Auto parkujeme v Boru u Skutče. Nejsme sami, podobný nápad mají i další výletníci a na křižovatce turistických tras na hranici lesa stojí už zhruba desítka dalších vozů. Vydáváme se po zelené.

Neujdeme ani pár set kroků a znenadání vystoupáme na nejvyšší vrchol Toulovcových maštalí – Petrovnu. Výhled do okolí však není nic moc. O to zajímavější se jeví pohled dolů, který odhaluje, jaký sešup nás čeká.

KAMZÍK BY ZAJÁSAL

A je to požitek hodný horských koz a kozlů. Naštěstí kořeny desítek stromů vytvářejí husté, byť docela krkolomné schodiště. Kolem nás není prakticky nikdo, jen pár turistů s hlavou skloněnou v borůvčí. Že je trasa ale frekventovaná dokládají desítky útržků toaleťáku a ubrousků tu a tam lemujících cestu.

Stačí ale zvednout oči a už se kocháme nádhernou krajinou. Ze svahů vystupují veliké pískovcové skály pokryté mechem i trsy borůvek. Stromy příjemně stíní. Málem si natluču, jak tu krásu zkouším fotit.

Sestoupíme až na dno k potoku Novohradka a chvilku jdeme po proudu. Pak uhýbáme, přehoupneme se přes malinký kopec a tu a se před námi otevírá výhled na majestátní skalní město Toulovcovy maštale. Po svahu pokrytém jemňoučkým pískem erodovaným ze skal dojdeme až k nim.

Na rozcestníku se dáme doleva po červené. A po pár desítkách metrů už vidíme vchod. Toulovcovy maštale jsou jedno velké bludiště, kudy ale vede stezka, takže turista chtivý zážitků uvidí opravdu všechno – předsíň, kuchyň, ložnici, dokonce veliký zvon. Vládne tu přítmí a příjemný chládek.

TOULOVCOVO BYDLENÍ

Není divu, že vznikla legenda o tom, jak loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec ve skalním labyrintu ukrýval naloupenou kořist. Bydlet by se tu rozhodně dalo.

Myší dírou se protáhneme ven a skalní město necháváme za sebou, abychom po vrstevnici vkročili do obrovského háje maliní. Rudé sladké plody voní už zdálky a na pichlavých větvičkách jich zůstalo ještě dost.

U studánky Džberka počkáme, až kolem nás proběhne karavana turistů, natankujeme osvěžující studenou vodu a jdeme dál.

Nedaleko Vranic začíná civilizace. Chatky, auta, sekačky a houstnoucí davy výletníků. Ještě, že nás stezka obrací zpátky na Bor a znovu po červené šlapeme měkkou pěšinkou lesem protkaným skalami.

JEN PRO HUBENÉ

Trochu toho funění do kopce to chtělo, ale už přicházíme k Dudychově jeskyni. Nedá mi to a lezu dovnitř.

„Ať nespadneš," varuje mě moje žena, která vše sleduje z bezpečí od vstupu. „Nemám jak," odvětím. Vstup totiž vede uzoulinkou škvírou stoupající vzhůru. Nohy desítek turistů tu v měkkém pískovci sice vydlabaly hladké schodiště, ale ruce marně tápají po úchytu. V mnoha úsecích je třeba se protáhnout spíš bokem a po skále se přeplazit.
Vrcholu nedosáhnu, poslední dva metry jsou tak úzké, že nechci záchranářům přidávat další práci s odstřelem tak významného turistického cíle. Teprve zpět na zemi počítám škody. Natržené gatě a odřená ruka za ten zážitek stály.