Předchozí
1 z 2
Další

Vybrala jste si vy Gruzii nebo si ona vybrala vás?
První krok jsem udělala já, později měla převahu Gruzie. V rámci studia historie na vysoké škole jsem se vždycky věnovala východním dějinám. Moje diplomka byla o Šamilovi, největším bojovníkovi kavkazských dějin. Když jsem se rozhodla, že se nebudu věnovat akademické kariéře, vybrala jsem si práci v neziskové organizaci a chtěla jsem nějak pokračovat v tomto regionu. Začínala jsem s novinářkou Petrou Procházkovou v organizaci Berkat, která pomáhala v Čečensku. A pak už jsem začala pracovat pro společnost Člověk v tísni v Gruzii. Kavkaz jsem ale už předtím opakovaně navštěvovala.

Co přesně jste měla na starost?
Když jsem do Gruzie v roce 2009 přijela pracovat, věnovali jsme se hlavně práci v odlehlých venkovských oblastech. Podporovali jsme drobné podnikatele a farmáře s cílem, aby si vypěstovali nejen jídlo pro svou rodinu, ale aby si také něco málo vydělali. Takže jsme je učili jak si připravit vlastní podnikatelské plány, které jsme pak finančně podpořili.

Je potřeba zmínit, že tehdy byla situace i naše práce v Gruzii hodně ovlivněna válkami a špatným vztahem s Ruskem. Spousta lidí utekla ze svých domovů a přežívali v provizorních podmínkách. Pracovali jsme proto s takzvanými vnitřními uprchlíky, ale nejen s nimi. V té době byla neoficiální nezaměstnanost v zemi asi 80 procent a špatná ekonomická i politická situace doléhala na všechny obyvatele.

Je na tom dnes tato země lépe?
S odstupem téměř deseti let vidím, že se země skutečně rozvíjí. Gruzii dost posunula její politická orientace na Evropu a snaha o integraci do EU. To sebou přineslo dost důležitých reforem. Evropská unie i Spojené státy navíc v Gruzii hodně investují prostřednictvím různých rozvojových projektů. Post-sovětská éra pomalu odchází, ale řada problémů samozřejmě ještě přetrvává.

Jak se v Gruzii žije Češce?
Žít tam několik let je přece jenom něco jiného, než tam být dva týdny na výletě v horách. Já jsem navíc v Gruzii získala velmi osobní vazby. Byla jsem tam vdaná a měla jsem vlastní gruzínskou, tradiční rodinu. Obecně je to velmi příjemná země tím, že místní jsou pohostinní a nechovají k cizincům žádnou nevraživost. Neočekávají, že budete znát místní jazyk. Jsou prostě otevření. Většina starších lidí mluví rusky, což umím. Kvůli rodině jsem se učila i gruzínsky. Zvládla jsem jen základní komunikaci, ale na vtipkování s taxíkáři a babkami na tržišti to stačilo a pomohlo mi to cítit se tam víc doma.

Mluvíte o tradiční rodině. Co si pod tím mám představit?
Gruzínská rodina žije hodně pohromadě. Sdílí spolu nejen většinu času, ale zasahuje i do většiny rozhodování, které před vámi stojí. To může být a bylo pro člověka z českého prostředí dost náročné. Tradiční život přetrvává zejména mimo hlavní město. Žila jsem asi dva roky v Kutaisi, což je sice druhé největší město v Gruzii, ale život tam a v Tbilisi se hodně liší. Stále tam dost dbají na tradice. Tehdy jste ještě na ulici neviděla, aby dospívající svobodná dívka šla po ulici s chlapcem jen tak, bez kamarádky či příbuzné. Dneska už se to mění. Mladí lidé jsou na Facebooku, poslouchají stejnou hudbu jako my, oblékají se moderně. Ale prostředí rodiny se příliš nezměnilo.

Trávila jste pracovní dny v kanceláři, nebo jste měla možnost jezdit i do vesnic?
Začínala jsem jako programová manažerka a tak jsem musela projekty dobře znát z terénu. Až později jsem se stala vedoucí mise, kdy člověk u počítače a na různých schůzkách s dárci, úřady či svým týmem musí trávit mnohem víc času. Dnes už je práce gruzínské mise mnohem dál. V roce 2009 jsme pomáhali desítkám zemědělců a uprchlíkům z Abcházie, dnes podporujeme systémové změny. Společně s gruzínským Ministerstvem zemědělství, místními úřady a neziskovkami, pomáháme zemědělcům podnikat společně, vytvářet si odbytiště pro svou produkci po celé zemi i lobovat za výhodnější zákony. Jedna gruzínská kooperativa přivezla své víno nabídnout i na veletrh v Brně.

Mají dobré víno?
Ano. Gruzie má také velmi specifickou a chutnou kuchyni. Mají rádi maso, hodně zeleniny, lilek na různé způsoby, vlašské ořechy. Téměř ke všemu se jí výborný domácí sýr.

Ale vraťme se k družstvům. Nemají k nim tamní zemědělci poněkud odstup, vzhledem k sovětské minulosti?
Když jsme přišli s nápadem, že je pro drobné zemědělce výhodnější pracovat společně třeba formou založením družstva, tak to samozřejmě některým lidem připomnělo minulý režim. Díky dlouhodobé práci na vesnicích a zapojení místních expertů se nám ale podařilo zemědělce pro společné podnikání nadchnout. Měli možnost si naší podporou připravit podnikatelské plány a spočítat si, že pokud má zemědělec jen hektar půdy a na něm něco pěstuje, nemůže počítat s velkým ziskem. Když se ale lidi spojí dohromady, jejich produkce vzroste a společně pak prodávají či zpracují, co vypěstují, tak to funguje. Můžou si rozdělit, kdo bude pracovat na poli a kdo zařídí odbyt. Kupují si dohromady zemědělské stroje, které jsou tak drahé, že by na ně jednotlivec neměl peníze.

Zemědělství není jediná oblast, kde Češi pomáhají.
Dlouhou dobu se věnujeme i práci s mladými lidmi. Sdílíme s místními školami například náš program Jeden svět na školách, který využívá pro výuku dokumentární filmy. Studenti se jejím prostřednictvím učí kriticky myslet, a debatovat o tématech, která byla dlouhou dobu tabuizována a zkouší se i aktivně zapojovat do řešení problému ve svém okolí. Čerpáme z toho, že česká společnost prošla po revoluci v mnohém podobným procesem a my se snažíme pomocí výměnných pobytů a třeba návštěv expertů zprostředkovat naše zkušenosti, dobré i špatné příklady ať už jde o fungování sociálních služeb, rozvoj místních neziskovek nebo podporu zapojování lidí do rozhodování v jejich vesnicích a městech.

Kam by se turista v Gruzii měl vydat?
Horské městečko Kazbegi už je poměrně dost turistické, takže pokud někdo hledá zapadlé horské kouty, doporučila bych vyrazit do hor v Tušetii nebo v Rače. I tady už se dají najít označené trasy a hlavně místní lidé, kteří vás horami rádi provedou a navíc vás budou zásobovat historkami ze života. Ale Gruzie je skutečně různorodá. Kromě hor stojí za vidění vyprahlá krajina kolem skalního města a kláštera David Garedža nebo národního parku Vašlovani.

V poslední době sem lidé začali hodně jezdit i za vínem a míří do tradičních vinařství v Kakhetii. Samotné Tbilisi je jedno z nejzajímavějších měst, které jsem kdy navštívila. Jeho historické části se svými zapadlými uličky, kde se místy potkává gruzínská, arménská a ázerbajdžánská kultura má skvělou atmosféru. Gruzie je navíc bezpečná země, takže se dá směle vyrazit i mimo hlavní turistické trasy. Moc ráda bych se tam brzy zase vrátila, ať už s Člověkem v tísni nebo jako turistka. Mám tam dodnes řadu přátel a míst, která chci ještě vidět.

Pavla Štefanová
Už při studiu se věnovala historii oblastí kolem Kavkazu. V roce 2009 začala pracovat pro gruzínskou misi Člověka v tísni, kterou vedla do roku 2012, mezi léty 2012 a 2015 se věnovala podpoře a vedení programů této neziskové organizace v Gruzii z pražské centrály. Měla možnost poznat gruzínskou kulturu i zemi procestovat.