průvodce. O památník totality je ale mezi návštěvníky města velký zájem. Ročně sem zavítá na sto tisíc lidí. Budyšín ale neláká jen na vězeňské kobky. Je tu i muzeum srbské kultury či muzeum drogerie z 18. století.

HEJ, SLOVANÉ

Dalším unikátem jsou dvojjazyčné cedulky s názvy ulic. V němčině a slovanském jazyce zdejší menšiny Lužických Srbů. Ti žijí nejen v Budyšíně, ale celé Horní Lužici už od 7. století, mají svůj jazyk i zvyklosti. A jména. Na místním hřbitově, kde jsou všechny hroby opatřené stejnými bílými kříži, najdete třeba Hawelku. Ještě patrnější jsou dvojjazyčné názvy v okolních vesnicích. Hoyswerda, Wostrow/Ostro, Kulow/Wittichenau…

Ať už do Budyšína zavítáte v kteroukoliv roční dobu, bude stát zato. Nejen v době adventního Václavského trhu. Určitě si odtud nezapomeňte odvézt dva suvenýry typickou modrou lužickou keramiku a ještě typičtější budyšínskou hořčici. Má tu svou továrnu v nedaleké Kleinwelce, muzeum a dokonce i festival.

Lužickosrbské zvyky a tradice

Na jihu Braniborska a západě Saska se můžete setkat se zajímavým fenoménem. Dvojjazyčnými názvy. V němčině a slovanském jazyce, podobnému polštině. To proto, že právě tady žijí příslušníci nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů. Mají nejen svůj vlastní jazyk, ale i kroje a zvyklosti. V mnohém se podobají našim. Kromě těch tradičních vánočních a velikonočních mají určitá specifika. Například velikonoční jízdu (na snímku), při níž se z každé vesnice vydá průvod mužů ve svátečních oblecích na koních do sousední vsi. Průvod vyjíždí z každé vesnice. Také doba adventu se v něčem liší. Kromě sv. Barbory a sv. Mikuláše se slaví i sv. Martin. V některých místech, včetně Budyšína, chodí děti v tento den koledovat. Stejně jako na Mikuláše. Samotný Mikuláš pak naděluje v předvečer svátku do připravených bot. Dalším místním zvykem je obcházení Božího dítěte. Krojovaná postava obchází domácnosti, školky či domov důchodců, naděluje a žehná. Zdroj: Lužickosrbské kulturní centrum